Scéna.cz 

Dance Gala v Národním divadle

Po několika letech se 21. června na programu Národního divadla opět objevil taneční gala večer, na němž se sešly evropské taneční hvězdy, aby pražskému obecenstvu poskytly vzácný zážitek špičkových výkonů a nabídly ukázky z toho, jak se tančí u našich sousedů i na vzdálenějších scénách.
Večer Dance gala se uskutečnil za nezvyklých okolností a sice v režii budoucího uměleckého šéfa baletu ND Filipa Barankiewitze, který byl již do své funkce jmenován, avšak na svůj nástup si musí ještě dva roky počkat, než mu Petr Zuska uvolní místo.

Filip Barankiewicz, dlouholetý bývalý první sólista Stuttgartského baletu, kde působil ještě pod vedením Johna Cranca, nositel různých mezinárodních ocenění a oblíbený host mnoha souborů po celém světě, včetně pražského Národního divadla, využil příležitosti a v dramaturgii večera naznačil své „priority“ a tedy i směr, kterým by se mohl balet ND za jeho vedení ubírat. Pražské obecenstvo se nemusí obávat žádné revoluce. Jako klasický interpret je sám zainteresován na tom, aby tradiční základ, jehož estetickou hodnotu by rád povýšil, zůstal zachován.. Zkušenosti ze stuttgartského i dalších souborů ho poučily o tom, jak je důležité být v kontaktu s novými světovými „trendy“ a zprostředkovávat je dále.
Tento jeho koncept je zřetelný v náplni představení, které mělo být podle jeho vlastních slov i „testem pro diváky“.
Při sestavování programu- jakési mozaiky, v níž je zastoupeno vše podstatné, vycházel z repertoáru jednotlivých umělců a z jejich možností eventuální budoucí spolupráce.
Jádro tvoří přirozeně jeho kolegové a kolegyně ze Stuttgartského baletu a „materiál“, který byl k dispozici na místě, doplněný o návštěvníky z Velkého baletu v Moskvě a Finského národního baletu.

Večer měl tři části podobného charakteru, každá zahrnující pětici či šestici děl. Začátek pocházel vždy z klasické pokladnice – nejdříve pas de deux z „La Sylphide“ Augusta Bournonvilleho v podání Anny Osadčenko (Ballet Stuttgart) a Denise Veginije (Ballet Semperoper Dresden), který zaskočil za nemocného Dinu Tamazlacaru z Berlína. Druhou část zahajovala „Šeherezáda“ v choreografii Kennetha Greve se sólisty Finského národního baletu Enu Ji Ha a Michalem Krčmářem a do třetice to bylo „Le Grand Pas De Deux“ Christiana Spucka s Annou Osadčenko a Jasonem Reillym. Humorná hříčka podmalovaná Rossiniho hudbou, o tom, jak se tanečníci nemohou dohodnout, jak tanečni ce nemá kam odložit svou kabelku až ji musí držet v zubech a jejím hlavním zájmem je, aby ji nespadly brýle. Užít si „opravdový ruský balet"“ si mohli diváci při slavném pas de deux ze 3. jednání „Labutího jezera“ s interprety z Velkého divadla v Moskvě Semjonem Čudinem, známým u nás velmi dobře z filmových přenosů, a Kristinou Kretovou.
Vybroušený styl s nevídanými skoky předvedl Daniel Camargo - hvězda večera ze Stuttgartu jako Acteon ve společnosti Diany – Aliny Nanu ve stejnojmenné choreografii Agrippiny Vaganové. V neoklasickém duchu se odehrál duet choreografa Jorna Eto s překvapivými momenty „Double Evil“ s „finskými“ sólisty Eun Ji Ha a Martinem Krčnmářem, vznešený a emocionálně působivý duet v choreografii Johna Cranca na hudbu Edvarda Griega „Aus Holberg´s Zeiten“ v podání Alicie Amatriain a Davida Mooreho ze Stuttgartu a „Finále“ - 4.věta z Beethovenovy 7. symfonie A dur v choreografii Uwe Scholze, která je v úplnosti součástí nového představení ND „Ballettiss imo“. Někde na pomezí by byla skladba Petra Zusky „Lyrická“ na náměty lidových balad zatančená procítěně Zuzanou Šimákovou a Viktorem Konvalinkou.
Mezi ně byly promyšleně vloženy skladby „moderního nebo až současného“ rázu“ – i když jejich tvůrci jsou na podobné nálepkování a škatulkování oprávněně nedůtkliví. Uplatnili se zde naši mladí tanečníci a zároveň choreografové – Viktor Konvalinka a jeho „Just Solo“, které si vytvořil pro sebe, ukázalo se být ale stejně tak „ušito“ na míru Mathiase Deneuxe, demisólisty ND. Jeden z nejnadějnějších tanečníků ND Ondřej Vinklát se projevil i jako velice nadějný autor – získal si uznání za choreografii „Jakoby“ pro čtyři tančící se zajímavým scénickým řešen&iacut e;m, kterou uvedl v rámci loňských „Miniatura“ a která ani nyní neztratila nic ze své neotřelosti.
Jak se dělá „moderna + contemporary“ nejen ve Stuttgartu předvedli v průrazné choreografii Itziga Galili „Mono Lisa“ Jason Reilly a Alicia Amatriain, jejíž tělo se zdálo být neomezeno kostmi a klouby. Na hranici groteskna v „mixu unavené klasiky“ na špičkách a moderny se pohybovala Kristina Kretová v choreografii Maura Bigonzettiho „Cinque“ na hudbu Antonia Vivaldiho a naplno se rozvinula komika ve známé choreografii „Les Bourgeois“ Bena van Cauwenbergha na píseň Jacquese Brela, kde figuroval v sólové roli podroušeného muže Daniel Camargo. Koncert Carla Philippa Emanuela Bacha „odehrál“ svými lineárními „průlety“ přes černobílou scénu, zbrzděnými poskoky, z&aacut e;chvěvy těla, David Moore ve velmi originální choreografii Marco Goeckeho „Mopey“.

Světovou premiéru mělo 21. června ve Státní opeře dílo demisolistky a talentované mladé choreografky Stuttgartského baletu Katarzyny Kozielské pod titulem „Firebreather“. Skladba směřující pozornost na estetiku lidského těla, jehož obrysy jsou obtékány, zvýrazňovány a zatemňovány kužely světla. Daniel Camargo s odhaleným trupem v černých kalhotách zkoumá možnosti expanze do prostoru, pohrává si s rovnováhou, jakoby nebyl přitahován gravitací, dokonale ovládá všechny své svaly, je jako antický hrdina, polobůh, nic nemůže zabránit v prosazení jeho vůle. Již v této roli vzbudil tento tanečník nadšení, stejnou virtuozitu projevil i v dalších odlišných rolích.
V dramaturgie tanečního večera „Dance Gala“ uvedl Filip Barankiewicz již nyní své teze do praxe. Sezval na kosmopolitní večírek do Státní opery opravdu vznešenou uměleckou společnost. V programu odlehčil pevný podklad tradic různými variacemi a humorem, pro dotvoření té správné nálady vložil na vhodná místa pár ostřejších ingrediencí a výsledný dojem byl bez vady. Diváci potvrdili dlouhotrvajícím aplausem ve stoje, že test dopadl na výbornou. Možná nebyl úplně objektivní neboť při premiérách bývá přítomno ne zcela typické publikum. Ale ani poněkud konzervativnější diváci by zde nenašli mnoho důvodů k n&aacut e;mitkám. Pokud jde o další vývoj baletu ND, můžeme být tedy optimisty. Jeli třeba se něčeho obávat, ta snad jen, aby budoucímu šéfovii z dlouhého čekání nedošla trpělivost....

www.narodni-divadlo.cz