Scéna.cz 

Ilja Hurník hraje Debussyho a Ravela

Ve své knize Cesta motýlkem vypráví Ilja Hurník prostřednictvím svých typicky básnivých metafor, jak jako pětiletý kluk poprvé slyšel z okna blízké vily hudbu, která jako kdyby „neměla obrys“, jako by to byla „jen oblaka zvuku, jež plula zahradami a mísila se tamní mlhou prozářenou sluncem“. Od té doby pátral, komu vděčil za tento nezapomenutelný zážitek, a když pak slyšel ve třinácti francouzskou klavíristku Germaine Lerouxovou hrát Debussyho, uvědomil si, že to byl právě tento skladatel, který mu v klukovských letech tolik učaroval. Láska k Debussymu a potažmo i Ravelovi v něm přetrvala po celé další umělecké zrání. Tuto v roce 2012 digitalizovanou nahrávku vytvořil Ilja Hurník mezi léty 1859–1969 už jako zralý pianista osobnostně vytříbeného vkusu. Dnes jsme už o více než půlstoletí dál, a tak se nám nabízí zajímavé poučení plynoucí z časového nadhledu. Už z úvodních Dvou arabesek pociťujeme, že Hurník jako by v Debussyho hudbě abstrahoval od jakékoli zvukové věcnosti. Nesnaží se za každou cenu vysledovat rytmické kontury této hudby, jeho pojetí je nádherně metricky uvolněné, vystižení nálady jednotlivých skladeb jako by bylo v dokonalé rovnováze s vystižením jejich témbrového kouzla. Někdy postřehneme poněkud více legata, než je podle mého názoru nutné, ale to je podle mě zřejmě způsobeno dřívější technikou nahrávání obdařenou velkým dozvukem. V Debussyho arabeskách se pianistovo podání dokonale snoubí s doznívajícím romantismem a jeho uvolněným frázováním. Nicméně například i onen akordický střední díl první z nich (Andantino con moto) má barevné kouzlo a Allegretto scherzando má roztomilý šarm.

Pagody z cyklu Rytiny rozkrývá Hurník tajemně, mazlí se se spodní melodickou linkou a ze středního dílu mu vyzařuje nebeský klid. Skladbu Večer v Granadě na můj vkus trochu víc, než bychom čekali, rubatuje, akordické partie mu zní přímo janáčkovsky, v každém případě nás však dovede vtáhnout do „své“ nálady. Z části Zahrady v dešti (mimochodem technicky brilantně předvedené) pociťujeme posedlost něžného bubnování kapek a evokativní mementy, kdy sprška ustává, brzděna korunami stromů. Z cyklu Obrazy nám nahrávka nabízí obě série.
V Odrazech ve vodě vytváří gradační oblouk od něčeho velmi jemného k naplno rozrezonované akordice, jejíž harmonií cítí Hurník jako splývavé přelévání barev. Je zajímavé, že v jednom okamžiku se před námi mihne něco jako typická janáčkovská sčasovka. Zvlášť magicky vystihuje Hurník i skladbu Zvony znějící listovím – vvzvánění slyšíme z různých úhlů, ze souznění různých zvonů vyrůstá vemlouvavá melodie, kterou Hurník důrazně větví, jako by se tato melodie odrážela od různých přírodních překážek, a ke slovu se dostává i majestátnost „nedělního“ hlaholu. Debussyho cyklus Dětský koutek z této nahrávky prozrazuje, jak je interpretovi, který je obdařen nejen duší literáta, ale i pedagoga, tento druh hudby blízký. V každé skladbičce kreslí trefně náladový obraz plynoucí z názvu, přičemž mistrně kouzlí s barvami. Snad nejsugestivněji se mu to daří ve Sloní ukolébavce, s její ztěžklou basovou linkou, kyvadlově odměřovanými akordy i kouzelně oživeným tempem, kdy jako by se nám před očima zjevilo cupitající slůně. Obzvlášť magicky rozkrývá Hurník i skladbičku Tanec sněhových vloček. Do jemného šumění se ideálně vkrádá spojovací melodická linka, diskanty se doslova třpytí. Pokud jsem v úvodu recenze zdůrazňoval Hurníkovu absenci zvukové věcnosti, pak v Ravelových Valčících vznešených a sentimentálních se v Hurníkově podání tato zvuková věcnost (tvrdší klavírní úhoz, rytmická pregnance) přece jenom projevila více (skladba Modéré), ale zase například ve skladbě Assez let – avec uno expresion intense Hurník nádherně vystihuje různé odstíny něžnosti, nachází každou pointu. Pociťujeme zde skutečně klavíristův silný prožitek a bytostný vztah k této hudbě. Podobný dojem si odnášíme ze skladby Presque lent – dans un sentiment intime (trefně podrobné zacházení s agogikou), a zvláště z poslední části cyklu (Epilogue lent), hrané zádumčivě, s optimálně vystiženými přeryvy a zámlkami, jejichž prostřednictvím se hudba ve finále stále subtilněji chýlí ke krajnímu pianissimu. Dalo by se říct, že v takových momentech je Hurníkova nahrávka skutečně vítanou studií o interpretaci francouzské hudby z počátku století. Booklet je výtvarně zpracován vzorně, chybí však vysvětlující komentář k nahraným skladbám.

SUPRAPHON 4119-2
Claude Debussy: Dvě arabesky. Rytiny, Obrazy (série 1 a 2), Dětský koutek; Maurice Ravel: Valčíky vznešené a sentimentální. Ilja Hurník – klavír
Nahráno v pražském studiu Domovina v letech 1958, 1959 a 1968, hudební režie Zdeněk Zahradník, Ladislav Šíp a Miloslav Kuba, zvuková režie František Burda, Jan Chalupský a Jiří Očenášek, digitální remastering z původních pásů Jan Lžičař, Praha 2012. Celkový čas: 81:21. Zdroj: Hudební rozhledy 08/13 - Miloš Pokora.