Scéna.cz 

Balet Ztracené iluze

Honoré de Balzac měl rád Rusko a v Rusku si oblíbili jeho dílo. ZTRACENÉ ILUZE, které napsal v letech 1837- 1843, byly přeloženy do ruštiny hned po dokončení. První pokus o baletní zpracování románu učinil ve třicátých letech Vladimír Dmitriev. Balet, k němuž Dmitriev sepsal libreto a choeografii vytvořil R. Zacharov, měl premiéru v Leningradě v roce 1936. Politické ovzduší v Rusu ale v té době příliš nepřálo francouzské kultuře 19. století a ani ničemu modernímu, a tak bylo dílo zanedlouho staženo z programu.

Ke Ztraceným iluzím se vrátil v poslední době Alexej Ratmansky. Pro novou produkci převzal od Dmitrieva posun v ději - z Balzacova básníka a novináře Luciena se stal hudební skladatel a jeho příběh se odehrává v divadelním prostředí. Dmitrieva měly inspirovat k této změně skutečné protikladné postavy umělkyň - primabaleríny Tagliony a Fanny Essler (podle moderátorky přenosu Katariny Novikové to byla Olga Specivceva, k níž prý cítil Dmitriev velké sympatie).
Hudbu, na níž vytvořil Ratmansky novou choreografii, složil na zakázku petrohradský komponista Leonid Desjatnikov. Jako poradce pro dramaturgii byl přizván herec Comédie Francaise Guillaume Galleni, za francouzský šarm pak je zodpovědná výprava Jerome Kaplana.
Osud hrdiny - hudebního skladatele Luciena, který se stane obětí vlastní zaslepenosti a konkurenčních bojů dvou tanečnic, byl ztvárněn nejen jako taneční ale i výtvarné dílo.
Příběh je rozdělen do třech dějství a v jejich jednotlivých obrazech se představují různá prostředí s odlišnými stupni "otevřenosti", do nichž se vstupuje z plenéru, z "ulice". Divákův pohled může být veden od panoramatického pohledu na Paříž na oponě do nejotevřenějšího prostoru - divadla, do jeho zázemí - tanečního studia nebo do míst největší intimity - pokojů a ložnic. Při proměně obrazů se pozdrží na ulici, nad níž plynou mraky a kde se dějí komická i vážná intermezza kolemjdoucích i přímých účastníků. Scénografie se hlásí k Degasovým olejomalbám a pastelům z tanečního prostředí ve tvarech i barvách. Každý scénický obraz je pojat jako samostatné výtvarné dílo, na němž oživly Degasovy postavy.
Choreografie a hudba a také zpěv jsou dělány jedna druhé na míru, což poskytuje takřka neomezený prostor pro vyjádření doby proměny stylů i charakterů.
Jednoznační hrdinové romantického baletu byly nahrazeni reálnými postavami z pařížské společnosti. Přísný klasický řád, kterým se ti první vyjadřují, byl rozlámán a rozdroben v projev chaotických a přecitlivělých, ale i racionalistických a cynických příslušníků pařížské bohémy. Ratmansky pracuje velmi tvárně s neoklasikou na špičkách - sóla i sbor tanečnic, cituje z baletů (např. Don Quijote - tanec na stole), využívá divadlo na divadle - La Sylphide nebo "nepovedený" balet Luciena "V českých horách". Synchronizuje i rozfázovává, často přetahuje, nadsazuje do exaltovaných gest paží, prohnutí trupů, skluzů nohou. (Neo)klasické jádro se rozpadá, náběh na pozici není dotažen, plynutí se zadrhává, výskoku je "završen" zhroucením. Tato variabilita i kontrasty dobře vystihují postavy - nejdříve velký cit Coralie (Diana Višněva), pak když je podvedená Lucienem, její zklamaní, kdy se potácí a ztrácí rovnováhu, bez vlastní vůle, "zachráněna" svým příznivcem. Lucien (Vladislav Lantratov) zpočátku nejistý ale ambiciozní, pak sebevědomý v rozmáchlých gestech paží vzhůru, s vysokými skoky. Zajímavé řešení představují výstupy s klavírem - Lucienovy ambice a iluze "materializuje" klavírní doprovod - v prvním obraze takto "hraje" na klavír svou skladbu před mecenáši divadla. K nejhezčím okamžikům patří skvostná milostná dueta s Coralií. Velmi protikladné jsou Lucienovi reakce na neúspěch - rve se se světem, s okolím, vykřikuje své zoufalství, svíjí se bolestí na zemi, nakonec zmlká udolán žalem a choulí se v prázdné opuštěné místnosti u dveří, jimiž odešla Coralie - tento poslední obraz patří k nejpůsobivějším. Humorný ráz má "plížení", trhavé a zrychlené scénky označují pleticháře a pouliční hejsky.
Všichni interpreti nejen výborně tančí obtížné prvky ale musí být také dobrými herci a mimy. Konkurentka Coralie - Florine (Jekatěrina Šipulina) má zpočátku spíše jen hrané scény, pořádně si zatančí až v baletu, který pro ni stvořil Lucien, podobně jako prví tanečník (Artem Ovčarenko) si baletní role plně užije až v "divadle na divadle" - v "Sylphidách".
K dokreslení postav slouží dokonale detailně vypracované kostýmy v krásných barevných valérech, podle dobové francouzské módy. Barvy harmonují s prostředím, jsou dostatečně výrazné ale nikoliv "hlučné". Obzvlášť pestrá je barevnost karnevalu připomínající výjev z commedie dell arte.
Ratmanského jiná estetika pohybu vyvolává vzhledem k francouzskému tématu okolo poloviny 19. století opět asociace s výtvarnem - "modernizací" (neo)klasiky ruší starý styl podobně jako ismy vystřídaly tradiční malbu, bez jejíž znalostí se jejich nositelé ale neobešli. A možná by se v tomto pohybovém zachycení manýrů francouzské společnosti mohlo vystopovat i něco z ducha Balzacovy kritiky.
Velké divadlo v Moskvě je v současnosti jediným souborem, který má balet Ztracené iluze v repertoáru (premiéra 2011). Prostřednictvím přenosů do kin se Ratmanského pozoruhodný výtvarně taneční přepis Balzaca dostává také k našim divákům a publiku po celém světě - nejnověji i do Maroka a Latinské Ameriky.