Scéna.cz 

Vítěz České taneční platformy ODTRŽENÍ

Porotu letošní České divadelní platformy nejvíce zaujal titul souboru fyzického divadla Farma v jeskyni, kteří v prostředí galerie DOX uvedli titul o zvláštním fenoménu dneška, tedy Hikikomori, pod názvem Odtržení. Tento projekt, který vznikl za výrazné podpory EHP fondů, stojí na pomezí výtvarného konceptuálního umění, tance a herectví. Navíc práce Farmy v jeskyni zahrnuje výraznou přípravnou „výzkumnou“ fázi. Inscenace měla v DOX premiéru v lednu 2016, objevila se pak znovu v dubnu. A v současné době máte šanci představení znovu vidět 23. května.

Farma v jeskyni si ke zpracování vybírá vyhraněná společenská témata, a tím se jejich představení stávají jakýmsi výlučným poselstvím světu. Vzhledem k tomu, že výzkumu problematiky věnují značnou dobu (vzniká nejvíce jeden projekt ročně), výsledný produkt, který se dostane na veřejnost, nemusí být běžnému publiku tak úplně srozumitelný. To byl – dle mého – případ Informátorů, jejichž inscenování bylo sice zajímavě multimediální, leč proto, aby člověk zjistil, o co vlastně jde, musel být o složitosti situace (špeh - insider v nadnárodním podniku, jehož role je velmi ambivalentní) dobře informován. V případe nejnovějšího projektu Farmy v jeskyni, který je počátkem spolupráce skupiny s moderní galerií DOX, to pro diváka bylo o něco jednodušší. U fenoménu, který tentokrát Farma zpracovává, tedy HIKIKOMORI, to mají diváci snazší, protože scénický (možná konceptuální?) projekt se stal součástí výstavy Skvělý nový svět - Brave New World, konfrontující futuristické vize s realitou počátku 21.století. A součástí této doby je kromě nejrůznějších fantastických technických vymožeností právě fenomén hikikomori, tedy izolaci některých jedinců od společnosti.

Projekt spolupráce s DOX má tedy několik fází. Když pomineme průzkum přímo v Japonsku, pak lze napočítat nejméně tři různé fáze projektu přímo na místě. Tou první bylo zapojení „figurantů“ přímo do expozice výstavy, věnované fenoménu hikikomori. Přihlásit se do této služby, a vyzkoušet si několik hodin nehybně ležet ve skleněném akváriu, sice mohl každý, ve skutečnosti se ovšem jednalo vesměs o studenty uměleckých škol, především katedry pantomimy HAMU. Každý z exponátů dostal pokyn, jak se má chovat – základem byla nehybnost a k tomu např. sluchátka na uších eventuálně jiná činnost typu hraní hry na mobilu.

Druhou část, která už se týkala bezprostředně scénického projektu ODTRŽENÍ/ DISCONNECTED (premiéra a pár repríz se odehrálo v prostorách DOX koncem ledna 2016, můžeme rozdělit na dva díly. Tím prvním byla po vstupu diváků do prostoru viditelná „živá expozice“, tj. jednak solitéři uzavření ve skleněných krabicích a také otáčející se instalace, zobrazující (snad?) autohavárii, na níž porůznu v efektních a hrozivých pózách visely zkrvavené a patrně mrtvé postavy. Poté, co se diváci, nejprve odděleni od expozice muzejními provazy, dostatečně pokochají těmito apokalyptickými obrazy, jsou navigováni uniformovanými letuškami do místnosti, v níž bude odehrávat další děj.

Zástupkyně systému, uniformované úřednice připomínající efektní a perfektní letušky (takové už se dnes nevidí), které však nevykazují příliš lidského. Jsou profesionálně příjemné, ale stále více se podobají strojům – dokonalým lidským „mašinám.“ V těchto rolích vystupují performerky, které symbolizují specifický styl pohybové kultury Farmy v jeskyni, tedy Anna Gromanová, Hana Varadzinová a Eliška Vavříková, k nimž přibyla nová tanečnice Monika Částková. Ony zastupují odcizený svět úřadů, kanceláře, pohybují se v excentrickém tanečním rytmu s klapavými lodičkami na podpatcích, a jejich partnerkami jsou židle , s nimž manipulují, válejí se s nimi po zemi, a chvílemi máme pocit, jako by se s nimi doslova chtěly spojit. Chvílemi vlastně nevíme, zda ty ženy tančí s židlemi, nebo je to naopak – a ony se stávají využívaným kancelářským „materiálem“… Bytost, která se snaží marně proniknout do jejich dokonalého světa, ztvárňuje křehká vietnamská tanečnice Minh Hieu Nguyen, která úmyslně připomíná androgynní postavu, u níž si nejme jisti, zda jde o muže či ženu, či spíše o chlapce či dívku. Právě s univerzálností se v inscenaci výrazně pracuje, ať už u vzpomínaných úřednic, tak v podobě mladíka (a zároveň mladé ženy), kdy je velmi obtížné poznat, jakého je pohlaví. Postava má na sobě z dnešního pohledu „neutrální“ oblečení, tedy černé kalhoty, bílou košili a na krátko ostříhané vlasy. Ta osoba se pohybuje nejistě, možná zmateně, doslova se „motá“ jako můra, která dezorientovaně nalétává do světla. V představení se kromě živé akce používá i nejrůznějších efektů, kouzlí se s vodou, ale také s filmovou projekcí v pozadí. V jakési mlze bloudící psi či spíše vlci (pro mě velice silný, opět ambivalentní symbol). Vlk jako symbol prý označuje naši pudovou přirozenost, smysl pro nezávislost, ale je zároveň brán jako nebezpečný predátor, lovec, a může tedy signalizovat jakýsi pocit ohrožení či dokonce apokalypsu... Vyberte si – domnívám se, že jakákoli interpretace může vhodně do konceptu představení zapadnout.

Divoký tanec společensky přijatelných, ale i těch nepřijat(eln)ých, které se v představení vzájemně prolínají, končí neštěstím, zoufalým činem, který můžeme interpretovat jako dobrovolný odchod ze světa, který nám nic nepřináší a jen děsí. Zůstává hořký pocit v ústech, bezmoc a možná i jakési strnutí… představení Odtržení nabízí pouze protichůdné extrémní polohy – buď se necháš systémem zcela pohltit, nebo rezignuješ. Tím je provokativní, a svádí k diskuzi o tématu. Což je koneckonců největším cílem divadla, provokovat a nutit utvořit si názor.

Douška nakonec

Poselství vlka