zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Hudební rozhledy 08/14

Hudební rozhledy 08/14

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Máme-li u nás hudební tradici spojenou s vysokou kvalitou, pak ji nepochybně tvoří dětské sbory. Zpívající děti naleznete takřka v každém větším městečku, kde je alespoň trochu šikovný učitel hudební výchovy, který nejspíš vyrostl také v dětském sboru. Na vrcholu této pyramidy stojí pár těles a mezi nimi především Kühnův dětský sbor (KDS), který založil v roce 1932 sbormistr Jan Kühn, výborný operní pěvec, který zpíval první basový obor na řadě scén včetně Národního divadla a působil též jako operní i rozhlasový režisér. I jeho dětský sbor vznikl jako malé těleso pro potřeby školského rozhlasu, ale již v roce 1933 byl rozšířen na třicet, poté šedesát členů a o dva roky později získal svou první cenu na Mezinárodní soutěži rozhlasových sborů. A rozhlasové přenosy koncertů mu otevřely i cestu do ciziny. V roce desetiletého jubilea nesl sbor již jméno svého zakladatele a v jeho sedmi odděleních zpívalo více než tři sta padesát dětí.

Další z hvězdných hostů agentury NachtigallArtists přijel do Prahy v červnu 2014. Jednalo se o pěvcovu vůbec první návštěvu České republiky, i když je tak trochu přespolní, rodák z Drážďan, domovem v Berlíně, do Prahy by to neměl daleko. Ovšem další domov má v newyorské Metropolitní opeře a vlastně ve všech světových operních domech. V Berlíně je René Pape od roku 1988 dodnes regulérním členem souboru Státní opery, vystupuje tam poměrně často, do Prahy ale přijel z La Scaly, kde exceloval, jak jinak, v roli Oresta ve Straussově Elektře v nové inscenaci Patrice Chéreaua. Přijel s virózou a ta se ho nepustila ani po dvou dnech. Přesto pražský koncert nezrušil a dokonce ani nezměnil program, a ten byl pěkně náročný. Nicméně ona indispozice byla patrná především vizuálně: pěvcova koncentrace byla enormní, bylo jasné, že se soustřeďuje na každý tón, a to, i když zrovna nezpívá. Přesto měl po chvíli všechny posluchače zcela ve své moci.

Poslední premiérou sezony Vídeňské státní opery byly Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka, kterou ve Vídni uvádějí pod názvem Das Schlaue Füchslein a v programu přidávají do podtitulu český název. Slyšet z jeviště vídeňské opery Janáčkovu moravštinu je pro Moravana zážitek, přestože je řeč pochopitelně komolená a je tím narušováno i frázování z neznalosti řeči. Nicméně je to počin, který potěší. Režie se ujal renomovaný rakouský režisér Otto Schenk a dal průchod jak svému romantismu, tak smyslu pro detail a poetiku. Les na jevišti poněkud připomíná Boubín, je ponurý a mohutné padlé kmeny, které se na začátku zvedají a otevírají prostor, jsou vskutku impozantní. Na otevřené scéně sklízí výprava Amry Buchbinder potlesk, když se při svatbě Bystroušky a Zlatohřbítka les rozsvítí spoustou hvězd. V mezihrách je opona spuštěná, a tak se tu naskýtá prostor pro prezentaci orchestru, čehož dirigent v díle, plném impresionistické malebnosti a hraném bez přestávky, plně využívá.

„Až se jednou velké Cortotovy ruce přestanou nořit do klaviatury a zvuk jeho klavíru utichne nadobro, tehdy Chopin zemře podruhé.“ Toto jistě upřímně prožité vyznání významného italského kritika z 20. let minulého století zní dnes našim střízlivým uším až neúnosně pateticky. Když jsem je před časem citoval v jednom rozhlasovém pořadu, bylo redaktorem vyškrtnuto s odůvodněním, že prý by u dnešních posluchačů budilo spíše smích. Pokud ano, pak možná proto, že se k podobným projevům ušlechtilé emfáze vzedmout už nedokážeme. Nicméně to dobře dokumentuje, jak byl francouzsko-švýcarský pianista Alfred Cortot na vrcholu své slávy přijímán a oceňován hudební veřejností: jako jeden z největších hudebníků současnosti, který byl zároveň významným spojovacím článkem a jedním z posledních reliktů věku hudebního romantismu. Úmyslně jsem se vyhnul termínu romantický virtuóz, protože Cortot to slovo z duše nesnášel a dával to prudce najevo v každém rozhovoru.

28.7.2014 22:07:16 JoMe | rubrika - Z médií