Scéna.cz 

Hudební rozhledy 06/16

„S Evou Garajovou jsem se setkal po koncertě v kostele sv. Vavřince 16. března 2016“, píše v úvodu rozhovoru s touto pěvkyní Jiří Štilec, „kde v rámci svého zajímavého koncertního cyklu Pražské múzy prezentovala svůj nový kompaktní disk s názvem Ama me. Nebudu zapírat, že to nebylo ani první a doufám, že ani poslední setkání s touto umělkyní. Na prezentovaném CD jsem měl možnost spolupracovat jako hudební režisér a producent, a poznat tak tuto pěvkyni zcela zblízka. Pod nemilosrdným drobnohledem mikrofonu a při detailní práci ve studiu. A ukázalo se, že mezzosopranistka Eva Garajová je typem velmi náročné a přemýšlivé pěvkyně, která se snaží maximální interpretační přesnost, dokonalé porozumění zápisu a sdělení, které skladba přináší. Vždy velmi důkladně promýšlí skladatelský záměr i text zpívaného repertoáru. Za své vzdělání vděčí konzervatoři a VŠMU v Bratislavě, ale zdokonalovala se i na různých stážích v zahraničí...

Soubor opereta/muzikál Národního divadla moravskoslezského prošel v posledních šesti letech zásadními změnami – a je to znát. Tři premiéry za sezonu, dvanáct až čtrnáct muzikálových a operetních představení měsíčně a takřka stoprocentní návštěvnost – to je dnešní ostravská realita. V této situaci si soubor, který uvádí české premiéry nejslavnějších zahraničních titulů, umí osvěžit klasiku a stranou neponechává ani původní tvorbu, mohl dovolit zaexperimentovat a v polovině dubna nabídnout potenciálně menšímu okruhu diváků něco, co jinde spatřit nelze – „Úzdravné operum“ L2: Brána života. Není úplně jednoduché tento titul žánrově zařadit. Jde o dílo na pomezí muzikálu, soudobé opery a experimentálního tance? Nebo jej můžeme spíše považovat za soudobou operu interpretovanou muzikálovým souborem a jeho vyjadřovacími prostředky s prvky alternativního pohybového divadla? Škatulkování však není důležité – podstatný je výsledný zážitek...

V Německu si svých předních skladatelů, pokud zůstaneme pouze v oblasti hudby, velice váží a jejich dílům věnují příkladnou péči po celý rok. Pochopitelně díla operní patří k těm po všech stránkách nejnáročnějším, a ta Wagnerova jistě na tomto pomyslném žebříčku vedou. K titulům, která se na repertoáru objevují nejčastěji, patří bezesporu Tristan a Isolda, jedna z nejslavnějších Wagnerových oper vůbec, kterou 22. 4. zařadila do svého programu i Hamburská státní opera. Premiéra uvedené inscenace, v níž se režie ujala Ruth Berghaus, scénu navrhl Hans-Dieter Schaal a kostýmy Marie-Louise Strandt, se odehrála již 13. 3. 1988, a tudíž se v tomto případě jednalo už o 46. provedení. Tentokrát ale vzhledem ke stávce personálu poněkud neplánovaně pouze o provedení koncertní, ovšem v excelentním nastudování Kenta Nagana a pěvců Stephena Goulda a Ricardy Merbeth, kteří byli obsazeni do hlavních rolí...

Hora Pilatus, lucernské Vierwaldstädter See, slavný Kapličkový most i uličky starého centra Lucernu mají své nepřekonatelné kouzlo, a na břeh jezera se překvapivě výborně hodí i moderní budova Kongresového a kulturního centra. Postavena je podle plánů Jeana Nouvela a otevřeli ji roku 1998 slavnostním koncertem Berlínských filharmoniků s Claudiem Abbadem. Tím byl zároveň zahájen tehdejší 60. ročník mezinárodního hudebního festivalu, který se dnes kvůli zjednodušení jmenuje pouze „Lucerne Festival“ a řadí se k nejstarším akcím svého druhu v Evropě a na světě vůbec. Několik let tady však nemají festival už jen jeden, ale hned tři. Nejstarší, jemuž se několik let říkalo Lucerne Festival – Sommer, se koná o prázdninách, pak je tu od roku 1988 Velikonoční festival a podzim tu bývá od roku 1998 ve znamení Piana – tak se jmenuje a na uvedený nástroj se specializuje nejmladší přírůstek do zdejší festivalové rodiny...

Časopis Hudební rozhledy