Scéna.cz 

Johannes Brahms Sonáty

Houslistka Jana Vonášková-Nováková, ověnčená cenami z prestižních soutěží, jakož i úctyhodným debutem s Českou filharmonií a dirigentem Jiřím Bělohlávkem, vydává své recitálové tituly od roku 2002, kdy zahájila spolupráci s londýnským labelem Orientis, o pár let později přišly Cube Bohemia, Triart a Supraphon. Její repertoár na CD má rozsah od klasické hudby po díla 20. století, v přehledu najdeme jména Schubert, Mozart, Dvořák, Szymanowski, Milhaud, Britten, Martinů.

K nahrávce houslových sonát Johannesa Brahmse přistoupila pár let po realizaci kompletu trií vídeňského mistra, který pro Supraphon realizovala se Smetanovým triem, a po koncertní průpravě, kterou prošla s klavíristkou Irinou Kondratěnkovou, rodačkou z lotyšské Rigy. Jana Vonášková-Nováková koncertuje často sólově nebo v duetu s bratrem Petrem (klavír), s manželem Václavem Vonáškem (fagot) či s Janou Vavřínkovou-Douchovou (viola). Přítomné tři houslové sonáty na kompaktním disku, kterým vzdává houslistka poctu Brahmsovi, jsou vybrány jednak z odkazu jmenovaného skladatele – je to první a třetí sonáta, jednak je, ta zbývající do počtu, dílem tří spřízněných duší z okruhu Roberta Schumanna. Do této kolektivní kompozice přispěl Brahms třetí větou – Scherzem, jež je často hráváno zcela samostatně.

Sonáta pro housle a klavír F. A. E z roku 1853 je úsměvným dílem k poctě čtvrtého z schumannovské družiny, houslového virtuosa Josepha Joachima, jehož mladistvým životném heslem bylo rčení „svobodný, ale sám“, v německé originální verzi „frei, aber einsam“. Dílo tudíž nese jméno F-A-E podle počátečních písmen tří slov hesla a do hudby je nápad přenesen do motivického materiálu sestaveného ze stejnojmenných tří tónů, který další autoři – Albert Dietrich a Robert Schumann – použili. Kupodivu, Brahms tento nápad nerespektoval. Ostatně celá sonáta se konec konců rozpadla. Schumann použil svou hudbu – druhou větu Romanci a čtvrtou větu Finale – do své další skladby Sonáty pro housle a klavír č. 3 a moll, WoO 27, Brahmsovo Scherzo žilo samostatným životem a Ditrichovo Allegro, první věta sonáty, zapadla, tak jako celé dílo Schumannova žáka, hudebního ředitele dvorního orchestru v dolnosaském Oldenburgu. Smysl hudebního žertu, který, tak jako každý jiný, přestává být opakováním žertem, se uzavřel v roce 1863, kdy se Joachim oženil se zpěvačkou Amalií Schneeweissovou, uměleckým jménem Amalie Weiss, s níž měl šest dětí. Nicméně po roce 1884, kdy byli manželé Joachimovi úředně rozloučeni, nalezlo heslo z mládí novou platnost, samotná sonáta se na výsluní dostává také zásluhou Jany Vonáškové-Novákové, která jí v ústraní spát nenechává. Její interpretace má opět hlubokou vážnost a úctu k tvůrčímu zápisu jak samotného Brahmse, tak ostatním Joachimovým příznivcům. Dietrichova hudba – Allegro ze Sonáty F. A. E. má příjemnou melodickou linii, v níž se housle opakovaně v horních polohách takřka jásavě rozsvěcují. Klavírní part je veden ve zřetelně partnerské poloze a vyrovnanosti dynamické a tempové. Není to, kupodivu vzhledem k pověsti Ditrichově, žádná „nijaká“ či zapomenutelná hudba, třebaže nehýří výrazně atraktivními nápady. Má ale sympaticky rozvržený vnitřní život, který je interpretačně zvýrazněn. Dietrichovi bylo v té době 24 let a komponoval svou větu jistě také s ohledem ke svému učiteli Schumannovi, který připsal následující Romanci skromné délky, ale jímavé vroucnosti, kterou Vonášková-Nováková s notným espritem a potěšením vyzpívala za umírněného výrazu klavírního doprovodu. Následující Scherzo z pera Brahmsova je rozhodné, rytmicky pregnantní, „nabité temperamentem dvacetiletého mladíka“, jak píše autorka bukletu Vlasta Reittererová. Přesto se autor nezřekl atraktivních okamžiků zklidnění a zpomalení hudebního běhu a ponechal prostor pro cantabilní hlas houslí i náladotvorná klavírní intermezza, obé interpretačně náležitě využitá. Závěrečné Finale Sonáty F. A. E z dílny Roberta Schumanna běží zpočátku v takřka nezměněném tempu a rázném nasazení, ale „mladistvý temperament“ je vystřídán rozvahou. Virtuózně vedený houslový part střídá dominantní rytmicky vedený opakovaně nastupující klavír a posléze zaplňuje takřka celý prostor věty. Jana Vonášková-Nováková zařadila Sonátu F. A. E. v programu kompaktního disku mezi první a třetí Brahmsovu sonátu, které jsou samozřejmě dominantním obsahem titulu.
První z nich Sonáta č. 1 G dur, op. 78 je uvedena spíše hybnou hudební plochou se zadumanými zastaveními, které jako by se vzhlížely v hladině korutanského jezera Wörthersee, u něhož Brahms sonátu v létě roku 1878 psal – prosazuje se zde autorova melodie vlastní ranější skladby Písně deště, op. 59 č. 3 a je hodno obdivu, jak Vonášková- Nováková cítí programní pnutí nejen první věty Vivace ma non troppo, ale díla celého. Adagio je ve svých pokojných pasážích zrcadlem klidné lehce zvlněné jezerní hladiny, kterou čeří poryvy naléhavě vystupujícího motivu – tak obrazně vyznívá interpretace. Závěrečné Allegro molto moderato je hudba spěšně plynoucí – jak bytostně cítíme z klavírního hlasu i nevtíravě naléhavého houslového pohybu. Zmíněnou programovost díla připomíná buklet titulu slovy: „Je to vzpomínka dospělého muže, který si vybavuje zážitky, spojené s dětským úžasem nad přírodou.“ A spěchám připojit uznání klavíristce Irině Kondratěnkové – je permanentně přítomna vedle kolegyně a je v popředí vždy, když to hudba žádá. Současně přidávám poznámku o profesionálně zdatné práci nahrávacího týmu – hudebního režiséra Milana Puklického a mistra zvuku Jana Lžičare.
Druhá Sonáta pro housle a klavír č. 3 d moll, op. 108 vídeňského mistra Johannesa Brahmse, která program kompaktního disku uzavírá, je čtyřvěté dílo, které jeho autor komponoval opět u jezera v Korutanech – nese název Turnersee. Úvodní Allegro, kontrastní náladově vroucná hudba, je nesena cantabilní houslovou linií, naléhavostí jejího výrazu a jemným klavírním průvodem. Ten se ve větě následující, nadepsané Un poco presto e con sentimento, více prosazuje, pokud melodie nezesílí v dvojhmatech a nepřijde závěrečné Presto agitato. Zde jsou oba nástroje vedeny ve výtečné rovnováze.
Nahrávka Supraphonu převážně Brahmsovy hudby v provedení Jany Vonáškové-Novákové a Iriny Kondratěnkové, vzdor nenápadnému designu obalu a úřednímu společnému portrétu na druhé stránce přiložené brožury, je nápaditá a atraktivní.

SUPRAPHON SU4170-2
Johannes Brahms: Violin So­natas, Nos. 1 & 3, F. A. E. Sonata
Jana Vonášková-Nováková – housle, Irina Kondratěnko – klavír
Nahráno v pražském studiu Martínek v září a říjnu 2013, zvuková režie Jan Lžičař, hudební režie Milan Puklický, produkce Matouš Vlčinský. Celkový čas 74:41. Zdroj Hudební rozhledy 08/14 - Rafael Brom