Scéna.cz 

„Nejlepší Verdiho opera“ poprvé scénicky v Česku

Zase jeden vzácný kousek přibyl do sbírky netradičních projektů Národního divadla v Praze. Ve čtvrtek 4. března 2004 měla na jeho jevišti premiéru inscenace Verdiho Requiem. Jedná se o vůbec první české scénické nastudování tohoto díla, které bylo v domácí interpretační praxi doposud uváděno pouze koncertně.
Režie se ujal šéf opery Jiří Nekvasil. Ve spolupráci s Danielem Dvořákem a kostýmní výtvarnicí Simonu Rybákovou se pokusil k dílu najít originální inscenační klíč.
Režisér Jiří Nekvasil se podle svých slov snažil dílu neublížit, což se mu vydařilo. Některé jeho nápady ale působí nadbytečně a myslím si, že by se bez nich inscenace obešla (jedná se například o dvaatřicet plamenů, které vyšlehnou ve střední části jeviště při sekvenci Dies irae nebo o již zmíněného beránka). Méně by tak znamenalo více a rozhodně by tím bylo docíleno většího dramatického účinku.

Scénograf Daniel Dvořák založil svoji koncepci především na prezentaci křesťanských symbolů (např. obrovská závěsná dekorace představující ukřižovaného Krista v sekvenci Dies irae nebo poněkud „kýčovitý“ bílý beránek se zaraženým modrým křížem v hlavě a svatozáří v sekvenci Agnus dei). Na pravou a levou stranu portálu umístil jednu bizarní černou postavu, jež v nejdramatičtějších pasážích agresivně bije paličkami (které jsou součástí jejího kostýmu – má je místo rukou) do obrovského bubnu. Jedná se patrně o zhmotněné zlo. Na nepravidelně členěném prostoru předního jeviště se pohybují další černě oděné postavy (sólisté, sbor, tanečníci), které asi představují trpící lidské duše. Z jejich bledých tváří a tmavě zvýrazněných očí jde doslova strach. Společně interpretují mši za mrtvé. Jako by ji ale zpívali sami sobě - společně naříkají, ale věří a doufají v osvobození. Jejich prosby jsou nakonec částečně vyslyšeny. Obrovská černá stěna představující zadní prospekt padá k zemi a celý prostor jeviště je poprvé za celý večer prosvícen světlem, které patrně symbolizuje určitou naději.

Škoda, že scénické provedení celkově pokulhává za provedením hudebním, které lze bez nadsázky označit za výsostné. Dirigent Jiří Kout „vymodeloval“ s až neuvěřitelnou plasticitou řadu významů, které jsou v souvislosti s textem v partituře skryty. Jeho hudebnímu nastudování je příkladné a nelze mu prakticky nic vytknout. Celkově dovedl orchestr k výkonu, jaký jme již dlouho neslyšeli.
Pro sóla zvolil velmi dobré pěvce, kteří své party interpretovali s neobyčejným zaujetím a porozuměním. Rumunská sopranistka Cellia Costea zaujala kultivovaně vedeným, ve všech polohách vyrovnaným hlasem a rovněž (zvláště v samotném závěru – sekvenci Libera me) dramatickým prožitkem. Myslím si, že tato mladá sympatická umělkyně (pěvecky trochu připomínající slavnou novozélandskou sopranistku Kiri TeKanawu) má před sebou velmi slibnou kariéru. Altu určil Verdi ve svém Requiem zvláštní postavení – přidělil mu ty nejnáročnější pěvecké pasáže. Yvona Škvárová je zvládla technicky i výrazově brilantně a opětovně tak prokázala, že patří mezi nejlepší české pěvkyně současnosti. Tenorový part byl pro Valentina Prolata místy na hranici jeho hlasových možností. Nejlépe se mu dařilo především v lyrických pasážích (např. v „Ingemisco tanquam reus“), kde zněl jeho tenor uvolněně a výrazově přesvědčivě. Basista Miloslav Podskalský zpíval svůj part velmi sugestivně – jeho interpretace působila jako poselství laskavého moudrého muže, který dodává svým následovníkům sílu a rovněž víru v naději. Národní divadlo přizvalo ke spolupráci na tomto projektu Pražský filharmonický sbor, jehož členové mají již s Verdiho Requiem bohaté zkušenosti z koncertních pódií. Hlasová kultura tohoto tělesa je obdivuhodná. Sbormistr Jaroslav Brych jej dovedl k výrazové dokonalosti a jeho vedení lze v případě interpretace (nejen) této skladby označit za dokonalé.

Není mi přesně jasné, co chtěli inscenátoři tímto jakkoli pozoruhodným projektem říci. Pokud chtěli působit především na citovou stránku diváka, myslím, že se jim to podařilo. Podle mého názoru je toto Requiem po scénické stránce místy sporné, po stránce hudební se ale jedná o zážitek!

Giuseppe Verdi Requiem
Dirigent Jiří Kout; režie Jiří Nekvasil; scéna Daniel Dvořák; kostýmy Simona Rybáková; dramaturgie Pavel Petráněk a sbormistr Jaroslav Brych. Premiéra 4. března 2004, Národní divadlo Praha.