Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Libor Vaculík: Thálie udělují do 33 let jen činohercům…

autor: archiv

Ceny Thálie 2014 jsou rozdané. Ocenění sólisté opery a baletu, zpěvačky, zpěváci, herci i herečky opět rozdávají emoce z jeviště. Oslovili jsme postupně všechny režiséry, kteří se podíleli na inscenacích, jejichž protagonisté obdrželi Thálii. Jedním z nich je Libor Vaculík, režisér a choreograf. Patří mezi baletní matadory. Při rozhovoru odhadoval, že má na kontě nejméně deset Thálií. Ptali jsme se, za jaký typ režiséra se považuje. A nejvíce jsme hovořili o jeho posledním baletu Valmont. Dokonce musíme prozradit, že jsme na repríze 30. března 2015 nejen obdivovali, jak působivě dokázal zpracovat rozsáhlý epický příběh hlavního hrdiny do baletní zkratky, ale také, věřte nebo ne, že v hledišti nebylo ani jedno volné místo. Není proto divu, že komise Thálie měla zamotanou hlavu. Nakonec udělila tomuto představení hned čtyři oprávněné nominace.

Získá-li tanečník či tanečnice ocenění za ztvárnění určité role, je to bezpochyby i zásluha režiséra i choreografa. Ten stojí sice poněkud v pozadí, ale umělci mu rozhodně neupírají jeho přínos. Zajímalo by nás, jak pracujete jako režisér a choreograf. Máte už od počátku představu, kdo konkrétně bude hrát ve Vaši inscenaci konkrétní roli?
V případě baletu VALMONT tomu tak bylo. Markýzu de Merteuil jsem psal pro Terezu Podařilovou a pro Sašu Katsapova Valmonta. Paní de Tourvel jsem původně zamýšlel pro Zuzku Súsovou, která shodou okolností byla na premiéře. Když to viděla, tak se rozplakala. „O tak krásnou roli jsem přišla…“ Hodně mě to potěšilo.
Nakonec její part tančila Marta Draslíková, s ní jsem spolupracoval poprvé. Bylo to také prima. Martička je mladší, méně zkušená, takové pole neorané, i když má Thálii za roli Julie.

Dáváte umělcům schválně výzvy?
Tanečníkům vždy říkám jedno rčení: „Mohu dovést koně k vodě, ale kůň se musí napít sám.“
Choreografie, to je podobné, jako když spisovatel píše text. V podstatě to vytváříme spolu s tanečníky. Rád z nich vycházím. Hlavně co umí. Záleží mi na tom, aby se v tom pohybu, choreografii, cítili co nejlépe. „Nakonec budete na jevišti stát vy, ne já,“ zdůrazňuji jim. Potřebuji, aby všichni byli v klidu.
Jak jsem starší a starší, tak je pro mě choreografie trošičku na druhém místě. Dost lidí ve Valmontovi kvitovalo, že to je velice dobře propracováno herecky. Samozřejmě, když se choreografie staví, tak je to jen, v uvozovkách, technické čtení. Jakmile je scéna hotová, tak tomu začínáme dávat výraz. K tomu jim říkám, co a jak, o čem to je. Dávám jim určité mantinely a jsem rád, když něco dají nad to. Chválabohu, měl jsem tam takový tým lidí, jak jsem je už vzpomínal, a k tomu další zkušení – Luboš Hajn, Nelly Danko, Josef Kotěšovský - zkušený hráč, který tam vystřihl takové minifigurky. Byla to velká radost s nimi se všemi dělat. Bylo nás málo, nějakých osm lidí. Z toho postupně vznikla taková celá rodina. Rozhodl jsem se, že příští můj balet bude Čtyři v tanku a pes. (Smích.) Tam je ještě méně lidí. Na jevišti jsou skutečně jen oni.

Jak umělce motivujete?
Na každého se musí jinak. Z někoho si musíte dělat legraci, jinému musíte říct, že druhé obsazení to dělá lépe, na někoho musíte zakřičet. Režie je hodně o psychologii. Osobně mám hodně rád humor, jak to nedávno v jednom rozhovoru potvrdila Terezka Podařilová. Skutečně si umím dělat legraci ze všeho a hlavně i sám ze sebe. Valmonta jsme zkoušeli snad 150 hodin, z toho jsme se 140 hodin prosmáli. Zkoušení bylo příjemné.

Jste spíše režisérem diktátorem, který trvá na svém, nebo dáváte umělcům prostor pro jistou improvizaci?
Hodně záleží na pohodové atmosféře, aby se všichni měli rádi. Pak výsledek stojí za to. Diktátorem jsem do určité míry. Určitě, když se dělají přestavby, při práci se světlem atd. To všechno je už věcí celkového dokončení inscenace, a to je nejobtížnější. Máte choreografii, kostýmy, scénu, světla, hudbu… Musíte to vměstnat do jedné klobásy. Tu když pak rozkrojíte, tak byste si měl říci „Mňam“.

Dostali jsme se ke scéně. Prozradíte, jak je to s tím stromem na horizontu? Je to projekce nebo kulisa?
Není to projekce. Je to nakreslené zezadu.

Je pro vás důležitější skvělý sólový interpret nebo spíše ten, který se dokáže dobře sladit s ostatními?
Určitě ten, který se dobře sladí s ostatními. Ve Valmontovi hodně záleží na vztazích. Tanečníci musí herecky komunikovat, kdyby tam byl sólista, který s prominutím nehleděl na ostatní, dost by pak vypadával z celku. Samozřejmě, že tam jsou sólové plochy, jak u Valmonta, tak i u ostatních, např. rytíř Danceny (Ondřej Vinklát, Matěj Šust), všechno závisí i na očním kontaktu, jak jsou všichni sehraní. Dávám přednost tomu, kdo je kolektivní hráč. Fotbal, hokej i baletní představení je prostě kolektivní hra. Často se říká, že kvalitu baletního představení nepoznáte podle sólistů, ale podle sboru. Skutečně velká pravda. Sólisté jsou třešničky, ale sbor je základ.

Jak posuzujete Valmonta, za níž dostala Tereza Podařilová ocenění Thalie?
Historicky čtyři nominace za jednu inscenaci. Osobně jsem strašně rád. Tereza Podařilová dostala svou čtvrtou Thálii. Malinko jsem jí touto rolí vytáhl hrobníkovi z lopaty. Představení jsme začali zkoušet v březnu a ještě v září chodila s berlemi. Vždycky přišla: „Myslíš to se mnou skutečně vážně?“ A já na to: „Neboj. Počkáme na tebe.“
Trochu mě mrzelo, že cenu nedostal Saša Katsapov. Když srovnám postavu Spartaka, za kterou ocenění získal Richard Ševčík, ten je bezesporu také dobrý tanečník, ale myslím si, že Valmont má v sobě víc psychologie. Je to postava, která má mnohem větší vývoj. Samozřejmě Spartakus má výhodu, že je to efektní velké tancování, hodně technicky náročné. Jedna z věcí, proč mu komise cenu udělila.
Mrzí mě, že se Thálie udělují do 33 let jen činohercům. Ten se může realizovat v dabingu, reklamách atd. Pro balet jsou Thálie jediné ocenění. Jak dlouho se hrají činoherní představení? Když vezmu Sólo pro tři, hraje se dvanáct let. Balet je pořád popelkou.

Máte už na kontě více inscenací, v nichž získal interpret taneční ocenění Thalie?
Hodně. První Thálii dostal Petr Zuska za Psycho. Pak to byl Zvoník od Matky boží… Mám jich určitě dost. Deset jich bylo určitě za 25 let předávání Cen Thálie.

(Pro úplnost: Petr Zuska - 1993; Zuzana Parmová - 1994; Nelly Danko a Jiří Pokorný - 1998; Ivan Příkaský -1999; Kateřina Rejmanová-Benešová a Jiří Pokorný - 2000; Hana Litterová a Alexander Katsapov - 2002; Jan Fousek - 2006; Zuzana Pokorná - 2010 a Tereza Podařilová – 2014/ pozn. red.)

Máte na kontě úspěšné inscenace, a přesto je můžeme převážně vidět v Plzni a v Praze. Co diváci např. v Brně, Olomouci nebo Ostravě?
V Olomouci jsem naposledy dělal Sen noci svatojánské. Podle mě si tam umělecký šéf Robert Balogh nechce pustit někoho lepšího než je on sám. Úplně to říkám na tvrdo.
Podobně je to v Ostravě. Umělecká šéfka Lenka Dřímalová je velmi neseriózní. Třikrát jsem se s ní domlouval na termínu a nakonec jsem se z webu divadla dozvěděl, co bude v příští sezóně a můj dohodnutý titul tam nebyl. Nikdo nebyl ani schopný mi zavolat. To se opravdu nedělá.
Hlavně mi jde o princip. V některých divadlech se domluvíte a nemusíte ani podepisovat smlouvu. Jinde je chování některých lidí skutečně na úrovni „prasat“.

13.4.2015 22:04:44 JoMe | rubrika - Rozhovory

TIP!