Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Hvězdný Nicolas Altstaedt podruhé v ČR

Nicolas Altstaedt (Foto: Marco Borggreve)

autor: archiv

Mezinárodní hudební festival Lípa Musica rozsvítí v letošním roce již počtrnácté severní Čechy i přilehlé Sasko hudebním svátkem největšího regionálního významu. Týdny naplněné komorní i symfonickou hudbou s letmými přesahy do opery, tance i alternativních hudebních žánrů již léta koření sympatická snaha rozvinout nenásilný česko-německý kulturní dialog pramenící ze sudetské lokace. Přední čeští umělci jsou prezentováni v Německu, z výkvětu německé klasické scény je vybíráno pro Čechy. V loňském roce tak organizátoři pozvali vynikajícího klavíristu Gerharda Oppitze, v letošním roce programovou nabídku v oblasti významných sólistů ozdobí renomovaný violoncellista Nicolas Altstaedt.
Nicolas Altstaedt je jedním z posledních žáků legendárního Borise Pergamenščikova. Jeho specifikem je univerzalita. S lehkostí a skromností sobě vlastní se pohybuje v dobově poučené interpretaci, klasickém a romantickém repertoáru i hudbě soudobé. Hru na violoncello studoval v Berlíně, kde byl jeho profesorem i Eberhard Feltz.

Po vítězství v několika mezinárodních soutěžích a zisku prestižních stipendií a cen se Altstaedtovi velmi záhy otevřela cesta k předním světovým orchestrům a festivalům, mezi kterými hned na počátku kariéry nechyběla Vídeňská filharmonie řízená Gustavem Dudamelem na Lucernském festivalu nebo orchestry BBC na festivalu Proms či ve Wigmore Hall. Ve výčtu jeho dosavadních úspěchů najdeme jména snad všech předních evropských i zámořských orchestrů a význačných dirigentů. Hojně se také věnuje komorní hře, kdy k jeho pravidelným partnerům patří Alexander Lonquich, Vilde Frang, Barnabás Kelemen, Pekka Kuusisto, Antoine Tamestit, Jonathan Cohen nebo Quatuor Ébène. Jeho láska k soudobé hudbě jej přivedla k příležitostem premiérovat řadu děl současných komponistů – Haase, Kurtága, Rhima nebo Saye.
Vedle violoncellové hry vede Altstaedt také Rakousko-maďarskou Haydnovu filharmonii ve Štýrském Hradci a dramaturgicky řídí komorní řadu v Musikkollegiu Winterthur. V roce 2012 si jej Gidon Kremer vybral za následníka na postu uměleckého ředitele svého proslulého Festivalu komorní hudby v Lockenhausu. Od té doby Altstaedt s festivalem cestuje po evropských koncertních scénách, mezi kterými nechybí salcburské Mozarteum, vídeňský Konzerthaus nebo amsterdamský Concertgebouw.
Altstaedt možná není hvězdou typu Daniela Müllera Schotta, zůstaneme-li u mladší generace cellistů, „papírové dispozice“ jsou však zřejmé a poslech jeho nahrávek vyvrací poslední pochyby o svrchovanosti umění tohoto interpreta. České publikum mělo možnost se s ním poprvé a zatím také naposledy seznámit v roli sólisty doprovázeného Českou filharmonií ve violoncellovém partu Schumannova koncertu a moll v dubnu loňského roku. MHF Lípa Musica Altstaedta pozvala na sólový recitál, který se uskuteční ve čtvrtek 8. října v Knihovním sále děčínského zámku. Altstaedt tam provede tři Bachovy violoncellové suity (1., 3. a 5.), které proloží Třetí Brittenovou suitou a Třemi strofami Henriho Dutilleuxe.

Před časem jste vystoupil společně s Českou filharmonií v Praze. Je to skutečně Vaše jediná česká zkušenost? A jaký je vůbec váš vztah k české hudbě a kultuře?
Vystoupení v Děčíně v rámci festivalu Lípa Musica bude mým druhým českým koncertem po debutu s Českou filharmonií. K Čechům a české kultuře mám velice hluboký a vřelý vztah. Miluji Dvořáka, a to nejen jeho proslulý Violoncellový koncert, ale zvláště Klavírní trio f moll a symfonickou báseň Holoubek. Mé srdce si ovšem získali i Janáček a Martinů, Ervin Schulhoff, Pavel Haas nebo Gideon Klein. A z literatury mi učarovali Kafka a Kundera. Líbí se mi přímost ve způsobu vyjadřování, která je jedinečná ve své celistvosti a jednoduchosti.

Začněme na samotném počátku Vaší kariéry. Pocházíte z hudební rodiny? Co Vás přimělo k volbě hry na violoncello?
Můj otec byl chirurgem a trochu hrál na klavír a violoncello. Můj bratr si vybral klavír a později i taktovku, já zvolil violoncello.

Jste jedním z posledních studentů legendárního Borise Pergamenščikova. Jak vzpomínáte na spolupráci s touto ikonou a jak mistr ovlivnil Vaši uměleckou osobnost?
Byl to neobyčejně skromný a noblesní člověk, muž s neobyčejným množstvím znalostí a humoru a celý svůj čas věnoval nám studentům. Otevřel mi širší obzory v oblasti umění a ukázal, že hra na violoncello je a musí být součástí většího rámce.

Jakých osobností si ve violoncellovém světě nejvíce považujete?
Určitě Yo-Yo My, protože dokázal překonat hranice hry na violoncello. Dosáhl vysoké úrovně hudebního umění, které je nezávislé na vlastním nástroji. Je jedním z velmi mála instrumentalistů, u kterého si zkrátka nejsem jist, na jaký hraje nástroj, když „koncertuje“…

Zvítězil jste v řadě významných mezinárodních hudebních soutěží, které Vám otevřely dveře na přední koncertní pódia po celém světě. Co si sám myslíte o soutěžích a jejich vlivu na mezinárodní kariéru mladých umělců. Je dnes vůbec možné rozvinout úspěšnou kariéru bez takovýchto úspěchů?
Myslím si, že soutěže jsou dnes stále méně a méně důležité, protože je jich příliš mnoho a kritéria často neodpovídají hudbě. Jestli má někdo opravdu svůj hlas, bude vyslyšen, internetem se dnes šíří věci velmi rychle.

Proslul jste svou neobyčejnou univerzalitou a skutečností, že jste doma jak v dobově poučené interpretaci, tak ve hře na klasické nástroje a věnujete se intenzivně i soudobé hudbě. To je velmi ojedinělý přístup, který je jistě i svým způsobem komplikovaný. Preferujete přeci jen určitý styl nebo je právě synergie všech těchto hudebních oblastí prospěšná pro další kultivaci a rozvoj Vašeho umění?
Ano, vnímám to jako naprosto přirozené. Vyrůstal jsem se všemi hudebními obdobími a cítil bych se naopak omezen, pokud bych musel od něčeho upustit. Skladatel György Kurtág řekl, že pokud lidé chtějí hrát jeho hudbu, měli by nejdříve studovat Beethovena a Brahmse. Naprostou souhlasím i s přístupem Nicolase Harnoncourta, který začal se studiem Monteverdiho a skončil u Gershwina. Všechna hudba je navzájem propojená a já cítím nesmírnou inspiraci, pokud hraji hudbu z různých epoch. Je to komunikace bez ohledu na čas.

Cítíte hluboký závazek k soudobým autorům klasické hudby a věnujete se často její interpretaci. Který ze soudobých komponistů nejvíce oslovuje Vaše hudební prožívání?
Musím se přiznat, že v současné době nemám tolik příležitostí se soudobé hudbě věnovat. Ale cítím silnou potřebu soudobou hudbu hrát, protože žiju v přítomnosti. Když se nad tím zamyslím, tak určitě Thomas Ades nebo Jörg Widmann. Ti mají podle mého názoru univerzální hudební jazyk, který je mně srozumitelný a který je současně velmi odlišný a výrazný.

Poslech Vašich nahrávek fascinuje plynulým legatem, úžasnou technickou kontrolou a intonací a krásným zvukem. Co Vy obecně považujete za nejdůležitější aspekty pevné techniky?
Myslím, že je především důležité, aby pevná technika dala umělci na techniku zcela zapomenout a umožnila mu se umělecky vyjádřit bez jakýchkoli omezení.

Jsme-li u výrazu, jak se jeho vnímání u Vás vyvíjelo a co je podle Vás klíčové pro „správnou“ intepretaci?
Intepretace nikdy nemůže být správná, ale může být autentická, pokud si umělec vytvoří hluboký a upřímný vztah k partituře a k okolnostem, ze kterých vznikla. Z těchto důvodů se snažím co nejvíce proniknout do světa, který konkrétního skladatele obklopoval, když skladbu tvořil. Například hraní Schumanna pro mě znamená také čtení Jeana Paula. Ale i tak mohou existovat různé intepretace jednoho kusu, které jsou velmi věrné vlastní partituře.

Vedle Vaší intenzivní kariéry sólisty, komorního hráče a uměleckého ředitele Rakousko-maďarského Haydnova filharmonického orchestru jste rovněž ředitelem progresivního Festivalu komorní hudby v Lockenhausu. Toto „dítě“ vynikajícího houslisty Gidona Kremera je jedinečným fenoménem na světové festivalové scéně. Jak se tato spolupráce zrodila a čím je podle Vás tento festival specifický?
Gidon Kremer se po třiceti letech strávených v čele festivalu rozhodl, že je čas udělat změnu. Znali jsme se již více než osm let a po jednom společném koncertu, na kterém zazněla poslední Beethovenova sonáta, mě požádal, zda bych nezvážil nabídku převzetí festivalu. Umělci zde vystupují bez honoráře a programy jsou oznamovány až v den konání koncertu. Každý rok si vyberu určité téma a udělám předběžný návrh programu, a když se pak všichni v Lockenhausu potkáme, diskutujeme o tématu a skladby, které chceme zahrát, můžeme změnit i na poslední chvíli. Je to velmi experimentální prostředí prodchnuté kreativitou a spojením hudby s ostatními formami umění. Na podzim každého roku se pak ještě vydáme na turné s programem, který jsme v Lockenhausu sestavili.

Jaké jsou Vaše umělecké ambice do budoucna nejen s tímto festivalem, ale také Vaše osobní?
Právě jsem dokončil nahrávku všech koncertů C. Ph. E. Bacha s mým drahým přítelem Jonathanem Cohenem a jeho skvělým ansámblem Arcangelo a současně jsem natočil i violoncellové koncerty Šostakoviče a Weinberga s Michalem Nesterowiczem a DSO Berlin. Těsně předtím než pojedu do Děčína, mě čeká nahrávání s Fazilem Sayem. V příštím roce se chystám na kompletní cyklus Beethovenových sonát spolu s Alexanderem Lonquichem a rovněž na Bachovy suity, které provedu koncertně. Čeká mě zkrátka hodně hudby, kterou chci objevit a se kterou chci srůst…

A otázka na závěr: Poodhalte nám něco ze svých mimohudebních zájmů a vášní? Jak relaxujete?
Nejraději v kruhu přátel, kteří mě inspirují. Společnost a výměna myšlenek s milými lidmi je něco, co považuji za svůj druhý domov vedle hudby. A pak příroda, to je další velmi důležitý element, se kterým potřebuji být v neustálém spojení, abych se uvolnil a znovu naplnil.

Vstupenky jsou stále v prodeji. Více informací na www.lipamusica.cz.

7.10.2015 14:10:14 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!