Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Petr Zuska: Ty nejhřejivější momenty se děly na sále, když se mnou Pavel Šmok pracoval

autor: archiv divadla

Letos uplynulo padesát let od chvíle, kdy legendární trojice Pavel Šmok, Luboš Ogoun a Vladimír Vašut založila Studio Balet Praha, předchůdce dnešního Pražského komorního baletu. Jako vyvrcholení oslav se chystá soubor v neděli 16.listopadu uvést slavnostní gala představení ve Stavovském divadle. S PKB je za pět dekád spjato mnoho známých jmen českého tanečního světa. Zcela neodmyslitelně jsou s ním spojeny například profesní začátky Petra Zusky. Nejen o nich jsme si s choreografem a dlouholetým uměleckým šéfem baletu Národního divadla v Praze povídali.

Hned na úvod se nabízí klasická otázka – co vy a Pražský komorní balet? Když zavzpomínáte na léta strávená v něm, co cenného vám Pavel Šmok a působení v jeho souboru dalo pro vaši další cestu? Jaké zásadní umělecké zkušenosti jste v PKB nasbíral?
Co já a PKB? První, co mě teď napadá, a je to docela příjemné – že je ten soubor o čtyři roky starší než já . Má léta v něm strávená (1989 – 92) patřila rozhodně k tomu nejpodstatnějšímu v rámci mých počátků tanečnických, i choreografických. Dostalo se mi tam dobré „školy“ nejen po stránce umělecké, ale i lidské. Jako 21letý benjamínek jsem stanul uprostřed protřelé party šílenců, z nichž nejšílenější byl právě Šmok. Pamatuji si střípky, které hřejí i ty, které mrazí. Nad ty mrazivé jsem se již dávno povznesl a ty nejhřejivější momenty se děly na sále, když se mnou Pavel Šmok pracoval, stavěl na mne nějaké sólo, či jsme dávali dohromady nějaký duet s partnerkou. Tehdy jsem cítil, jak přeskakují jiskry a jak se s mistrem vzájemně inspirujeme. To bylo moc fajn. Jó, a za to šílenství, co jsem zdědil, mu taky moc děkuju.

V souboru jste působil souběžně s vašimi studii nonverbálního divadla, režie a choreografie na pražské AMU, že? Chtěl jste už tehdy být choreografem? Neuvažoval jste třeba o tom, že se budete věnovat pantomimě?
Pantomimou můj profesní divadelní život vlastně začal. V době angažmá u Šmoka jsem sice AMU dálkově studoval, ale Na Zábradlí u Ladislava Fialky jsem už nepůsobil. Tehdy už řemeslo tanečníka onu pantomimu jasně převážilo. Ale jejího základu, stejně tak i zkušenosti z Fialkova souboru, či obzoru, který přede mnou rozestřel můj profesor Ctibor Turba si velice vážím a jsem přesvědčen, že mi to v dalších letech bylo a vlastně dodnes je ku zdaru. No a s choreografií to nebylo vůbec o tom, že jsem o něčem „uvažoval“. Prostě jsem to intuitivně začal dělat vlastně od úplného mého začátku u divadla. Škola s tím měla pramálo společného.

Po mnoho let jste byl současně aktivním tanečníkem i choreografem. Letos v lednu jste interpretační dráhu definitivně uzavřel. Scházejí vám ta prkna, která znamenají svět?
To rozhodnutí skončit jsem učinil z mnoha důvodů a vědomě toho nelituji. Je ale dost možné, že někde hluboko nějaká steskuplná bolístka je. Přece jen jsem ustřihl něco podstatného, co mne naplňovalo po více než 25 let.

Jaké máte v nejbližší době plány? Chystáte se tvořit nějakou novou choreografii?
Plány mám, nějakou choreografii chystám. To je zatím vše.

Pavel Šmok je choreograf, který je nesmírně muzikální. Jak hudba při tvorbě ovlivňuje vás a jak vlastně vznikají vaše choreografie? Je pro vás hudba často prvotní inspirací? A používáte při své práci třeba i hudební partituru?
Choreografie vznikají vždy různě. Někdy dostanete „zakázku“ na ten a ten konkrétní titul či hudbu, jindy si to vybíráte sami. Někdy je prvním plánem určitá hudba, která vás inspiruje, jindy zase nějaký nápad či osobní výpověď, pro což hudbu teprve hledáte, atd…
Hudba byla, je a bude pro mne vždy velice podstatná, a to v každém ze zmíněných případů. Partituru (na rozdíl od zmiňovaného Šmoka) nepoužívám. Možná je to trochu generační záležitost. Potřebuju slyšet, ne číst.

Na nedělním galavečeru Pražského komorního baletu bude uvedeno vaše hravé, komediální dílo Mariin sen a také choreografie na první větu Janáčkova klavírního cyklu V mlhách. Na Janáčka jste, pokud vím, netvořil jen jednou. Je to váš oblíbený skladatel? Čím je vám blízký? A jaké další hudební skladatele máte rád?
Janáček je mi velice blízký, specielně jeho komorní klavírní lyrika. Zjistil jsem, že např. poslední větu z cyklu „Po zarostlém chodníčku“, která se jmenuje „A sýček neodletěl“, jsem použil pro různé opusy, doma či v zahraničí během let asi čtyřikrát. Pochopitelně pokaždé v naprosto odlišném stylu či kontextu. Prostě mě to nějak bere. Bere mne pochopitelně řada dalších skladatelů, jejich výběr je v mé tvorbě více než pestrým pal-malem. (Mahler, Eminem, Dvořák, Jackson, Pärt, Martinů, Brel, Mozart, Stravinskij, Čechomor, Hradišťan, Prokofjev…) Hustý, ne?

Ano, to je neuvěřitelně pestrá směsice. Na závěr by mě zajímalo, zda se nějak mění vnímání tance u mladé generace? Daří se dnes vůbec do divadla přitáhnout mladé diváky?
Nevím přesně, jaké procento je v našem publiku těch „mladých“, a ani si nejsem jist, kde je ta imaginární hranice mládí?!? Ale vzhledem k faktu, že již po mnoho let má můj soubor průměrnou návštěvnost okolo cirka 85 %, tak všeobecně se dá říci, že na balet se prostě chodí. A rozhodně se zdaleka nejedná jen o seniory v důchodovém věku.

13.11.2014 09:11:56 Redakce | rubrika - Rozhovory

TIP!