Scéna.cz 

Hudební rozhledy 06/13

Dirigent a hornista Ondřej Vrabec patří nejen mezi nejvýznamnější, ale navzdory svému věku také nejerudovanější české koncertní umělce. Bylo mu teprve sedmnáct, kdy se dostal na první pozici ve skupině lesních rohů České filharmonie, kterou jako sólohornista zastává dodnes. Hru na lesní roh přitom studoval současně s dirigováním. Po absolvování Pražské konzervatoře a AMU prošel jednak četnými mistrovskými kurzy a spoluprací s elitou světové dechové školy (S. Azzolini, M. Bourgue), jednak se mu dostalo jako dirigentovi umělecké podpory od takových osobností, jako jsou sir John Eliot Gardiner, Benjamin Zander nebo Jiří Bělohlávek. Jako hornista je držitelem řady laureátských titulů, jako dirigent získal mj. v MHS Pražské jaro 2007 čestné uznání a dvě zvláštní ceny pro nejúspěšnějšího českého kandidáta. V obou rolích už také vystoupil s desítkami domácích a zahraničních orchestrů. Od sezony 2013/14 bude v České filharmonii zastávat funkci „Assistant Conductor“.

Výčet recitálů světových operních hvězd, připravený pro Prahu na letošní rok, tvoří opravdu prestižní řadu. Na jednotlivé koncerty zvou po městě poměrně unifikovaně řešené plakáty s oficiálními fotoportréty pěvců. Nápaditým a zároveň milým vybo - čením z onoho stereotypu se stala reklama s vtipnou karikaturou Rolanda Villazóna. Ohlašovala, že se českými operními fanoušky tak oblíbený tenorista opět díky agentuře Nachtigall Artists vrací do Prahy. A protože rok 2013 je rokem 200. výročí narození Giuseppa Verdiho a obě poslední Villazónovy nahrávky jsou věnovány tomuto jubileu, také program, se kterým se pěvec ve Smetanově síni 8. května představil, byl sestaven výhradně z verdiovského repertoáru. Nešlo však o populární hity, neobjevil se tu ani vévoda, ani Alfréd, ani don Carlos. Vesměs všechno byly ukázky z méně známých oper anebo naprosté rarity. Villazóna doprovázel Český národní symfonický orchestr řízený dirigentem Guerassimem Voronkovem.
S velikou slávou bylo 11. dubna 2013 v rakouském Linci otevřeno nové Hudební divadlo. Zahajovacího ceremoniálu se účastnil rakouský prezident Heinz Fischer, vrcholní představitelé na úrovni spolkové, zemské i městské – a církevní hodnostáři, diecézní biskup divadlu požehnal a vysvětil je. Bylo zřejmé, že u místních patriotů je populární především hornorakouský hejtman Josef Pühringer, který svůj projev prošpikoval narážkami na konkurenci, kterou se takto posílený kulturní Linec vřadí mezi tradiční bašty – Vídeň a Salcburk. Zahajovací ceremoniál byl sestaven z pásma projevů a hudebně-divadelních „čísel“, ve kterých se v krátkých ukázkách představily nejen všechny soubory lineckého divadla, ale i „zázraky“ jevištních technologií. Host večera, polský tenorista Piotr Beczala, po árii z Lehárovy Země úsměvů pak přivedl na jeviště mladou generaci a k závěrečnému sboru z Colemanova muzikálu Sweet Charity se postupně přidalo i všech šest stovek zaměstnanců.
Nikdy nechtěl být virtuosem, jenž jezdí od města k městu a hraje Beethovena a Chopina. Stal se světovým klavíristou proti své vůli: chtěl-li, aby svět poznal a zamiloval si jeho hudbu, o jejíchž kvalitách byl skálopevně přesvědčen, musel se o to sám přičinit. Se svým „mateřským“ nástrojem si ovšem Sergej Prokofjev rozuměl do té míry, že vytvořil nejen nejsvébytnější, ale i – jak se dnes, šedesát let po jeho smrti, ukazuje – ze vší postimpresionistické hudby pódiově nejtrvanlivější klavírní poetiku. Když se ve vísce Soncovce 23. dubna 1891 narodil, obklopovala ho nejen bezvýhradná láska rodičů, ale i hmotný dostatek a cílevědomá výchova. Jeho matka byla zdatná klavíristka, k nástroji usedala často, amalý Sergej byl proto obklopen dobrou hudbou od nejranějšího věku. Když cvičila, trpělivě snášela, když čtyřletý chlapec seděl vedle ní a vyťukával na dvou horních oktávách, jež „dostal k dispozici“, svůj komentář ke znějící hudbě.