zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Královský balet v Londýně - Manon

Manon - Královský balet v Londýně

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Moderní klasikou vstoupil 16. října na letošní globální scénu přenosů do kin Královský balet v Londýně. Balet o třech dějstvích MANON podle francouzské literární předlohy Abbé Prévosta z 18. století měl v Londýně premiéru právě před 40 lety.
Hudbu na libreto Leightona Lucase zkomponoval Jules Massenet a choreografii vytvořil Kenneth Macmillan, v té době ještě čerstvý umělecký šéf londýnského tělesa.
Po experimentování s baletem Anastasia se rozhodl u "Manon" neprovokovat publikum a postupovat poněkud opatrněji. Použil schéma tří aktů, pohybově vycházel z klasiky, ale proměnil ji velice novátorsky, hlavní slovo při vyprávění děje mají pas de deux.
Příběh Manon sám o sobě je nabit emocemi a dějovými zvraty a skýtá tak vhodný materiál pro choreografickou práci a interprety.

Osou baletu je vztah Manon (Marianela Nuňez) a rytíře Des Grieux (Federico Bonelli), který prochází vrcholy i propady, v každém duetu se nějakým způsobem proměňuje, tak jak je prožívají oba hrdinové. Náhodný střet v prostředí venkovské hospody, kdy přeskočí první jiskra, nesmělé seznamování, okouzlení, zatančeno a zahráno tak působivě, že zároveň s oběma mladými lidmi prožíváme citové rozechvění. Kradmé doteky, "povzdechy" vyjádřené záklony hlavy, vzájemné zkoumání a váhání – Bonelliovy zadržované pózy na jedné noze, doskoky do váhy. Duet v ložnici rytíře Des Grieux už plný rozhořelých citů a vášně. Jsou tak opravdové a intenzivní, že vyvolávají až pocit nepatřičného voyerství, sledujeme-li je, na druhé straně nás fascinují. Jak poznamenal jeden z diváků prostřednictvím twiteru - mezi milenci tu opravdu vznikla "chemie", opravdu to jiskřilo. Kontakt obou partnerů je osvobozen od počáteční zdrženlivosti, těla takřka splývají v jedno, nelíčená radost září v tvářích (detaily můžeme dobře číst díky přiblížení kamery).
Štěstí dosáhlo svého vrcholu a nutně musí následovat sestup. Pro Manon vstupující do světa luxusu po boku majetného šlechtice je to jen pomalá spirála, pro rytíře strmý pád do nicoty.

V druhém jednání se ze vzájemné komunikace stává drama. Ignorování, chlad, odmítání na jedné straně, na druhé srdceryvné výlevy a úpěnlivé dožadování se citu. Tato konfrontace je dalším z highlights představení - frivolní milenka bohatého pána a předmět obdivu a touhy celé pánské společnosti (v černých krajkových šatech), která se stala z Manon, se proměňuje, odhazuje svou masku a rozpomíná se na skutečný cit zastíněný záblesky zlata. Sevřená tvář Manon, trhavé nedůtklivé pohyby - póza se posléze bortí v úlevné slzy znovu nalezení a přijetí.
Druhý milostný duet v rytířově bytě se od prvního značně liší - návrat do starých kolejí je zdánlivý. Exploze citů nechybí, ale Manon už je někdo jiný, pryč je naivní zamilovanost. Část jejího srdce patří rytíři, ta druhá stále přebývá ve zlaté kleci. Spontánní radost střídají rozpaky, zamilovaný pohled směřuje hned k rytíři, hned ke krásným šatům a diamantovým šperkům, k nimž už další nepřibudou.

Dohra ve třetím dějství je pro Manon tragická, avšak projasněná neutuchající láskou rytíře, který s ní dobrovolně postupuje všechno zlé. Půvab a graciéznost předchozích dialogů se zvrací v negaci - vysílená Manon se potácí, neschopná udržet se na nohou, klesá k zemi, plazí se, ve smrtelném zápase ji uklidňuje milencova opora.
Vztah Manon a rytíře Des Grieux nekončí happyendem, hybatelem tragických událostí je ale někdo jiný - zhýralý bratr Manon. V úsilí získat peníze všemi prostředky "prodá" Manon jednomu svému postaršímu bohatému společníkovi. Zneužívá důvěřivosti Manon, její naivity, nezkušenosti a neschopnosti odolat svodům peněz a prestižního postavení.
Hyperaktivní organizátor a manipulátor Lescaut (Ricardo Cervera) dotváří brilantní mužský taneční trojúhelník. Jako je role rytíře v podstatě pouze pozitivní - je také označen bílým oděvem- je postava podvodníka Lescauta negativní i symbolicky - přes bílý oděv má černý plášť nebo je celý v černém. Jeho opilecký výstup s milenkou, scéna jako z němé grotesky, představuje skvělé osvěžení v maratónu závažného dění.
Třetí z mužů kolem Manon - bohatý šlechtic, který si za své peníze chce užít a podvede-li jej někdo, dokáže si získat spravedlnost - má roli spíše pantomimickou - jak se to k jeho věku také lépe hodí (Christopher Saunders).
Jiné méně významné postavy a sbor "popisují" prostředí - zaujme "pas de quatre" zlodějíčků v hospodě, sbor povalečů, Lascautových kumpánů, prostitutky nebo vězeňkyně ve vyhnanství. První dva akty dodržují klasický ráz - kulisy pařížského světa, elegantní dobové kostýmy v okrových a nazlátlých barvách gobelínů a brokátů. (scénická výprava Nicholas Georgiadis). Třetím aktem se vše posune do jiné vizuální i výrazové sféry - do divočiny v amerických koloniích. Nevábné temné konstrukce, hadry žen s rozcuchanými, ostříhanými vlasy, syrovost, násilí. Tento estetický zlom působí skoro rušivě, jakoby se k předešlému ani nevztahoval, jako jakýsi vykřičník a varování.
Po čtyřicetileté inscenační historii už dílo nabylo své ideální podoby a není snad ani co vylepšovat. Jak je u Královského baletu v Londýně pravidlem, setkává se v "Manon"dokonale propracovaná dramaturgie, která nenechá pozorovatele v klidu, s odpovídajícím výtvarným řešením a hudbou (Orchestr Královské opery v Londýně pod taktovkou Martina Yatese). Choreografický rukopis Kennetha Macmillana s osobitými variacemi piruet, a výskoků, s typickými klouzavými dojezdy skoků a zdvihaček, vlnovky a zákruty inspirované krasobruslením je realizován vynikajícími interprety jednoho z nejprestižnějších souborů na světě.
Neudiví, že tento balet je přes své relativní "stáří" stále nový a aktuální a pohled od zaplněného sálu Royal Opera House dokazuje, že oslovuje již několikerou generaci diváků.

27.10.2014 10:10:31 Helena Kozlová | rubrika - Recenze