zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Phil Grabsky: Musíme hledat to, co nás spojuje, nikoli rozděluje...

Režisér Phil Grabsky

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Britského režiséra Phila Grabského bezpochyby mnozí z vás znají z dokumentů, které u nás byly uváděny buď v rámci festivalů nebo přenosů do kin. Má na kontě množství sociálních a uměleckých dokumentů, které se svou společnosti The Seventh Arts Productions zpočátku připravoval hlavně pro televizi BBC, a později pro filmové plátno. Z posledních let připomeňme rozsáhlý projekt Exhibition on Screen, sérii originálních dokumentů na největší současné výstavy a také na světoznámé malíře mnoha staletí. Nejnověji přijel do Prahy představit film, na němž pracoval bezmála čtyři roky. Je to hudební dokument Concerto: Journey with Beethoven, který do českých kin uvádí společnost Cikanek management s.r.o..

  • Zajímalo by mě, jak jste přišel na myšlenku zpracovat prostřednictvím dokumentu téma pěti Beethovenových koncertů, hraných norským pianistou Leifem Andsnesem? A jak probíhala realizace?
    Můj zájem o vytváření hudebních dokumentů vlastně začal Mozartem. V roce 2003 jsem dokončil film o Afghánistánu – ten jsem, mimochodem, uvedl i v Praze na festivalu Jeden svět. Řekl jsem rodině, že můj další film zdaleka nebude tak vzrušující, protože jej hodlám natočit v Evropě… Rozhodl jsem se totiž natočit snímek o hudebníkovi, který mě vždycky zajímal – o Mozartovi. Protože, když jsem byl teenager, doslova jsem miloval film Amadeus. Až posléze jsem zjistil, že příběh toho filmu je téměř kompletně vymyšlený, a je to vlastně tak trochu podvod. Už jen třeba tím, že byl celý natočen v Praze, nikoli ve Vídni, kde se odehrával. A kromě toho tam byla celá řada faktických nepřesností. To ovšem nic nemění na tom, že se jedná o výjimečný film, stejně jako byl výjimečný život Mozarta. Já jsem to chtěl vzít z jiného konce, a tak začal vznikat film Hledání Mozarta (Seach of Mozart).

    Moje metoda spočívala v tom, že jsem se snažil promluvit s co nejvíce lidmi, kteří měli k tématu Mozart co říci a kteří mi mohli dodat podrobnosti z jeho života. Snažil jsem se dohledat co nejvíce informací o něm a jeho díle i sám, poslechnout si každou jeho skladbu… Při natáčení mám jednu výhodu: nepotřebuju rozsáhlý štáb, sám jsem režisér i kameraman. Takže tím to bylo jednodušší, protože se štábem nemůžete jít všude, zatímco, když je člověk sám, obvykle se dostane kamkoli. Z hlediska tematického to ale byl velký úkol, vždyť Mozart napsal na 800 skladeb. A tak nejtěžší bylo rozhodování, kterou skladbu do filmu zařadit, a jak ji navíc obohatit nějakými informace o okolnostech vzniku a životě autora. Tak jsem raději zaměstnal odbornici, a ta mi poradila, abych se zaměřil na jeho klavírní skladby. A zároveň mi doporučila jistého Leifa Andsnese, který je prý jedním z nejlepších pianistů světa. Já o něm do té doby nikdy neslyšel. Ale když jsem se s ním setkal, velmi jsem si ho oblíbil. Je velmi přátelský, zaujatý pro věc, a rozumím tomu, co říká. Je to zkrátka skvělý muž. Oslovil jsem ho, aby mi pro film zahrál výběr Mozartových skladeb, a on odvedl opravdu skvělý výkon. Odehrál dvacet klavírních koncertů, bylo to fantastické! Pak mě pozval do Norska, abych tam jednak prezentoval svůj film, ale také, abychom se lépe poznali.

    Pak jsem se rozhodl udělat podobný tematický film o Beethovenovi. Zpočátku se na něm také podílel, ale nakonec z tohoto z pracovních důvodů vypadl. Ale už na následujícím filmu, tentokrát o Chopinovi, měl znovu výrazný podíl. V roce 2012 jsem někde zaslechl, že Leif hodlá strávit další tři roky života tím, že bude hrát jenom Beethovena. To jsem považoval za velmi neobvyklé, aby se muzikant tak dlouho věnoval pouze jednomu skladateli. Pak jsem se dozvěděl, že se zaměřil konkrétně na pět Beethovenových klavírních koncertů, které vznikly v relativně krátkém období. To mě zaujalo, protože od doby, co jsem dělal film Search of Beethoven, jsem si ty klavírní koncerty oblíbil natolik, že si neustále vozím v autě nahrávky na CD a pouštím si je. A tak jsem si říkal, že by bylo fajn strávit nějaký čas s hudbou, která se mi tak dostala pod kůži. Také mě lákalo ještě jednou se dotknout Beethovenova života, a zatímco v předchozím dokumentu jsem jeho dílo zkoumal prostřednictvím 60-70 skladeb, tady se to zúžilo na pět skladeb, a na jeden nástroj, na který i sám Beethoven hrál. Osobně si myslím, a Leif mi to potvrdil, že právě ty klavírní koncerty jsou velmi autobiografické. Tak jsem požádal Leifa, jestli bych ho v tomto směru mohl obtěžovat a on mi to dovolil. A pak se to dalo do pohybu. Začali jsme řešit, kde natočit ty koncerty na CD. Začali jsme tedy hledat nějaký vhodný prostor a našli jsme perfektní lokaci, kterou máme oba velmi rádi, a to je pražské Rudolfinum. Akustika je tu naprosto perfektní. Nicméně, samotná organizace byla hodně komplikovaná. Museli jsme dovést Steinwaye z Hamburku, Mahlerův orchestr dát dohromady z různých stran, z Londýna přijel producent, z Norska pianista. Nakonec se to podařilo dát dohromady. Všichni přijeli v roce 2012 do Prahy a koncerty se uskutečnily jako součást festivalu Pražské jaro. Plán byl takový, že jeden rok uskutečníme dva koncerty, druhý rok další dva, a ten poslední třetí rok. Přiznám se, že jsem zpočátku neměl ponětí, jak ten dokument pojednám. Měl jsem pět koncertů, měl jsem interpreta, a měl jsem téma Beethoven. Relativně brzy jsem se rozhodl, že tam zazní dva hlasy - jedním z nich bude hlas klavíristy Leifa, druhý si půjčím z Beethovenových dopisů. Dalším rozhodnutím bylo, že necháme znít koncerty v chronologickém pořádku, tak, jak postupně vznikaly. Protože v tom, jak, kdy a za jakých okolností vznikaly, je určité logika, a souvisí to s Beethovenovými životními proměnami.
  • To znamená, že jste museli natočit velké množství materiálu…
    Ukázalo se, že nejkomplikovanější částí bude natočit kompletně všechny koncerty. V dokumentu Search of Mozart jsme z koncertů použili vždy minutu nebo padesát vteřin, ale tady bylo třeba natočit celé koncerty a následně je nějak zpracovat. Takže jsem najal speciálního editora (střihače) v Anglii, aby nad tím vším dohlížel. A bylo to velmi složité, jak jsem předpokládal. Každý koncert trvá tak čtyřicet minut, a my máme k dispozici 12-14 kamer, které zabírají prostor z různých úhlů. Pak je potřeba ty kousky zkompletovat, sestříhat dohromady. A navíc, když děláte dokument, musíte si řádně rozmyslet, co konkrétně chcete ukázat, jak se na to chcete dívat: zda se zaměříte na výraz obličeje, pohyb rukou, detaily nebo celek. Takže je jasné, že editování trvalo mnohonásobně déle než samotné natáčení. Tak vzniklo pět samostatných filmů – záznamů koncertů. Ty jsme nahráli na samostatné DVD, která jsou v nabídce na našich webových stránkách. Teprve poté jsme mohli začít doopravdy „dělat“ film. Vybírat, které klíčové části využijeme, které zařadíme do dokumentu, protože jsme našli nějaké zajímavé informace, které se s konkrétní částí skladby spojují. Takže není divu, že jsem na tom pracoval skoro čtyři roky. Samozřejmě, nikoli soustavně, protože paralelně jsem měl rozděláno více projektů ze série Exhibition on Screen. Tak jsem se ke Concertu opakovaně vracel. Mezitím jsem jezdil do Norska, abych Leifovi ukázal, co jsem natočil. Zkrátka, dát ten film dohromady byl dlouhodobý proces, který mj. souvisel s tím, že nás samozřejmě pronásledoval nedostatek financí. Takže člověk kromě toho všeho stále ještě musí shánět peníze. Jsou tu ekonomické tlaky, a u takových nekomerčních projektů je třeba velké trpělivosti, aby to bylo možné dotáhnout do konce. Nicméně, jsem přesvědčen o tom, že takové projekty prostě vznikat musí. Mně motivovala jednak ta nádherná muzika, a pak také Leif, který je naprosto jedinečný člověk a umělec. To, jakým způsobem mluví na kameru, je unikátní: máte pocit, jako by mluvil přímo k vám, je ohromně bezprostřední. Já jsem ho předtím mnohokrát viděl a slyšet hrát skladby, ale při práci na tomto filmu jsem navíc objevil, jak skvěle o těch věcech dokáže mluvit – chytře a srozumitelně.
  • Je Concerto: A Beethoven Journey určen pouze do kin nebo i na televizní obrazovku?
    Jen pro kina. Já dělám všechny filmy výhradně pro kina, protože si myslím, že je potřeba to vidět na velkém plátně. A taky proto, že sledovat dokument v kině je úplně jiný zážitek než se na to dívat doma v televizi. Doma vás chtě nechtě stále něco vyrušuje, ale v kině sedíte devadesát minut v nějakém prostředí, kde se všichni sešli jen kvůli tomu filmu a soustředí se tedy na něj. Sdílíte to s nimi, a to je velmi důležitý pocit. Navíc, na velkém plátně vynikne technická kvalita. Normálně si to člověk asi neuvědomí, jak se filmová kvalita za pět, deset let výrazně posunula. A stále se zdokonaluje. To je patrné u možností, které nabízí cyklus Exhibition on Screen, včetně 3D technologie. Ale samozřejmé je dnes pravidlem, že po určité době se každý film, byť je určen pro kina, dostane na DVD. Ale to už je zase jiný příběh.
  • Jste zakladatelem produkční společnosti Seventh Arts. Můžete nám prozradit něco více o této společnosti?
    Už se tomu věnuju třicet let. V prvních deseti letech jsme dělali hlavně historické filmy pro BBC, pro mezinárodní vysílání. Tak před dvaceti lety jsme začali točit specializované krátké filmy o umění, udělali jsme jich asi 150. A asi před patnácti lety jsme začali dělat filmy pro kina. Bylo to dáno tím, že se tehdy změnila situace, a kina začala mít zájem i o jiný typ filmů než pouze o ty hrané. Takže najednou byla šance, že se uplatní na filmovém plátně i dokumenty. Takže jsem začal dělat například sociální dokumenty, z nichž byly úspěšné třeba filmy o chlapci, který se narodil a vyrůstal v Afghánistánu, a nyní už dospěl v muže – natočil jsem o něm dva filmy. Kromě toho mám na kontě šest hudebních filmů, jeden jsem natáčel na Hudební škole v Angole a další byly věnovány Hledání Mozarta, Beethovena, Haydna, Chopina a ten poslední – Concerto, opět Beethovenovi. Právě končíme úspěšně už čtvrtou sezónu projektu Exhibition on Screen (Výstavy na plátně), které přibližují největší světové galerie, a největší výtvarné umělce všech dob. Nyní se tyto dokumenty díky přenosům do kin dostanou do 51 zemí světa (!). Některé byly už promítány i v České republice, některé se k tomu chystají. A já si myslím, že jste tzv. objevili díru na trhu, i když je to samozřejmě záležitost nekomerčního typu, a obtížně se v širším měřítku prosazuje. Je to podobné jako u klasické hudby. Ale já se cítím motivovaný, protože si myslím, že je potřeba kulturu podporovat i tím, že ji budeme stále připomínat. Když si třeba vezmeme Concerto, tam jsem na to velice hrdý. Protože si uvědomuji, že šlo o jedinečnou záležitost, a kdybychom to nezaznamenali, zapadlo by to, protože by to nikdo jiný nenatočil. A to by bylo škoda. Neměli bychom ani nahrávku. A teď ji máme. A jak jsem slyšel od odborníků, šlo o jedny z nejlepších koncertů ve své kategorii v posledních čtyřech letech. Když jsme vydali první CD, netušili jsme, zda to bude vůbec někoho zajímat. O to větší byla radost, když se dostavil úspěch. Doufám jen, že podobné to bude s filmem.
  • Zmínil jste se i cyklu Exhibition on Screen. Můžete říci více o tom, jak to začalo? A odpovědět i na možnou námitku – proč raději nejít na výstavu do galerie…
    Velmi rád jsem se chopil příležitosti, když kina začaly mít zájem o jiný obsah než pouze hrané filmy. A začal jsem putovat po galeriích. Historicky prvním dokumentem tohoto typu byl Leonardo, natáčeli jsme na obrovské výstavě o tvorbě Leonarda da Vinciho v londýnské Národní galerii. Je pravda, že zpočátku lidi říkali, proč bychom měli chodit do kina, abychom viděli výstavu. Ale myslím, že odpověď je nabíledni. Mnozí lidé prostě nemají šanci se na výstavu dostat, ať už proto, že je to daleko od jejich bydliště, nebo nemohou sehnat lístky, případně lístky jsou pro ně příliš drahé. Já sám nebydlím přímo v Londýně, a tak je pro mě často obtížné vidět v Londýně vše, co by mě zajímalo. Není čas, a pak už je to pryč… A myslím, že nabídnout divákům, aby nahlédli do slavných galerií jako Tate, MoMa a další, je dobrá věc. Dnes se naše filmy z výstav promítají v 51 zemích, a to i v takových destinacích jako Chile, Venezuela, Nový Zéland, Hong Kong, atd. Tedy zpřístupňujeme tyto jedinečné události lidem, kteří by jinak neměli šanci nic takového vidět. A kromě toho je tu pro diváky bonus. Nejde totiž čistě o film o výstavě, ale o poctivý dokument o životě umělce, který dává jeho obrazy do souvislosti s tím, co v životě zažil, za jakých okolností konkrétní díla vznikala atd. Nejnověji jsme pracovali na projektech o Michelangelovi, Boschovi a Monetovi, což je hodně založeno na autentických dopisech a ukázkách míst, kde malovali. Jsou odhalovány zajímavé momenty, a mnohdy takový dokument ukáže zcela nový pohled na umělce a výklad o jeho díle.

    A kromě toho je tu ještě jedna věc - dnešní politici často poukazují na to, co nás rozděluje, v čem jsme jiní. A mně se na našich filmech líbí, že naopak zdůrazňují to, co spojuje lidi – diváky od Caracasu po Melbourne. Všichni sdílejí společné zaujetí pro filmy o Renoirovi, Boschovi a dalších světových umělcích, kteří vytvořili něco krásného. A tohle vědomí je pro mě vzrušující.
  • Na závěr se zeptám na Váš vztah k Praze, kde jste byl už několikrát – jak jste naznačil.
    Mám na Prahu opravdu skvělé vzpomínky už z doby, kdy jsem začala točit film Hledání Mozarta. Dosud vzpomínám na to, jak jsem se toulal městem, hledal jednotlivé lokace, které by se mi pro film hodily. A bylo pro mě fascinující zjištění, že na rozdíl od Mannheimu nebo Freiburgu, kde kdysi byla historicky známá místa a dnes po nich není ani stopy, tak v Praze to všechno zůstalo. Ta místa existují, mají úžasnou atmosféru – tak jak jsem si to zamiloval ve filmu Amadeus. A pak je tu osobní vzpomínka na setkání s lidmi na festivalu Jeden svět, kde jsem za svůj film o afghánském klukovi dostal Cenu diváků. A byl jsem tu i víckrát, třeba na festivalu Music on Film, Film on Music, kde před pár lety byly k vidění i některé moje filmy. Zkrátka, Praha je město, které opravdu miluju.
  • 28.11.2016 00:11:51 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory