Scéna.cz 

Královský londýnský balet - Zimní pohádka

Kdo by měl být povolanější k nakládání se Shakespearem než sami Angličané, a proto neudiví, že to byl právě Královský londýnský balet, který se úspěšně pokusil o první baletní zpracování Shakespearovy hry Zimní pohádka s velmi komplikovanou zápletkou.

V Londýně dospěli v roce 2011 k názoru, že nastal ten pravý čas pro nový velký narativní balet a autorský tým - choreograf Christopher Wheeldon společně s hudebním skladatelem Joby Talbotem a scénografem Bobem Crowleyem začal pracovat na díle, které bylo završeno v letošním roce.

Tvůrci si museli z mnoha rozvětvených motivů zvolit nosnou dramatickou osu, která by byla snadno srozumitelná i pro toho, kdo se setká se Zimní pohádkou poprvé, ale zároveň nechtěli příběh neodůvodněně zjednodušovat. Jako nejvhodnější a vždy dobře fungující se nabízejí velké emoce - v tomto případě je hybatelem chorobná žárlivost, její ničivé následky, posléze prozření, pokora a obnova - "znovuzrození" pokřiveného charakteru ústřední postavy krále Leonta.

Balet je členěn do prologu a třech dějství, z nichž každé má jiný hudební, pohybový i výtvarný ráz. Skladatel Joby Talbot poznamenal, že u každého aktu musel začínat úplně od počátku.

V prologu jsou zběžně načrtnuty vztahy a představeni jednající - dávné přátelství králů Leonta ( Edward Watson) a Polixena (Federico Bonelli), šťastné manželství Leonta a Hermiony (Lauren Cuthbertson), jejich malý synek Mamilius, věrná dvorní dáma královny Paulina (Zenaida Yanowsky). V prvním aktu se do idylických vztahů začíná vkrádat nedůvěra. Leontes začíná podezřívat Hermionu, že dítě, které očekává, není jeho ale Polixenovo. Chistopher Wheeldon vychází z klasického tvarosloví, které velmi originálně rozvíjí pro potřeby svého sdělení. Elegantní a milý Leontes se začíná chvět, lze sledovat, jak se jeho tělem šíří jed žárlivosti ve zkroucených, škubajících se pažích i ve znetvořeném výrazu tváře. Edward Watson je schopen stejně geniálně vyjádřovat své city tělem i mimikou až mrazí. Název "pohádka" jako by byl zkarikován ve scénách, z nichž čiší brutalita - Leontes smýká těhotnou Hermionou, která nechápe, právě tak jako ostatní, co se vlastně stalo. Celé toto drama obklopují chladné neladící barvy oděvů -zelená a modrá, mezi nimiž je jakýmsi výkřikem fialový šat Hermiony, studená architektura paláce a divoká krajina, v níž se vystřídá devět měsíců, než se naplní osud. Narozenou dceru Leontes odmítá. Hermiona v důsledku útrap umírá a stejně tak podléhá šoku malý syn Mamilius...Jeden ze dvořanů je pověřen, aby novorozeně odvezl na pusté místo, má sebou pokladnici, v níž je i poznávací znamení - smaragd, který kdysi věnoval Leontes Hermioně. Cesta na lodi, ztroskotání v bouři včetně útočícího medvěda, který se vynořuje z mořských vln, je velkolepou přehlídkou nejrůznějších scénických efektů, o jejichž oprávněnosti zde ale ani největší skeptik nemůže pochybovat.

Jako mávnutím kouzelného proutku se ocitáme ve druhém dějství, podle Shakespeara v "Bohemii", v jakési Arkádii, idylické krajině. Vévodí ji další úžasný scénický artefakt, ohromný starý zelený strom, na němž "rostou" klenoty. Pod ním žijí svobodným a radostným životem pastýři, kteří našli odloženou Leontovu dceru, ujali se jí a nazvali Perditou. Celé druhé dějství je kondenzací nejrůznějších folklorních prvků - v nástrojích a melodiích, tancích, kostýmech, které připomínají všechny možné krajiny, (nejméně Bohemii - tedy jak je vnucováno Čechy), jež ale nelze určit. Jsou spíše výrazem fantastické, vysněné země. Lehkost, energie, mládí spontánnost a veselost vyzařují ze všech směrů. Střídají se nezvyklé dynamické etnické pohybové kreace - snad tak jak se v klasickém baletu objevují charakterní tance - džungle hřejivých barevných kombinací s lyrickými "více klasickými" duety a milostným laškováním už dospělé Perdity (Sarah Lamb) a Florizela (Steven Mcrae), jak se ukáže syna krále Polixena. Perdita je také zvolena královnou jarní slavnosti a při této příležitosti obdarována svým nevlastním otcem - pastýřem Leontovým smaragdem. Jako blesk z čistého nebe zasáhne rozradostněné venkovany zjevení krále Polixena, který potajmu špehoval svého syna, aby se přesvědčil, že se "zahazuje" s pastýřkou. Vyhrožuje všem smrtí, nikdo nečeká a společnost prchá na loď a ujíždí k břehům země Sicílie pronásledována zuřícím Polixenem. Angličané si zde neodpustili malý šprým a mezi bouřkovými mraky nad mořem probleskne na okamžik stříbrný dvouocasý lev v červeném poli...

Třetí dějství se zpočátku topí v chmurách barevných i hudebních. Král Leontes a Paulina truchlí nad hrobem Hermiony a Mamelia. Král už dávno prohlédl svůj omyl a zmítá se v zoufalství, Edward Watson se opět projevuje jako mistr ve ztvárnění křečí bolesti a zármutku. O stupeň jemněji je prožívá Paulina. Z této smrtelné letargie je vytrhna příjezd uprchlíků stíhaných Polixenem. Již nastal čas drama posunout jiným směrem - Leontes si povšimne drahokamu na krku Perdity a nápadné podoby Florinzela a Polixena. Vše se rázem rozřešilo a nezbývá než svatba, při níž jakoby se slily všechny dosavadní barevné odstíny, aby vydaly nazlátlý valér smíření a naplnění. Opravdový happyend ale přichází až poté, co se objeví po 16 let skrývající se Hermiona, o níž všichni myslely, že zemřela. Dramatickým i interpretačním vrcholem je pak odpuštění, smíření a vyjádření si vzájemné lásky mezi Hermionou a Leontem. Šest solistů Královského baletu tu má takřka rovnocenné role, v nichž přesto ještě výrazněji vystupuje trojúhelník Hermiona, Paulina a Leontes na jeho vrcholu.

S citem, umem a porozuměním pro Shakespearovo dílo i pro potřeby neinformovaných diváků, s velkou dávkou tvůrčí fantazie a originality učinili v Londýně ze Zimní pohádky jedno z největších baletních děl současnosti, jehož komunikační síla byla celým pojetím zmnožena nad originál. Zdařilo se tak něco, s čímž by Shakespeare mohl být zcela určitě spokojen. Královský londýnský balet zakončil letošní sezónu baletních přenosů opravdu královsky....