zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Kateřina Javůrková: Na lesní roh se má spíš zpívat než troubit

Kateřina Javůrková

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Soudě podle hudebního nástroje a období, kdy jsme rozhovor s Kateřinou Javůrkovou připravovali, by se dalo předpokládat, že jsme se setkali v příjemném prostředí loveckého zámečku. Ošlehaní syrovým podzimním větrem, nadýchaní svěžího lesního vzduchu, v uších nám stále zní štěkot bíglů a dalších psů, do toho ržání koní a další zvuky z Hubertovy jízdy…
Musím vás zklamat. Sice jsme mohli popíjet voňavý svařák, ale nebylo tomu tak. Sedíme v zákulisí Rudolfina. Kateřina Javůrková bude za chvíli hrát s Českou filharmonií. Naše povídání se točí kolem horny, tedy lesního rohu. Z legrace jsem konstatoval, že Kateřinu Javůrkovou nepotká současné hraní na lesní roh a zpěv. Byl jsem ovšem vyveden z míry: „To byste se divil. Máme i zpívané tóny, kdy hrajeme a zároveň do toho jakoby zpíváme. Najednou se z toho nástroje ozývají dva až tři zvuky. Hrajete a k tomu brumláte. Někteří borci dokážou až čtyři tóny.“
Kateřina Javůrková nám objasnila, jak to bylo s jejími hudebními začátky. Její tatínek coby amatérský muzikant si přál mít ze svých dětí správné muzikanty. Odmalička začínaly u profesora Žilky. Zobcové flétničky jim za chvíli nestačily. Bratr Kateřiny začal hrát na klarinet. „Tatínek měl rád lesní roh. Stalo se, že nakonec připadl mně,“ říká Kateřina Javůrková. Tehdy jí bylo devět let, tak se prý nemohla bránit.

Lesní roh a halali patří neodmyslitelně k sobě. Přiznala, že dřív, když nebyla tolik zaneprázdněná, hrála na podzim často při Hubertově jízdě.
„Několik let zpátky mi to nevychází. Většinou se to kryje s mou koncertní sezónou,“ povzdechla si. Osobně má koně ráda. Ať chceme nebo ne, když v orchestru začnou hrát horny, vždycky v tom prý člověk bude trochu slyšet lov a cítit les.

  • A jak je to s hudebním nástrojem pro koncert a pro lov?
    Říká se, že jsou hornisté, kteří mají rádi myslivectví, a jsou myslivci, co mají rádi lesní roh. V žádném případě to není stejný nástroj, jak ho známe u profesionálního hraní. Když se úplně vykostí, vyjde z toho jedna trubka a žádný střed, žádný mechanismus tam není. To je ten původní zatočený lesní roh. A na tyto různé druhy lesnic se na lovech hrává. V žádném případě nejsem profesionální hráč na přirozený lesní roh.
  • Možná byste mohla posluchače překvapit a v rámci koncertu zahrát na lesnici.
    To bych si ale musela nejdříve takový nástroj pořídit. Není to stejné hraní, příprava by byla časově náročná. Bylo by to sice zpestření, ale jen tak nástroj vytáhnout a najednou na něj hrát, to nejde. V případě koncertního lesního rohu jsme zhýčkaní mechanismy.
    Vždycky doufám, že se časem pustím do něčeho nového. Nyní jsem ve shonu – orchestry a koncerty tady a tam. Jednou na to dojde a začnu mít zájem i o toto hraní. Časem se uvidí.
  • Jak popisujete oba druhy rohů, připomíná mi to auta s automatickou převodovkou a bez.
    Něco na tom asi bude. Původní lesní roh není na dech náročný. Lze na něj zahrát jen určitý rozsah, spousta tónů tam chybí. Na koncertní horně máme klapky. Vznikly proto, aby se mohl rozšířit hrací rejstřík nástroje.
    Starší skladby, zejména barokní, u nich je zvuk původních lesních rohů autentičtější. Hodně barokních koncertů má tóny vysoko položené. Pak se to hraje snáz na původní hornu.
  • Trvá to dlouho, než se sžijete s nástrojem?
    Mám teprve druhý nástroj. Hraji na něj osmým rokem. Mnoho změn jsem neprodělala. Vzpomínám si, když jsem si ho pořizovala, tak dva dny jsem z toho byla nadšená. Postupně nadšení ubývá. Musíte přijít na to správné ladění. Nástroj je surový a vy si ho musíte obměkčit a najít si tam tóny. Každý hornista si ho naladí jinak. Všechny rourky jdou povytahovat. Štelujete všechno, až vám to sedí. Nějaký měsíc to trvá.
  • Jak je pro vás náročné odehrát celý koncert?
    Za deset let hraní jsem si už zvykla, nástroj udržím. Ve stoje hraji s kvintetem nebo během sólových koncertů. To bývá nejvýš hodinu. Pokud hrajete, tak na bolení nohou ani nemyslíte. Soustředíte se na hudbu.
  • Máte za sebou celou řadu úspěšných soutěží. Předpokládám, že to nejsou závody v čištění nástroje.
    Přiznám se, že to bych byla asi na posledních příčkách. To jsou mé slabiny. Hraji na nástroj, dokud to jde. Jakmile se něco pokazí, pak je to horší. Nepatřím k těm, kteří si nástroj každý večer projíždějí a promazávají. Vyliju z něho vodu, už ani ten korpus moc neleštím. Mám štěstí, že se mi s tím nástrojem nic neděje. Musím to zaklepat.
  • Můžete zkoušet na hornu třeba čtyři hodiny v kuse?
    Máme to trochu rozdílné od houslí a klavíru. Používáme hlavně svaly v obličeji, které jsou jemné. Intenzivní cvičení, to jde tak hodinu. Podobně jako u sportu je lepší si dávat série s pauzami, než prostě jet dlouhodobě. To si pak člověk akorát nějaký sval natrhne. Nemá to význam, aby se hudebník přehrával. Na škole jsem určitě cvičila víc, teď se musím uzpůsobit zkouškám orchestru a koncertu. V normálním provozu se snažím zkoušet aspoň dvě hodiny denně.
  • Můžete přiblížit, jak jste se dostala do PKF – Prague Philharmonia?
    Nastoupila jsem v roce 2009. Byl to první rok, kdy tam začala fungovat Orchestrální akademie pro dechové nástroje. Patřím k prvním frekventantům. Hned jsem se nadchla. Zaujalo mě, že je tam hodně mladých lidí. Všichni byli super. Bylo to v době mých osmnáctin. Všechno bylo opravdu skvělé. Nikdy jsem tam nechodila jako do práce. Hodně času trávíme i mimo zkoušky, prostě taková rodinná atmosféra.
    Dva roky jsem tam působila v rámci akademie. Pak byl vypsán konkurz na třetí hornu. No a to už jsem pokračovala jako stálý člen. Nyní už jsem tu pátým rokem. Do toho studuji pátým rokem na AMU. PKF byla a je pro mě neskutečná škola. V takovém komorním orchestru jsme víc nahatí, všechno je víc slyšet. Když si sednete do velké kapely o sto deseti hráčích, tak se něco sem tam ztratí. Tady ne. Teď jsem trochu postoupila dál. Hraju také s Českou filharmonií. Pro mě je to zpestření, jiný repertoár, který v PKF ani nebude.
  • Můžete si vlastně určovat repertoár?
    Na koncerty je to různé. Někdy mě osloví, ať navrhnu, jindy mě požádají o konkrétní skladbu. Pořád to beru jako výzvu. Pokud řeknou něco, co jsem ještě nehrála, tak budu mít nějaký cíl, něco nového se naučit. Jinak bych se tu skladbu jen tak neučila.
  • Moderna versus klasika?
    Snažím se moderně nevyhýbat. Zatím jsem pořád spíš konzervativní. Mám problém, když se jedná o moderní skladbu, kde je zápis noty zapsaný tak, že jsou tam znaménka, které jsem v životě neviděla. Může tam být vlnka od nikudy nikam, pod tím něco napsáno… Mám pořád ráda něco, co si mohu zazpívat. Hodně ráda interpretuji z paměti. Vlastně vypojím jeden smysl, nemusím se do něčeho dívat, a prostě si jen hraji muziku. U moderní skladby to není tak jednoduché. Neustále se něco mění, těžké nástupy, musíte se naučit všechny ty kuličky, a pak hrát z not. Když nemusím, tak dávám přednost klasice.
    Ovšem je moderna a moderna. Hrála jsem teď Pendereckého a to bylo skvělé. Nádherná muzika. Mám ráda skladby, co si je člověk rád poslechne. Když mě něco nebaví, tak to asi neumím ani prodat. Říkám si, vždyť ani posluchače to nemůže chytnout. Kolikrát hraju a přeji si ať je konec.
    Třeba jednou půjde vývoj dál a já se do toho pustím. Repertoár v hudbě do 20. století máme dost velký, tak ráda využiji toho, co je pro mě dost krásné a tyto věci nechám lidem, kteří se na to specializují.
  • Skladby na lesní roh si zařazuji mezi burcující, povzbuzující… Jsou tam nějaké skladby před spaním…
    Samozřejmě. Každý nástroj má pestrou škálu skladeb všech možných stylů. Je to sice žesťový nástroj, ale mezi dřevěnými nástroji je někde uprostřed. Proto když máte dechový kvintet, kde je flétna, hoboj, klarinet a fagot, tak je tam ještě horna. Už není dřevěný žesťový nástroj, ale má k nim nejblíže. Myslím si, že se na lesní roh má spíš zpívat než jako troubit. Jsem příznivec toho, že se to nemá rvát. Někteří kolegové hrají hodně na sílu, snaží se do hry dát takový ten lovecký řev, dle mého je to zbytečné. Někdy je řev potřeba zvláště v orchestru, tam si člověk zařve, ale když hraju sólové koncerty, kde to není opravdu s důrazem dané, tak si myslím, že by se na nástroj mělo spíše zpívat než hřmít.
  • Jak se vám loučí s rohem po koncertě?
    Zajímavá otázka. Roh uklidím do futrálu a je hotovo. Když se vydaří, dám si pivo, když ne tak také. Spíš se dávám do kupy sama se sebou.


  • Kateřina Javůrková
    Na lesní roh začala hrát v devíti letech u Tomáše Krejbicha v ZUŠ Na Popelce a ve studiu pokračovala na Pražské konzervatoři ve třídě prof. Bedřicha Tylšara. Od roku 2011 studuje na Akademii múzických umění v Praze u Zdeňka Divokého a Radka Baboráka. Během studií se zúčastnila stáže na Conservatoire Nationale Supérieur de Musique et Danse Paris ve třídě prof. Andrého Cazaleta.
    Je vítězkou několika mezinárodních interpretačních soutěží, jmenujme například Mezinárodní žesťovou soutěž v Brně, Mezinárodní soutěž „Federico II di Svevia“ v Itálii (2011) a ve stejném roce se stala absolutní vítězkou Mezinárodní interpretační soutěže lesního rohu v rámci festivalu Moravský podzim. Čerstvým úspěchem Kateřiny Javůrkové je získání 1. ceny a titulu laureáta mezinárodní interpretační soutěže Pražské Jaro 2013.
    Od ledna 2014 působí v hornové skupině České filharmonie. Je také členkou PKF – Prague Philharmonia. Spolupracovala i s předními českými i zahraničními tělesy jako např. Orchestre de Paris.
    Sólově vystupovala s Pražskou komorní filharmonií, Komorním orchestrem pražských symfoniků a Karlovarským symfonickým orchestrem.
    V komorní oblasti působí v dechovém kvintetu Belfiato Quintet. S tímto souborem získala 3. cenu na 6. Mezinárodní soutěži dechových kvintetů „Henri Tomasi“ ve francouzské Marseille.
    www.katerinajavurkova.cz

    15.12.2014 22:12:34 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory