zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Hudební skladatel Jiří Teml slaví osmdesátku

Skladatel Jiří Teml a redaktorka Alena Kunčíková

autor: Scena.cz   

zvětšit obrázek

S jubilantem Jiřím Temlem (*1935) jsme se setkali po koncertě, na kterém byla prováděna jeho skladba „Hommage a Michelangelo pro varhany, žesťový kvintet a bicí.“ Bylo to v sále Martinů na HAMU, na půdě školy, kterou on nikdy nestudoval. Přesto je tu váženým a ceněným hostem. V roce 2012 dostal od Ochranného svazu autorů (OSA) ocenění s tím, že byl v tom roce nejhranějším soudobým českým hudebním skladatelem v oboru symfonické hudby. Jak je vidět, v tomto případě spíše slyšet, skutečný talent si najde svoji cestu.

  • Dobrý večer, vážený pane Temple…
    S tímto příjmením jsem se setkal i na plakátech, jinak jsem Teml. Dokonce jsme dělali takovou soutěž na zkomolení jmen. Zajímavé je, že nejvíce nesprávných variant bylo právě na ta nejkratší jména. Už ze mě udělali všelicos, pouze Lempl tam nebyl. Templ – to je nejčastější chyba. Asi si to lidé odvozují od slova templáři.
  • Možná to vyplývá z toho, že skládáte hudbu pro chrámy, v Asii zvané temply. Pojďme k dnešnímu koncertu. Jaké to je jít se svou kůží na trh? Být přítomen provedení své skladby?Je to riziko, které ze začátku dělá velké starosti, když je člověk mladý. Když už je úplně starý, jako teď už já, tak se už ničeho nebojí. (Smích)
  • Už je mu to jedno?
    Zažil jsem všechno, úspěchy i neúspěchy, a vím, že se tyto věci střídají. Není možné, aby člověk vytvořil vždycky to nejlepší a aby vše bylo chápáno správně.
  • Stalo se někdy, že některá skladba, když jste byl mladý, nebyla prvotně dobře přijata a až s odstupem let se proslavila?
    Ono je to trošku jinak. Napsal jsem řadu skladeb, na které jsem sám zanevřel, ale když jsem si je potom pustil po mnoha letech, tak jsem zjistil, že to není až tak špatné.
  • Asi jako když se koukáme na své staré fotky…
    (Smích.) Nevím, zda je to správné přirovnání. Ale vysloveně, že by mě někdo vypískal, to se nestalo. Takový přesvědčivý neúspěch mě nepotkal.
  • Michelangelo je renesanční člověk. Dá se říci, že vy jste renesanční skladatel?
    Asi se dá - zkusil jsem všechny možné žánry, také různé hudební formy, dokonce i opery. Z toho dvě dětské, z nichž Kocoura v botách se chystají provést v Plzni. Taky jsem složil muzikál „Čert a Káči.“ Zatím do šuplíku jsem napsal i jevištní skladbu na libreto choreografa prof. Daniela Wiesnera, inspirovanou životem a dílem Franze Kafky. To bude asi obtížné to někde prosadit a uvést.
  • Co je pro skladatele lepší, být přítomen na orchestrálním nebo na jevištním provedení? Je lepší vidět např. dětskou operu nebo muzikál na scéně?
    Je to úplně rovnocenné. Všechno jsou to „moje děti.“ Každá skladba má jiné kvality, přináší něco jiného.
  • Kolik skladeb jste napsal?
    Hodně. Kolem dvou až tří set, včetně malých písniček, instruktivních skadeb a skladeb pro sbory.
  • Máte je katalogizované?
    Mám to vše nahlášené a evidované v OSA (Ochranném svazu autorském).
  • Mohu se zeptat, pokud teda se nepletu - svého času se říkalo, že jste nejhranější soudobý autor v ČR. Platí to pořád?
    To jsem já nemohl říct.
  • To ne. To se někde psalo nebo jsem to zaslechla.
    Dostal jsem Výroční cenu OSA za rok 2013 za vážnou skladbu roku „Koncert pro varhany a orchestr č.3“
  • Vaše hudba je někdy určena pro sakrální prostory, vzniká tam také ve smyslu, že se tam jdete posadit a rozjímat, a přitom v duchu komponovat?
    Vždycky to souvisí s určitými znalostmi, které korespondují s konkrétním duchovním prostorem. Léta jsem hrál při bohoslužbách, mnoho z těch kostelů znám. Skladby samozřejmě nevznikají v tom prostoru, ale jsou v něm většinou inspirované. Hodně jich paradoxně vzniká v tramvaji mezi Modřany a Palackého náměstím.
  • Úprava tramvajového svršku je ku prospěchu nebo naopak přijdeme o skladatele? Na starém svršku je nějaký rytmus tramvaje, na novém jen nehlučně prosviští…
    Toto platilo spíš pro Antonína Dvořáka, který napsal Humoresky přesně podle jedoucího vlaku. Pro mě je to čistě mechanismus tvorby za jízdy. Ještě mám jeden mechanismus. Bohuslava Martinů napadaly skladby na procházkách po Paříži. Já, když jsem léta bydlel v Karlových Varech, tak jsem chodil do restaurace sv. Linhart. Kdykoli jsem seděl u klavíru a nevěděl si rady, tak jsem se sebral, šel jsem na procházku lesem a tam jsem stoprocentně na to řešení přišel.
  • Teď už do Varů nejezdíte?
    Jezdím, ale málo.
  • Kam tedy chodíte do lesů či parků?
    Modřanská rokle, tam chodím pro věci, které mi u klavíru nenaskočí.
  • Zajímalo by mě, zda proběhla ze strany Ondřeje Valenty, dnešního interpreta Vaší skladby, nějaká konzultace? Žádost o korekci skladby apod.?
    Vůbec ne. Vyřešili to s panem profesorem Janem Horou. Skladbu jsem psal pro jeho jiného žáka asi tak před pěti lety.
  • Kvalitní hudba neumírá…
    Mám krásný zážitek z nedávné doby. Probíhal festival Svátky písní v salesiánském prostoru, kde jsem byl poctěn jako jubilant. Každý z účinkujících sborů měl na repertoáru jednu nebo více mých skladeb. Jsou to sbory, které jsem psal pro různé soutěže a jsou staré třicet až čtyřicet let a děti to stále zpívají. Dříve se hodně psalo pro děti. Teď tomu tak není, protože zpívat o zvířátkách, květinkách, to ta dnešní počítačová generace už tak nebere.
  • Vrátím se ke dnešní skladbě. Zaujala mě hlavně 2. věta Hledání tvaru (1. Inspirace, 3. Dílo). Mám napsáno v poznámkách - jako když Pollock chrstá barvy na plátno…
    Ta je hodně zvukomalebná. U mnohých mých symfonických skladeb se snažím o to, aby ty věci byly barevné. Nebyla to jen harmonická a melodická konstrukce. To totiž souvisí s mým zájmem o výtvarné umění. Mám plný byt různých obrazů a reprodukcí.
  • Varhany tam snad stojí na jednom až dvou tónech, mají takové zvláštní podbarvení.
    Takový zvukový cluster, který tam vlastně trčí a do toho jdou ty sólové hlasy, bicí. Tam varhany mají vysloveně jen tu barevnou úlohu. Dokonce jsou tam jen takové tečky, až trošku bizarní rejstřík, a to všechno má být to Hledání tvaru.
  • Někteří z jubilantů Vašeho formátu, uvádí, že pro životní temperament si po ránu dávají stopku slivovice. Prozradíte svůj recept, jak udržujete svou vitalitu?
    To není žádné tajemství. Jediný časový úsek, kdy komponuji, je dopoledne. To mám ještě v té hlavě nabito. Ráno se osprchuji, zacvičím si, pak si tak hodinku čtu a následně do oběda komponuji. Odpoledne už to nejde. To dělám spíš mechanické práce jako opisování, instrumentace a tak…
  • Máte to takto od mládí? Souvisí to s celkovým životním biorytmem?
    To se měnilo. K hudbě jsem se dostával velmi těžce. Jsem v určité míře skladatel-samouk. Neabsolvoval jsem konzervatoř ani HAMU. Učil jsem se tak, že jsem konzultoval s naším vynikajícím skladatelem Jiřím Jarochem. Můj přístup ke komponování se měnil. Ze začátku jsem seděl u klavíru a zkoušel různé věci. Dnes vím, že skladba se nejdříve musí udělat v hlavě, teprve pak se může napsat. Obojím způsobem lze komponovat, ale u toho klavíru se zaměříte spíše na mechaniku. Spojují se vám určité spoje, které umíte, které jsou praktické. Kdežto v té hlavě si můžete vymyslet obrovské množství věcí a ty se pak snažit přenést na papír.
  • A doufat, že to někdo zahraje…
    Přesně tak. Což je čím dál horší, o tom raději nebudeme ani mluvit.
  • Je potom při nástrojovém provedení slyšet to, co bylo v té hlavě? Nebo jsou tam diference?
    V hlavě slyšíte takový ten výsledný tvar. Např. hudba začne v tichu, postupně se přeruší, nastoupí nějaký emotivní prvek, postupně graduje, začne se znova… Tento tvar, formu, musíte mít hotovou. Pak to dosazujete harmonicky a přesně melodicky. To už je potom řemeslo. To hlavní vzniká u mě v té tramvaji.
  • Proto tam bylo v této skladbě to cinkání…
    (Smích.) To vám všechno zní v hlavě. Samozřejmě, že ne úplně přesně do posledního detailu, ale víte, že tam bude cinkání.
  • Víte předem, pro kolik to bude nástrojů?
    To je základ. Jsou specializované soubory. Smyčcové kvarteto, klavírní kvarteto, dechové kvinteto atd. Musíte se rozhodovat, pro jaké nástrojové obsazení to budete psát.
  • Co když Vás napadne něco absolutně netradičního, co ještě neexistuje, co s tím?
    Popravdě - je to krajně nepraktická věc. Vymyslíte si třeba skladbu pro harfu, hoboj a bicí. Jendou se to zahraje, ale pak už to nejde reprízovat. Už takovou skladbu mám. Pro jednoho vynikajícího amerického varhaníka – Karla Paukerta (Český varhaník, hobojista a umělecký kurátor. Emigroval do USA – žije v Clevelandu v Ohiu. Pozn. red.) Letos také oslaví osmdesátku. Ten si u mě objednal skladbu pro varhany a bicí. Byla provedená tady i tam. Pak už se ta skladba nehrála. Tak jsem bicí odstranil a vše nahradil pouze varhanami. Skladba se v této úpravě hraje dodnes.
  • Děkujeme za rozhovor. (Ptali se Alena Kunčíková a Josef Meszáros)

    Životopis a zkrácený seznam děl Jiřího Temla na wikipedii zde
    Ukázky děl na Youtube.com: zde

    1.6.2015 21:05:31 Redakce | rubrika - Rozhovory
  •