zvláštní poděkování
Volný.cz

Der Meergeuse

Der Meergeuse /Mořský geus/

autor: archiv divadla   

Ve Stavovském divadle pokračoval předsmetanovský operní cyklus Český Triptych opusem Františka Škroupa Der Meergeuse /Mořský geus/. Přinášíme druhou reflexi režisérky Karli Štaubertové-Sturm.

Poněkud záhadný název, který může nezasvěcenému evokovat představu nějaké vodní obludy, pojmenovává příslušníka odboje nizozemských provincií proti španělské nadvládě za vlády Filipa II. Toto období bylo oblíbeným tématem uměleckých zpracování (Beethovenův Egmont, Verdiho Don Carlos atd.), ale Škroup se obvykle ve svých dílech držel na jisté vlastenecké půdě českých dějin (Oldřich a Božena, Drahomíra), případně lidových prostředí (Dráteník). Snad proto byla opera hrána v Čechách pouze jednou. V moravském Brně byla dokonce přijata negativně. Skladateli se vyčítaly časté reminiscence a výnatky z oper kolegů. Mimořádnou pozornost vzbudila tedy opera až v nizozemském Rotterdamu, kde Škroup působil od roku 1861 až do své smrti a je zde také pochován.



Dnes již neznámá opera se stala druhým dílem cyklu a k mé radosti se nesla ve zcela jiném duchu., než část předchozí. Rozdíly byly patrné hned ve foyeru, který ovládli dynamičtí muži i ženy, nepokrytě se hlásící k moderní umělecké vlně. Dychtivě očekávali neortodoxní přístup a kontroverzní výtvarné zpracování představitele vizuální komunikace Jiřího Davida. A jeviště skutečně s hledištěm komunikovalo. Výtvarník se nespokojil jen se statickým promítáním fotografií jako předchůdce, ale použil videodotáčky kombinované s abstraktními malbami. Mezi sólisty a orchestr spustil průhlednou stěnu, která odrážela použitý materiál, takže se protagonisté ocitali uprostřed víru událostí a zároveň se stávali součástí Davidova výtvarného vesmíru. Černobílé i barevné reflexní obrazy, často použité současné, sugestivní divadelní svícení, práce s monumentální scénou i detailem, to vše fungovalo s hudbou a zpěvem v překvapivě homogenním celku. Škoda, že si autor neodpustil zviditelnění některých svých předchozích děl - hradní srdce, trnová koruna – které neměly v opeře žádné opodstatnění.
Sólisté, jakoby vtaženi do imaginativního světa, zpívali své party sice koncertně, ale s úžasným smyslem pro vnímání partnera, herecký náznak vkusně a pravdivě odpovídal každé situaci. Dokonce se objevily i prvky kostýmování (hlavní představitelka Eva Dřízgová vyměnila červené šaty z prvního jednání za smuteční černé) a scény mezi hostinským Vangripem (Bohuslav Maršík) a jeho ženou Margaretou (Yvona Škvárová) jiskřily lidovým humorem a manželskou shovívavostí. Bohužel tenor Adama Zdunikowského, který zpíval titulní roli Ferdinanda, náčelníka geusů, se nemohl měřit s mohutným přednesem jeho soka Sandovala (Ivan Kusnjer) a tak jeho závěrečné vítězství postrádalo větší hudebně-dramatický účinek.
Závěrečné ovace publika jen potvrdily správnost dramaturgického rozhodnutí vzkřísit kus české operní historie a dát mu punc současného vidění. Tento večer byl inspirací i pro mě.

16.4.2003 00:04:14 Redakce | rubrika - Recenze

Časopis 07 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Noc bláznů  (NdB)

Časopis 07 - sekce

HUDBA

Hudební tipy 8. týden

Rush – koncert 2011

Všechnopárty
Zábavná talk show Karla Šípa, tentokrát na téma "Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem". Pořa celý článek

další články...

LITERATURA/ UM?NÍ

Cesty víry - Otevřená duše Mexika

Mexiko

Cesty víry: Otevřená duše Mexika
Brněnský misionář Jiří Brabec mezi mayskými domorodci na mexickém poloostr celý článek

další články...