zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Bajadéra z Velkého divadla v Moskvě

La Bajadera

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Shodou okolností se v Praze objevují takřka současně dvě BAJADÉRY. Ta první na jevišti Státní opery (premiéra 20. 11.), druhá na filmovém plátně kina Lucerna 7. prosince jako další baletní přenos z Velkého divadla v Moskvě. Přirozeně by bylo možné porovnávat různé přístupy tvůrců – poněkud psychologizující s některými inovacemi Javiera Torrese v pražské inscenaci Národního divadla a tradiční petipovskou moskevskou verzi Jurije Grigoroviče – kterou mimochodem již jednou mohlo filmové publikum shlédnout hned po premiéře 27. ledna 2013.

Pokud by se do toho někdo pustil, měl by mít na zřeteli nejen osobnosti inscenátorů a jejich volbu a schopnosti ale i „objektivní“ faktor – rozdílné prostředky, kterými disponují obě instituce.
Grigorovič vychází z originálu Maria Petipy - v choreografii, scéně i kostýmech poprvé uvedeného v Mariinském divadle v Petrohradě 1877. Nakládá tedy s tímto historickým materiálem podobně jako i v jiných případech. Divácká úspěšnost v Rusku potvrzuje, že to obecenstvo prostě takto očekává. Ukazuje se podle ohlasu návštěvníků kin, že i oni vyžadují klasické inscenace – příběhy se silnými emocemi, velkolepé kulisy, krásný tanec a hudbu. „Bajadéra“ to vše nabízí v plné míře. Bez nutnosti dovysvětlovat nelogičnosti, přibližovat se místní – indické- realitě, dopracovávat charaktery. Chceme-li, i zde nakonec n ajdeme psychologii. Z nezaujatého pohledu hlavní protagonisté ve svých životních rolích selhali - válečník Solor, který přísahal lásku chrámové tanečnici - bajadéře Nokii, ji zradí a dá přednost krásné dceři bohatého rádži. Nokia, která se zaslíbila k životu v chrámu, se podává svým citům a je odhodlána uprchnout se Solorem, velekněz, kterého by se žádné světské záležitosti neměly dotknout, podlehne vášni k Nokii, tak jako je zřejmě okouzlen i fakír. Z takto zauzlených vztahů nemůže pojít nic jiného než tragédie, jejíž obětí se stává Nokia ale i Solor, když si uvědomí svůj omyl.

I když ve Velkém baletu neexistuje obsazení, které by nebylo hvězdné, pro prosincový přenos bylo vybráno patrně to nejhvězdnější – křehká Světlana Zacharova – bajadéra Nokia, její protipól „sportovní typ“ Maria Alexandrova jako Gamzatti, dcera rádži a reprezentant mužského půvabu a síly Vladislav Lantratov – Solor.
Obdivuhodní byli také všichni ostatní - fakíři (Anton Savičov a jeho „kolegové“), bajadéry, služky, vojáci, malí černí služebníci, účastníci zásnubní slavnosti – tanečníci s bubny, tanečnice se džbánem v doprovodu dvou děvčat, bronzový bůžek (Denis Medvěděv) společně se 32 „bílými“ tanečnicemi ve fascinujícím „opiovém snu“.
Moskevské historizující „Bajadéře“ snad nechybí k dokonalosti už vůbec nic. Je nasycena tolika estetickými dojmy, že si tuto potřebnou duševní stravou mohli diváci načerpat do zásoby.
„Bajadérou“ se končí exotické putování a balet Velkého divadla se přenese opět do domácího (evropského) prostředí. 21. prosince zve publikum do pohádkové země Čajkovského LOUSKÁČKA.

15.12.2014 15:12:43 Helena Kozlová | rubrika - Recenze