Scéna.cz 

Pavel Steidl: V muzice rád vytvářím story…

Mezinárodní hudební festival Lípa Musica otevřel své brány. V rámci bohatého programu se představí také mistr klasické kytary Pavel Steidl. V pátek 23. září 2016 si můžeme v jeho interpretaci poslechnout například skladby Fernanda Sora, Niccola Paganiniho, J. S. Bacha, F. M. Torrobyho v rámci koncertu nazvaného Za hranice možného. Právě o dramaturgii tohoto koncertu, o tajemství interpretace skladby a dalším zákulisí jsme si povídali při našem bleskovém setkání v jedné malostranské hospůdce nedaleko HAMU…

Na Hudební akademii múzických umění působíte jako pedagog druhým rokem. Máte za sebou první hodiny se studenty po prázdninové pauze?
Moc prázdninové pauzy jsem neměl. Pořád učím, ať už třeba na festivalech nebo v rámci mistrovských kurzů. Pedagogická práce na HAMU je pro mě hezké a milé setkání s lidmi, kteří mluví česky, takže se s nimi mohu dorozumívat v rodné řeči.

Na festivalu Lípa Musica vystoupíte v rámci koncertního programu „Za hranice možného“… Nabízí se otázka, zda je něčím podobným pro Vás práce se studenty?
Nikdy nevíte, kdo učí koho. Zda studenti učí vás, nebo vy je, nebo zda se vůbec učíme - jestli si jen nevyměňujeme názory a zkušenosti. Pro mě je učení víceméně jakýsi třesk mezi lidmi, jiskry, které problikávají… Hlavně se snažím jim pomoci, aby našli sami sebe, než abych je učil, jaký jsem já, nebo je nutil k tomu, co chci já.

Věnujete se se studenty ještě technice hraní nebo k vám přicházejí už technicky dokonale připraveni?
Samozřejmě, stále na technice pracujeme…

Na koncertech je důležité umět předat své vnitřní chápání skladby. Toto také objevujete se studenty?
Jistě. Zamýšlíme se nad tím, co by vlastně měla hudba dělat? Myslím, že v člověku by měla vzbuzovat emoce, nějak se ho dotknout, měla by s ním i pohnout k něčemu, měla by ho i kultivovat. To je velký rozdíl mezi taneční hudbou, a tou, kterou označujeme za koncertní. Domnívám se ale, že ten můj náhled na interpretaci vůbec není podstatný…. Girolamo Frescobaldi kdysi řekl: „Já jsem pohnut tím, co se mě dotkne, více než tím, co mě udiví.“ Poslouchat něco, aby mě udivilo, jak někdo hraje rychle nebo precizně? To mi nestačí. I když je to nedílná součást každého interpretačního vystoupení. Mně jde spíš o to, aby to v každém člověku něco vzbudilo. Protože to je to nejvíc, co dnes potřebujeme, abychom se dokázali vyznat ve svých emocích.

Pokud se nepletu, u mistrovského hraní je perfektní technika samozřejmá, a že jde o to soustředit se na duši skladby…
Znám velmi mnoho hudebníků, kteří jsou opravdu technicky na výborné úrovni, ale je to vždycky ošidné. Když děláte hudbu, tak musíte neustále cvičit svého ducha, své tělo, i svůj mozek. Všechny tyto tři komponenty jsou důležité. Pro mě je tělo hodně významné. Abych řekl pravdu, začínám den cvičením prstů, zkoumám například, zda se mi vrátí nazpátek.

Vraťme se teď k festivalu Lípa Musica. Pokud se nemýlím, hrajete tu již po několikáté…
Mám pocit, že už po třetí. Před lety jsem tam vystoupil na sólovém koncertě, podruhé s Gabrielou Deméterovou. Nyní hraji opět sám.

Lípa Musica není mainstreamový festival. Nabízí mimo jiné hudbu ve zvláštních koncertních prostorách. Váš koncert bude v Bazilice Všech Svatých, co si více přát…
Musím se přiznat, že raději hraji v komorním prostředí, protože tam kytara lépe zní. Koncert byl ovšem velmi brzo vyprodaný, tak mě požádali, zda to mohou přesunout do většího sálu.

Pojďme k programu. Čeká nás nějaká specialita?
Fernando Sor!!! Náhodou jsem hrál minulý týden v Barceloně. Než jsem odjel, tak jsem se byl podívat na místě, kde se tento skladatel učil skládat a hrát na kytaru. Je to klášter na vysoké hoře Montserrat. Úplně mě to omámilo, bylo to kouzelné, i když jsem měl asi jen deset minut, abych tam mohl být. Sora mám hodně rád. Je to katalánský skladatel, který v divokých dobách musel utéct, protože byl nadšený pro Napoleona. Emigroval do Londýna, pak žil v Paříži. Jeho skladby jsou velmi krásné. Říkají, že je to Beethoven kytary.

Jak vás tak poslouchám, předpokládám, že si vytváříte vztah ke každému skladateli. Zajímalo by mě, zda přes jeho skladby nebo i přes reálie?
Obojí je důležité. Většinou to začíná hudbou, tím, co je v partituře, na papíře. Záhy to přerůstá ve velmi blízký vztah k tomu člověku. Stalo se mi, že jsem několikrát v životě natáčel CD se skladbami autorů jako Paganini. Já s těmi lidmi žil opravdu dva nebo i tři roky. Najednou vás začnou zajímat obrázky, na kterých je, toužíte dotknout se nástroje, který vyrobil, nebo na který hrál. Je to důležité. V muzice rád vytvářím story… Nejsou to jen tóny, ale je to i způsob, jak se dorozumíváte, musíte prostřednictvím skladby posluchačům něco povědět.

Takže vznikne jakýsi symbolický vztah s umělcem, který žil třeba před mnoha stoletími… Na jaké úrovni takový vztah podle vás funguje?
Existuje nějaký popis interpretace. Např. německý houslista Spor, současník Paganiniho, říká: „Styl máme buď Richtige Vortrage, správný styl, nebo Schöne Vortrage, krásný styl.“ Krásnému stylu musí vždy předcházet správný styl. Skladbu se musíte naučit nejdřív tak, jak je na papíru, až v druhém sledu začnete přidávat něco ze sebe. Dochází k určitému kontaktu, jako by se začaly potkávat dvě DNA. Samozřejmě to může být velmi nebezpečné jak pro skladatele, tak pro toho, kdo to hraje, ale i pro publikum. Může se stát, že se opravdu zrodí něco krásného. A tomu se říká kreativita. Myslím si, že k tomuto Pán Bůh stvořil člověka, aby byl kreativní, aby pořád něco dělal, aby se pídil po tom, jak to ten skladatel vlastně myslel. Kdybyste třeba viděl, jak své skladby psal Paganini! On je prostě naškrábal. Začnete to hrát, nejdříve se soustředíte jen na ty noty, postupně to začnete objevovat. A najednou si uvědomíte, že je v tom ještě něco jiného… Pak vás začnou napadat otázky jako: Proč to nehrát jako Rossini?

Zazní na koncertě některá ze skladeb, s níž je Vám výrazně dobře?
Mám rád Paganiniho. Nebo méně známého Pedra Jimeneze, který pochází z Peru. Žil ve stejné době jako Sor i Paganini. Přezdívali mu Rossini Jižní Ameriky. Objevil jsem ho, když jsem jednou hrál v Innsbrucku. Byla tam taková stará paní profesorka, která do Peru ráda jezdí. Dala mi noty s jeho skladbami. Je tomu teprve rok, co byly konečně vydané. Kytara je nástroj, který trošku balancuje na okraji, kdy se ptáme, zda je to vážné nebo to není vážné. I když Paganini hrál na kytaru stejně dobře jako na housle, na kytaru nikdy nehrál pro publikum, protože by tím nikdy nevydělal tolik peněz. Potřeboval velké sály. Paganini, který byl ve své době stejně populární jako třeba Michael Jackson, napsal v jednom dopisu, že vydělal tolik peněz, že by si za ně mohl za rok koupit 300 kg zlata…

Zajímalo by mě, zda si někdy zapíváte s kytarou?
Občas ano, ale víc používám hlas k různým zvukovým efektům. Začínal jsem tak, že jsem napsal moc písniček, učil jsem se zpívat a poté hrát na kytaru.

Ovšem hrát na kytaru ve vlaku nebo u táboráku pro kamarády, je úplně jiná energie, než ta, kterou vydáváte v koncertním sále. Je možné se ještě někdy vrátit k hraní u ohně?
Kromě koncertování žiju jako ostatní, takže se určitě k táboráku mohu vrátit. Když si sednu s přáteli k ohni, začneme zpívat a já hraju. Kromě toho mám moc rád přírodu a moje láska k hudbě vlastně pramení z přírody. Podívám se na strom a vidím skladbu… V kraji, kde se odehrává festival Lípa Musica, žijí krásní lidé. Koncert Za hranicemi možností bude stát za to.

Pavel Steidl (1964)
Rodák z Rakovníka začal hrát na kytaru v osmi letech, prvním učitelem byl jeho bratr. Vystudoval Pražskou konzervatoř, kde ho učili mj. Milan zelenka a Arnošt Sádlík. Ve studiu pokračoval na AMU, kde jej vedl Štěpán Rak. Kromě toho navštěvoval mistrovské kurzy u Davida Russela a Abela Carlevara. Účastnil se množství soutěží a účinkoval na řadě festivalů. Po vítězství v soutěži Radio France de Paris v roce 1982 se mu otevřela cesta k účinkování v zahraničí, hrál mj. v Kanadě, Španělsku, na Kubě, v Polsku, Rakousku, Kostarice, Guatemale, Austrálii, Mexiku či Japonsku. Nahrál množství skladeb ze světového i českého repertoáru klasického, i z 20. století. Pavel Steidl také komponuje, a svými skladbami obohacuje svůj koncertní repertoár. V roce 2003 jej italský časopis Guitart zařadil mezi osm nejdůležitějších světových kytaristů. O dva roky později získal cenu Classical Guitar Award 2005.

Detail koncertu: Lipa Musica