zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Královský balet - Romeo a Julie

Frederico Bonelli a Lauren Cutberthson

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Baletní přenosy v novém roce 2015 zahájil Královský balet v Londýně v historickém duchu baletem Sergeje Prokofjeva podle Shakespearova dramatu ROMEO A JULIE. Historické téma a zároveň už i baletní klasika dvacátého století a nadto ještě "historická" inscenace Kennetha MacMillana z roku 1965 v "historickém" záznamu - z 22. března roku 2012. Tato několikanásobná starobylost není vůbec na překážku přijetí tohoto Romea a Julie současným publikem - je stále populární a v repertoáru Královského baletu v Londýně (podobně jako další MacMillanovi produkce).
Balet Romeo a Julie je rozdělen do dvou dějství a v rychle se střídajících obrazech (s trochu rušivými prodlevami) vypráví bez nějakého ozvláštnění všeobecně známý příběh. Diváky uvyklé všemožným režijním i technickým experimentům, které jsou dnes vnucovány klasickým dílům, udiví určitý inscenační konzervativizmus. Kulisy i kostýmy (Nicholas Georgiadis) jsou poměrně "realistickým" rámcem určujícím dobu.

Scéna je vybudována ze dvou rovin- taneční plochy, z níž vede centrální schodiště do sloupové síně, která pomocí jednoduchých úprav – osvětlení, další opony - přejímá různé funkce. Podobně nákladné a složitě vypracované oděvy veronské šlechty, z nichž nejskromněji vycházejí šaty Julie, kostýmy měšťanů na tržišti či pouličních holek jsou oživlými renezančními malbami a připomínají procházku italskými pinakothékami. (Až se možná někde ve skrytu duše běžného diváka ozývá hlas - ano, takhle bychom si přáli vidět i ostatní Shakespearovi hrdiny v činohrách nebo operách, vyskytující se dnes podle jakési podivné regule zpravidla v maskáčích nebo kožených kabátech gestapáků).
V londýnské inscenaci není nic cizorodého, co by rušilo a odvádělo pozornost od toho podstatného. Přestože dnešní choreografové pracují se stejným pohybovým materiálem, zraje i tato inscenace s časem a s novými lidmi získává nový náboj. Jak je pro Královský balet příznačné i zde je pozoruhodné organické propojení dramatické linie a pohybu, kdy emocionální působení stírá rozdíly ve vnímání vlastního tance a „divadla“, pantomimy, které bývá tak tvrdě oddělováno v ruském pojetí a choreografie dokonale koresponduje s hudbou.

Mezi celou plejádou figur dominují vizuálně nejméně nápadné osobnosti Romea (Frederico Bonelli) a Julie (Lauren Cutberthson) – v symbolických světlých barvách ryzosti, opravdovosti. Zažehnutí jejich vztahu, jejich štěstí i bolest mají sílu a energii, vyzařující daleko přes scénu. Frederico Bonelli je přirozený Romeo, s přesně tou dávkou něhy i vášně propůjčující mu věrohodnost. Julie – Lauren Cutberthson je ojedinělá svou „nevýrazností“ - je krásná ale více vnitřní krásou než zářivostí filmové krásky, svou umírněností, křehkostí ale i rozhodností, když je třeba konat. Poslušné děvčátko hraj&iac ute;cí si s panenkami, nádherně rozpačitá a zmatená, když je představena Paridovi – téměř univerzálním znakem pro skromnost, pro rozpačitost by mohlo být její lehce prohnuté držení těla a „překvapené“ a „rozpačité“ paže. Dokáže si „dupnout“ - na znamení nesouhlasu a odmítnutí – odcupitá, obkrouží ty, s nimiž nesouhlasí. Ale ani to nepomůže zamilovanému Parisovi, aby pochopil, že jeho cit nemá odezvu. Půvabná a neobvyklá je scéna na plese - Julie hraje na mandolínu a Romeo podle ní tančí, oba zaujati sami sebou, jakoby v sále byli sami. Choreografie pracuje často s „mikrogesty“ - jedno z nezapomenutelných provede Romeo, když uchopí Juliinu paži v "balkónové sc&e acute;ně", když se dotkne tváří jejího šatu. Opět se objevují náznaky krasobruslařské inspirace- sklouzávání, do nekonečna prodlužované zdvihané figury, jejichž obdoby jsou známé z ledu. Pohybové sekvence se opakují, jsou variovány podle okolností. Např. něžný lyrický duet sbližování má obdobu v situaci, kdy se milenci - už manželé musí rozloučit, pohyby jsou ale jaksi kontrastnější, jejich kontury hlubší, ostřejší a tvrdší. Závěr je zkoncentrován několika krátkých momentů tak intenzivních, že něco navíc by už bylo zbytečné.

Vedle základní linie zbývá ještě spousta prostoru pro menší i větší efektní davové scény -souboje Capuletů a Monteků, kde temná melodie hudby je doprovázena údery kordů, variace prostitutek nebo vznešených dam, komická postava chůvy.
Mezi různými baletními "Romey" a "Juliemi" a jejich představiteli (těmi prvními byli v Londýně Rudolf Nurejev a Margot Fonteyn) zaujímá MacMillanova verze určitě mimořádné místo - ať už "obyčejností" svých hrdinů, hloubkou jejich citového prožitku či skvostnou renezanční vizáží.

Baletního Shakespeara v tom nejnovějším hávu (premiéra 2014) budou moci poznat diváci při vysílání záznamu ZIMNÍ POHÁDKY v choreografii Christophera Wheeldona 17. března v kině Oko.

19.1.2015 16:01:09 Helena Kozlová | rubrika - Recenze

Časopis 17 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bastard (Městské divadlo Brno)

Časopis 17 - sekce

DIVADLO

Dítě v Dlouhé 2024 zná vítěze

Karkulka vrací úder (Jihočeské divadlo)

Jedenáct představení 26. ročníku festivalu pro děti a jejich dospělé Dítě v Dlouhé, který probíhal v pražském celý článek

další články...

HUDBA

Bratři Karamazovi - Studený dříví

Přebal alba

Bratři Karamazovi, jedinečná kapela, která dokázala podivuhodně skloubit víru, mystiku, bigbít, underground a celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Výtvarné tipy 18. týden

Tutanchamonova tajemství

Skryté skvosty II. (9/10) - Uherčice
Herec Jaroslav Plesl prozradí, co se návštěvník obyčejně nedozví a o č celý článek

další články...