Scéna.cz 

Hudební rozhledy 08/16

Gruzínská pianistka Katia Buniatišvili hrála v Praze naposledy v roce 2015, kdy uzavírala Klavírní festival Rudolfa Firkušného. Opulentně, v náročném programu si tehdy svou originální expresivní hrou vydobyla téměř vášnivý obdiv publika. Z kraje příští sezony se představí v Praze znovu: s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem v Schumannově známém Klavírním koncertu a moll, který nedávno hrála pod taktovkou dánského dirigenta Thomase Dausgaarda, ale asi nejčastěji jej uvádí s Estoncem Paavem Järvim, jenž se v letošním roce sMou vlastí zhostil zahájení Pražského jara. Schumann je této nevšední sólistce velmi blízký, vždyť jedno z jeho Hudebních pravidel pro život a dům, která vyšla ve skladatelových sebraných spisech, zní: „Nebrnkej nikdy! Hrej vždy s vervou a nikdy napůl!“ A přesně to odpovídá jejímu naturelu. Sama říká: „Když hraji, tak hořím, vkládám se do hry naplno tak, že mne úplně spaluje, stejně tak se nořím do meditací, když jsem tóny obklopená“…

Balet Národního divadla okořenil finále sezony složeným premiérovým večerem nazvaným Vertigo. Jeho promyšlená dramaturgie promlouvá různými jazyky tří rozdílných děl kmnoha diváckým vrstvám. Lze říci, že si v ní každý najde to své a bude se domů vracet obohacen nejen výpověďmi tvůrců, ale především skvělými výkony tanečníků, kterým Vertigo padne jako ušité. V prvním díle s názvem Rain nechává moldavský choreograf Radu Poklitaru nahlédnout diváky do různých zákoutí lidských vztahů a rozehrává krátké žánrové obrázky o hledání štěstí a lásky. Zcela jinou kvalitou tvorby, intimní zpovědí o lásce, víře a oddanosti, k nim promlouvá duet Vertigo italského tvůrce, ředitele baletu Teatro alla Scala Maura Bigonzettiho. Ovšem vrcholem večera se stalo dílo Cacti proslulého švédského choreografa Alexandera Ekmana. Genialita nadsázky, s jakou pojednává konceptuální umění, novodobý rituál i vlastní choreografické dílo si nezadá s jeho vynikajícím tanečním rukopisem…

V současnosti uváděný Wagnerův Lohengrin v Drážďanech je tu snad nejdéle se hrající inscenací. Vždyť na zdejším jevišti se objevil již v roce 1983 v režii Christiny Mielitz, žákyně slavného Harryho Kupfera. Bylo to ale ještě v budově bývalého Schauspie l hausu, ve kterém našla opera v po válce rozbombardovaném městě své první útočiště. Roku 1985 byla otevřena nově zrekonstruovaná Semperova opera a operní a baletní představení se na prkna této slavné scény vrátila. To, že se toto dílo udrželo na repertoáru tolik let a dočkalo se 113 provedení, jistě o něčem svědčí. Wagner jej psal v nedaleké obci Graupa, kde při svém působení v Semperově opeře bydlel. Roku 1848 dílo dokončil a vedení opery jej přijalo k nastudování – dokonce tehdy objednalo i výrobu dekorací. Nakonec ale bylo tak jako ostatní skladatelovy opery Rienzi, Tannhäuser a Bludný Holanďan z programu kvůli jeho kladnému postoji k revolučnímu hnutí v Německu, staženo a vrátilo se sem až roku 1859…

„Každý člověk by měl být tvůrčí a něco vytvářet – bez ohledu na kvalitu svého tvoření…“ To je jeden z citátů, které zachycují myšlenky Yehudiho Menuhina na dvanácti zastaveních po něm pojmenované filosofické cesty, vedoucí z Gstaadu podle řeky Saany do městečka Saanen, kde se Yehudi Menuhin společně s rodinou v 50. letech minulého století usadil. Tento hudebník, pedagog, humanista, čestný občan obce Saanen, houslista a dirigent, od jehož narození letos uplynulo přesně sto let, zanechal v tomto kraji nesmazatelnou stopu: a to v podobě festivalu, kterému je už šest desítek let a na jehož první koncerty pozval ke spoluúčinkování své přátele, Benjamina Brittena (v roli klavíristy), tenoristu Petera Pearse a violoncellistu Maurice Gendrona. Je poněkud ukrytý mezi dvoutisícovými vrcholky - ale umělci i posluchači o něm vědí. Přijíždějí sem špičky současného interpretačního umění a od 70. let tu pracuje festivalová akademie, určená pro mladé muzikanty…

www.hudebnirozhledy.scena.cz