Scéna.cz 

Jindřich Pavliš: Něco přeskočí a najednou cítím, jak to dýchá…

Setkání s klarinetistou Jindřichem Pavlišem bylo trochu v letu. V podvečer totiž odlétal na vystoupení do zahraničí. Co všechno musí dělat muzikant, aby nebyl líný? Je něco, co klarinetista nikdy nepůjčí? Co se stane, když vám chybí plátek? Je v tělese, jako je PKF – Prague Philharmonia, čas na nějakou recesi?

Jindřich Pavliš pozorně naslouchal mým dotazům a ochotně odpovídal. Zářila z něho pohoda a klid. Nic nenasvědčovalo tomu, že za chvíli musí na letiště.
Objasnil, že se na klarinet hraje většinou od desátého roku dítěte. I když prý jsou pokusy s mladšími hráči, ti začínají na menším „Es klarinetu“. On sám začal nejdříve hrát na housle.
„Skoro vůbec mi to nešlo,“ přiblížil a dodal: „Držel jsem je špatně, zjistilo se, že mám nějaký zkrácený sval, ale mysleli si, že houslemi se to „rozcvičí“.
Po dvou letech trápení jsem přestoupil na dechový nástroj – zobcovou flétnu. Zatímco ostatní děti se učily hrát pět let, já to zvládl za čtvrt roku. Pedagogové usoudili, že mám asi nějaký talent. Hned mi dali klarinet. Tam se to vše opakovalo, proto se začalo uvažovat, že by nebylo marné zabývat se tím profesionálně.“

Pocházíte z muzikantské rodiny?
Ne tak docela. Muzikou se u nás nikdo neživil. Tatínek hrál na housle a jinak je pravda, že se u nás doma hodně zpívalo, zejména o svátcích – Vánoce, svatby atd., hlavně lidovky.

Kde jste prožil dětství?
Ve Svitavách, což byly Sudety, moravsko-české pomezí. Dříve tam byli Němci, jako moje babička, kterou naštěstí neodsunuli.

Následně vás osud zavál do Pardubic.
Původně jsem chtěl do Brna, ale nebyl jsem pro ně asi až tak zajímavý. Na mé hudební cestě jsem se setkal s celkem přísným profesorem – Ludvíkem Posekaným. Ten ve mně utlumil takové přirozené sklony k lenosti. Na něčem soustavně pracovat je pro mě strašná námaha, musím se ke všemu dokopávat. Na klarinet mě ale naučil. Díky němu se asi ten talent podařilo nějak zušlechtit.

Podle mého je dobré si přiznat, že je člověk líný.
To jsem věděl dávno. Trvalo mi na konzervatoři dobré tři roky, než jsem pochopil, že musím opravdu cvičit. To se totiž na mě tlačili ti mladší a začali hrát lépe než já, tak jsem si říkal: Sakra, jestli to chceš dělat, když už tady jsi, tak musíš přidat. Když mi bylo kolem osmnácti, zabral jsem a cvičil jsem až osm hodin denně, víc než oni, a to už mi tak do třiceti vydrželo.

Kromě PKF – Prague Philharmonia hrajete v Clarinet Faktory. Tam by asi lenost byla hodně vidět?
Určitě, nemáme totiž v naší hudbě moc pauzy. Clarinet Faktory má specifickou dramaturgii. Hudbu si skládáme už výhradně sami. Dnes moc nezkoušíme, spoléháme na to, že už se známe dvacet let. Často také improvizujeme a tvoříme přímo na pódiu. Musím přiznat, že ačkoli to tam působí lehce, na velké části repertoáru jsme se také dost nadřeli.
Patřím k lenochům, co na poslední chvíli vyprodukují maximum. Dělám spoustu věcí, od orchestru, Clarinet Faktory, PKF – Prague Philharmonia, učení a nevím, co si všechno na sebe ještě vymyslím. Ne, že bych nebyl schopen na něčem dělat rok dopředu. To je někdy nutnost, ale moc mi to nejde.

Pro Clarinet Faktory je charakteristické, že hraje cross ouver. Můžete víc přiblížit, oč vlastně jde?
Klasické škatulkování asi jako většina muzikantů nemusím. Znamená to, že naše hudba spojuje věci způsobem, který není běžné zařadit. Naše hraní v Clarinet Faktory vychází z klasického vzdělání, z klasického tvoření tónu a čerpá často ze způsobů, které se v klasice objevují, nicméně to klasika není. Kořeny našeho hraní sahají k etnu, jazzu, popu a dalším žánrům. Označujeme to spíš jako multižánrová hudba. Není možné si pod tím představit, že budeme hrát jednu skladbu od Bacha druhou od Lennona. Tak to také není.

PKF – Prague Philharmonia to je pro vás úplně jiný šálek kávy?
Hudba na repertoáru tohoto tělesa je rozmanitá a těžká. Musím se udržovat v kondici podobně jako u sportu. V podstatě mi asi zabírá nejvíce času. Pro mě je PKF – Prague Philharmonia zajímavá i aktivitou v komorní a soudobé hudbě. Nejdříve se etablovala jako komorní orchestr, nicméně k tomu časem přibyly větší projekty, jako jsou doprovody operních hvězd nebo třeba Dvořákovy a dokonce Mahlerovy skladby. Postupně její označení za komorní ztratilo význam, proto nové pojmenování PKF – Prague Philharmonia.
Hodně mi dala také práce s dětmi. Koncerty pro dětské publikum byly v pražském světě doslova průkopnické. Zvolili jsme novější přístupy oproti klasickému výchovnému koncertu. Právě novátorství, je pro mě to, co mě v tomto orchestru nejvíc baví. Pravdou je, že se musíme víc snažit než ti, co mají lepší zajištění. Zajímavé také je, že jsme si pravidla v té kapele udělali sami, to se projevuje v dobrém, občas i ve zlém. Všechno se rodilo za pochodu. Hodně je podmíněné tím, že nejsme rozpočtová nebo příspěvková organizace.
Hlavní cíl je asi udržet posluchače a tedy mít stále vysoké renomé… Dobré jméno orchestru je to, co máme. Pracujeme na značce, která je do budoucna naší hlavní zbraní při shánění financí.

Učit, učit se a zdokonalovat…
To je stejný proces. Pokud já učím, ať už ve škole nebo v PKF, kde máme orchestrální akademii, tak se spolu s mladšími kolegy, kteří přijdou, učím také. Pro mě je to vlastně zrcadlo. Ve chvíli kdy někomu něco poradím, tak to radím i sobě. Konfrontuji to, co říkám, s tím jestli to dělám také. Pro je mě učení jeden z nejlepších způsobů hygieny. Když se zavřu do sklepa a budu tři hodiny bezhlavě cvičit, tak sice dosáhnu nějakého výsledku, ale když někoho učím, a pak to aplikuji na sebe, tak stejného výsledku dosáhnu za hodinu.

Znamená to, že cvičíte skutečně ve sklepě?
Ano, ve sklepě paneláku. Nechci trápit sousedy svým hraním. Dům není natolik zvukově izolovaný. Za bývalou sušárnu jsem skutečně rád.

Na konzervatoři máte žáky, kteří už nejsou tabula rasa, jsou už někde uprostřed, mají nějaké základy. Je tato skutečnost pro vás lepší? Můžete s nimi jít do hloubky?
Z pohledu dospělého člověka by to tak mělo logicky vypadat. Naši žáci se pro něco rozhodli,něco umějí a na konzervatoři se to profesionálně rozvine. Všechno je ale individuální a podle mých zkušeností to vůbec takto není. Mnozí vůbec netuší, do čeho lezou. Kdo chce ve sportu hrát první ligu, tak zjistí, že je to dřina a odříkání, aby se na určitou úroveň dostal. V muzice je to stejné. Děti jsou talentované a šikovné. Najednou nejsou za hvězdy a začíná nějaká soutěž, kdo se tím profesionálem stane a kdo ne. Spousta z nich to, lidově řečeno, nerozdýchá. Myslí si, že to bude jenom zábava. Ona skutečně pak je, ale až po tom, co člověk absolvuje tu část hudebního života jako trošku na galejích.

V podstatě v hodně profesích i v osobním životě přichází povinnost – musíš…
Čím víc toho ovšem člověk umí, tím méně musíte. Je třeba si udržovat nějakou kondici. Musíte se nějak rozvíjet. Např. já pracuji na svých slabinách, protože je třeba se jimi víc zabývat. Jak říkal prof. Arrignon v Paříži: „Nauč se hrát tak, abys nemusel každý den stát a tři hodiny před orchestrální zkouškou se rozehrávat. Je třeba to zvládnout třeba za deset minut, pak budeš mít třeba šest hodin práce a nebudeš mít na cvičení čas, ale budeš muset hrát skvěle.“ To se děje velmi často. Těch hodin na cvičení nemám tolik jako ti studenti, přesto musím hrát lépe než oni. Musíte být efektivní.

Hrajete na hudební nástroj, který se proslavil filmově – Kdyby tisíc klarinetů, kde je záměna zbraní za klarinet. Se zbraní to má jedno společného – rozborka a sborka klarinetu a jeho čištění.
Na vojně jsem nebyl, tak nevím. Klarinet má nějakých pět částí, které se zasunou, sešroubují a je to.

Musíte znát klarinet podobně jako motor u auta?
Klarinet je kupodivu z těch dřevěných nástrojů konstrukčně nejjednodušší. Nejsou tam složité a těžké převody jako u hoboje a fagotu, kde je spousta táhel a klapek. Dokonce jsou klarinety, které jsou z jednoho kusu a nemuselo by to tam ani být. Když se něco rozbije na klarinetu, tak velkou část věcí jsem schopen narychlo seřídit sám.

Jsou na klarinetu součástky, které se skutečně nepůjčují?
Záleží, jak jste háklivý. Někdo nedá klarinet z ruky. Měl jsem profesora a ten by nám klarinet nedal do ruky ani na vyzkoušení. Osobně naopak svůj klarinet rád svým žákům na hodině za mé přítomnosti na vyzkoušení půjčím.

A co se nepůjčuje?
Nebyl bych rád, kdyby mi někdo hrál na můj plátek. Spíš bych se bál, že mi s ním něco z neopatrnosti provede. Plátek je ťtinové resonanční dřívko, které se připevňuje k náústku, jemuž se zase říká hubička. Když do ní foukáte, tak se plátek začne chvět a vytváří se tón.
Plátky se s žáky zabýváme po stránce technické, jak si je vybírat, jak je umět upravit. Výrobou v žádném případě. Znám ve světě čtyři lidi, kteří je vyrábějí sami sobě. Spíš si je ale muzikanti kupují a upravují.

Jeden koncert rovná se jeden plátek?
Ne. Může být jeden koncert a osm plátků a naopak, jeden plátek osm koncertů. Záleží to na tom, jak si rozumíte s nástrojem. Je to trochu alchymie dojít k materiálu, který vám vyhovuje. Další otázkou je věk a zkušenosti. Když jsem začínal, tak jsem chtěl jen ty nejlepší kusy. Stačilo málo a už jsem dával plátek pryč. Dneska už umím šetřit a umím ovládat horší plátky na vyšší úrovni. Tenkrát jsem se smál starším hráčům, když tvrdili, že na jeden plátek hrají měsíc. Podle mě to nebylo možné, já jich za měsíc spotřeboval deset. Dnes už vím, že na jeden plátek odehraji např. čtyři až pět koncertů za sebou ve šňůře. Moje spotřeba je dva tři plátky za měsíc.

Klarinet hraje v kategorii vyšších tónů, což může být pro někoho nepříjemné.
Klarinet je zvláštní hlavně v tom, že má velký rozsah. Má polohu až skoro tenorovou, umí hrát hodně vysoko, což je dáno konstrukcí, protože je úplně jinak zkonstruovaný než flétna, hoboj, saxofon nebo fagot. Vynález klarinetu je v tomto zvláštní, proto má obrovský rozsah, takovou barvu a jiné dynamické možnosti než třeba hoboj. Na klarinet se dá hrát úplně slaboučce ve všech polohách, kdežto pro hoboj je to obtížné.
Vyšší tóny – ty se musí zkrotit tak, aby zapadly do ucha a dělaly to, co mají, dobře se pojily a ladily. Někdy je to ale naopak. V Janáčkovi má Es klarinet prostě vřeštět jak vzteklý, protože to Janáček podle mě tak chtěl. Na druhou stranu je hudba, kde člověk musí umět ovládat vysoké tóny intonačně barevně, vyladit je s určitou rezonancí. Nejtěžší na intonaci mi přijde pikola, ta je nad celým orchestrem. Pokud na ní někdo umí skvěle, tak to prostě nevadí. Je to nádherný obrys. Když se na tyto vysoké nástroje hraje špatně, jsou falešné a ukřičené, tak je to samozřejmě nepříjemné.

Prozradíte, zda v orchestru, kde se hraje vážná hudba, dojde někdy na nějakou recesi?
Na pódiu je třeba dostát soustředěnosti, jsou tam nervy. Někdy se samotný koncert zrodí v obtížných podmínkách, ať už je ta skladba na hraně nějaké obtížnosti nebo přijedete na koncert a praží vám slunce do obličeje atd. Proto po koncertě nebo při cestování nastává potřeba nějakého uvolnění. Nejlepší cestou je humor.
Všiml jsem si, že když jsem někde hostoval, tak mají své zajeté vtípky a způsob vyjadřování, a to my máme určitě také. Nadsázka, zlehčování a slovní hříčky, tak to funguje v PKF. Zejména když se někomu něco přihodí, nějaká chyba, tak máme tendenci to hodit do srandy a ne se obviňovat, že někdo něco pokazil. Víme, že každý na pódiu bojuje za sebe. Nejvíc se humor projevuje, když spolu trávíme čas mimo pódium, mimo zkoušky, když se jede na zájezd a člověk stráví hodně času v letadle, v autobuse, na hotelích. Tam všude vzniká nějaké spojení. Kromě pódia, kde jsem rád, že to v PKF i po dvaceti letech jiskří v dobrém slova smyslu. Začne koncert, něco přeskočí a najednou cítím, jak to dýchá. Někdy to cítím víc, jindy méně. Je to taková vnitřní podprahová komunikace, která se nedá pragmaticky vysvětlovat.

Kdy si vlastně oddechnete?
Taková sonda do mé psychiky… Je to rozmanité, někdy jsem nervózní jako pes, že opravdu oddechnu po každém sólu, kvůli němuž se třepu pár dní dopředu. Třepu se pokaždé, ale už ne tolik. Dneska to nastoupí spíš na chviličku, těsně před výkonem. Snažím se dělat všechno pro to, aby ta psychika byla uvolněná, abych koncert bral jako zábavu. Nepodléhal tlakům, že jde o život, o nějakou velkou prestiž apod. Většinou se mi to podaří, když to pojmu tak, že mě to baví, že se na to těším a trému prostě nemám. Je už hodně koncertů, kdy ji nemám.

Jindřich Pavliš (*1970)
Klarinetista PKF - Prague Philharmonia. Píše a upravuje skladby pro Clarinet Factory a tvoří dramaturgii souboru. Svou uměleckou dráhu začal na konzervatoři v Pardubicích, pokračoval na AMU v Praze (u Š. Koutníka) a pařížské Conservatoire National Supérieur. V současné době pedagogicky působí na plzeňské konzervatoři.
Člen cross-overového souboru Clarinet Factory (dříve České klarinetové kvarteto).
Studia: AMU - Praha - Štěpán Koutník; Conservatoire national supérieur de musique et de danse de Paris - stáž u Michela Arrignona; Konzervatoř Pardubice - Ludvík Posekaný.
Na Konzervatoři v Plzni vyučuje hru na klarinet.

Oficiální stránky:
PKF – Prague Philharmonia www.pkf.cz
Clarinet faktory: www.clarinet-factory.cz/
Facebook: www.facebook.com/JindrichPavlis