Scéna.cz 

Nová (bílá) tvář Dekkadancers

Poněkud ve stínů oslnivého světla soustředěného na taneční událost sezóny – vystoupení primabaleriny Velkého divadla v Moskvě Světlany Zacharové v roli Giselle ve Státní opeře 15. a 17. května proběhla na Nové scéně 14. května po delší odmlce premiéra „rebelů současného tance“ souboru Dekkadancers.

Zdá se, že se od pobřežních mělčin legrácek a hrátek, které jsou typické – společně se špičkovým provedením - pro jejich předchozí tvorbu, vydali do větších hlubin symbolů.
V představení složeném ze dvou částí vychází ta první - "Port 9" Viktora Konvalinky a Tomáše Červinky – ještě spíše z původních impulzů. Oslava narozenin a neklidný dárek – rozpustilé až útočné závodní autíčko nebo plavba na zaoceánském parníku jsou ještě sice nápaditými ale příznačnými rekvizitami. S nimi související herecké projevy jsou ale provázány s tanečními sekvencemi nového neotřelého stylu. Duet dvou mužů – Viktora Konvalinky a Tomáše Červinky je dialogem s nuancemi přátelské laskavosti, ale i nedorozumění, hádek a ostrých střetů. Ǔdy komunikují gesty od křečovitého potrhnutí po „lyrické hlazení vzduchu“, po krkolomné a náročné figury odrážející se od povrchu scény. Fyzická řeč má svůj zřetelný rytmus a dynamiku, lze „slyšet“ nebo „číst“ otazníky, vykřičníky, výčitky, naléhání. V dokonalé koordinaci předvádějí mistři svého fyzična s lehkostí a jen tak mimochodem podmanivou konverzaci o hledání sama sebe.

Hřmění bouře, padající déšť a hotový příval originálních myšlenek a triků, něco, co tu ještě nebylo, přesmyk jiným směrem, představuje druhá choreografie Jiřího Pokorného pro Dekkadancers "Černý mraky napláčou".

Po prvotním přítmí se rýsuje na pozadí silueta rozostřeného atomového hřibu,v plném světle se ukáže být podivným stromem zkonstruovaným z černých rozevřených deštníků. Déšť a deštníky, které jen neznatelně proměňují odstíny osvícení, rámují „příběh“ - symbolický obraz, v němž hlavní tón udává černá.Tanečníci v černém stojí zády ke hledišti, mají odvrácebnou tvář, do níž nelze pohlédnout, podivné bytosti bez individuality, s nasazenou stejnou bílou maskou se týlem "dívají" do světa. Synchroně nebo s nepatrnými výchylkami provádějí mechanické pohyby loutek, které se postupně rozšiřují a nabývají na objemu jak zesiluje hudba. Z osmičlenné skupiny se vydělují hlasy - dvojice, jednotlivci, na chvíli projeví svou identitu a opět se rozplynou v davu. Iluze je dokonalá - stírají se rozdíly - naplatí už vně a uvnitř, vepředu vzadu, vládne nejistota, neurčitost, osobnost mizí. Kontrast černé a bílé je nejen symbolický ale i vizuálně atraktivní a vypovídající o závažnosti "rituálu", v němž "kultovním předmětem" může být i deštník. Z choreografie je opět namíchán efektní koktejl různých ingrediencí, v němž lze vytušit eleganci kyliánovského podhoubí. Mezi interprety s nestejně úměrnými party vynikají všichni - Kristýna Němečková, Nikola Šneiderová, Jaroslava Janečková, Zuzana Příhodová, Marek Svobodník ale hlavně dominantní trio Viktor Konvalinka, Tomáš Červinka a Tomáš Rychetský.

"Černý mraky nepláčou" nepostrádají ničeho, co je znakem kvality v tanečním i inscenačním ohledu (scéna a kostýmy Jan Nečas). Je to představení jako střižené na náladu i prostor Nové scény a podle reakce obecenstva se stane určitě dalším cenným kamínkem v poněkud děravé repertoárové mozaice soudobého tance na pomezích žánrů v jejím programu.