Scéna.cz 

Salzburger Festspiele 2003

Salzburské slavnostní hry patří k historicky nejvýznamnějším a z pohledu umělecké i společenské prestiže rovněž k nejnavštěvovanějším letním kulturním festivalům. Pro letošní ročník bylo připraveno devět operních, sedm činoherních a celá řada koncertních produkcí, na kterých jako obvykle participovala řada významných uměleckých osobností, které dnes patří mezi uznávané světové specialisty svých oborů.
Novým uvedením jediné Offenbachovy opery Hoffmannovy povídky se zde letos poprvé představil rovněž přední skotský režisér David McVicar, který je díky svému neobyčejně invenčnímu přístupu k inscenování jednotlivých hudebně-dramatických děl v současné době považován za jednu z vycházejících hvězd světového operního nebe. Jeho na první pohled jednoduchá koncepce nezapře smysl pro imaginaci a rovněž zajímavé využití téměř celého hracího prostoru Velkého Festspielhausu, který skýtá místy až neuvěřitelné prostorové a technické možnosti.

Výtvarné pojetí jednotlivých aktů (výprava – Tanya McCallin) zůstává v této inscenaci prakticky jednotné – příběh začíná i končí v jakémsi měšťanském pokoji (– uprostřed jsou umístěny velké dveře, nalevo ohromný krb a napravo okno), jehož strohé architektonické rysy slouží jako scénografický základ pro vytvoření iluze všech rozdílných prostředí (Spalanzaniho fyzikální kabinet, Antoniin pokoj, Giulettin honosný palác v Benátkách a rovněž Lutherův vinný sklípek v Norimberku), která jsou spjata s jednotlivými Hoffmanovými láskami. Scéna je během představení pouze obměňována o důležité rekvizity, které daný prostor podle potřeby dokreslují.

McVicarova do jisté míry poetická vize příběhu začíná pozvolna gradovat již na samotném začátku představení, kdy spatřujeme Hoffmana, jak unaven usedá na v pravé části forbíny rozházené listy svých básní, zatímco se na druhé straně jeviště probouzí v polštářích jeho „Múza“. Určitá scénická okázalost (vytvořená početným mužským pěveckým sborem), která je charakteristická pro následnou scénu v krčmě, pokračuje rovněž během celého prvního aktu, kdy je na jeviště vedle prosklené skříňky s dívkou-loutkou Olympií přivezena řada vitrín s různými fyzikálními pomůckami a také z provaziště zavěšená kostra veleještěra.
Scéně druhého aktu naopak dominuje „pouze“ velký šedivý strom, na jehož větvích jsou zavěšeny desítky houslí a smyčců. Na pravé přední straně jeviště je umístěn obrazový rám, kterým vstupuje do děje ďábelský přízrak zemřelé Antoniiny matky, která v závěru tohoto jednání nabádá dceru, aby nadále zpívala a stala se rovněž tak slavnou jako bývala kdysi ona. Tuberkulózní dívka se nechává zlákat vidinou uměleckých úspěchů a vysílena zpěvem nakonec umírá.
Děj se následně přenáší do Benátek ke třetí Hoffmanově lásce – vášnivé kurtizáně Giullietě. Ta doslova „proplouvá“ krbem na jeviště ležíc ve společnosti Múzy/Niklasse na mohutné černé gondole a za svitu měsíce zpívají pověstnou Barkarolu. Nejen její tóny patrně inspirovaly režiséra k vykreslení jemné, ale přesto důsledné atmosféry nevázaného milostného citu (bez rozdílů pohlaví), jejíž smyslná dráždivost nemohla nechat snad nikoho chladným.
Poslední obraz se odehrává opět v krčmě, kde Hoffman záhy přichází o svou další lásku – všemi obdivovanou zpěvačku Stellu. V samotném závěru představení byla celá dekorace vysunuta směrem nahoru do provaziště, takže byl publiku v celé strohosti a syrovosti odhalen úplný hrací prostor neuvěřitelně rozsáhlého jeviště, na které byl rovnoměrně a účelně staticky rozmístěn celý pěvecký sbor a všichni sólisté, především všechny čtyři představitelky Hoffmanových lásek. V této scéně Hoffmana definitivně opouští také láska poslední – ta nejvěrnější – jeho Múza.

Pro jednotlivé role bývají v Salcburku angažováni vždy přední světoví pěvci. Nejinak tomu bylo také v případě této inscenace, ve které bylo možné slyšet proslulého amerického tenoristu Neila Shicoffa (Hoffmann) fenomenální rakouskou mezzosopranistku Angeliku Kirschlager (Múza/Niklass), dnes již legendárního italského basbarytonistu Ruggera Raimondiho (čtyřrole ďábla – Lindorf, Coppélius, doktor Miracle, kapitán Dapertutto), a rovněž vynikající představitelky všech Hoffmanových lásek – slovenskou koloraturní sopranistku L´ubicu Vargicovou (Olympia), bulharskou lyrickou sopranistku Krassimiru Stoyanovu (Antonia), německou sopranistku Waltraud Meier (Giulietta), dále pak mezzosopranistku Marjanu Lipovšek (přízrak Antoniiny matky), tenoristu Roberta Teara (Spalanzani), basistu Kurta Rydla (Crespel) a mnohé další. Dokonale sezpívaný pěvecký sbor Vídeňské státní opery připravil sbormistr Rupert Huber, orchestr Vídeňských Filharmoniků řídil obdivuhodným způsobem Kent Nagano.

Z tohoto představení jsem po dlouhé době odcházel z divadla s opravdu povznášejícím pocitem, částečně mě ale také tak trochu zamrzelo, že podobně umělecky vyvážené inscenace není možné v současné době vidět také u nás v České republice.