Scéna.cz 

Jan Mikušek: Od cimbálu k falzetu

Kontratenora Jana Mikuška znají diváci nejen z hudebního světa, ze světa opery, ale především z mezižánrových projektů jak ze scény pražského Národního divadla, tak i alternativních scén jako NOD Roxy. Rodák z Valašského Meziříčí má několik hudebních talentů, a logicky tedy i několik zaměstnání (vedle dirigování stále častějí zpívá a hraje). V inspirativním představení LAMENTO, které hraje už dva roky, se představil v roli Matky Terezy.

Vy jste původně profesionálně nezpíval, že?
Studoval jsem cimbál a dirigování na akademii. A ke zpěvu jsem přišel přes dirigování. Začal jsem se zabývat starou muzikou, a tam vlastně tento typ zpívání patří. V našich podmínkách do roku 1800 v liturgické hudbě nesměly zpívat ženy, takže tyhle party zpívali buď malí kluci nebo chlapi falzetem. V operách samozřejmě zpívali kastráti. Tehdy byla trošičku jiná představa o tom krásném hlasu, bel cantu a falzet se používat naprosto běžně. Ještě v Mozartových operách si tenoři občas falzetem vypomáhali.

Předpokládám, že jste na začátku zpíval spíš lidovky. Jak jste došel k tomu, že umíte kontratenorové zpívání?
Lidovky, to je základ. Když jsem byl na konzervatoři, ve Filharmonickém sboru Brno u pana Petra Fialy, kde jsem dělal dirigenta, jsme měli všichni povinnou hlasovou výchovu, a paní Fialová, která s námi pracovala, nás všechny do toho falzetu tahala. Takže, věděl jsem,že to mám, ale nepoužíval jsem ho.

Neničí se tím hlas?
To vůbec ne. Je to jiná technika, samozřejmě se nedá kombinovat tenor a kontratenor. Protože jako tenorista bych měl určité tóny zpívat hrdelním hlasem, zatímco u kontratenoru používám falzet, to znamená, že ten rozsah ztratím. Způsob tréninku je jiný, ale není to ničení hlasu, spíše jde o rozhodnutí.

Vy máte několik hudebních profesí, ale v poslední době se věnujete spíše zpěvu v různých experimentech.
Jedná se hlavně o soudobou operu. Spolupracuju hlavně s Ensemble Damian s Tomášem Hanzlíkem v Olomouci, to je takový neobarokní minimalismus, a s Národním divadlem, což jsou nové pokusy o uchopení opery, různé žánrové kombinace.

Snažíte se tedy dokázat, že opera jako žánr nepatří do muzea?
To určitě nepatří. Myslím si, že opera je pořád nejkomplexnější divadelní útvar. Protož skrze dominantní úloha hudby má tu schopnost zachytit ty nejjemnější nuance, které jinak nejsme schopni vyjádřit. Takže v tom psychologickém dění se díky hudbě můžeme dostat na úplně jinou roviny.

Jan Mikušek se narodil se ve Valašském Meziříčí. Na brněnské konzervatoři vystudoval hru na cimbál a dirigování, v čemž poté pokračoval na pražské AMU. V roce 1991 se stal dirigentem mužského pěveckého sboru Beseda ve Valašském Meziříčí a zároveň druhým dirigentem Českého filharmonického sboru Brno. Dirigoval muzikály Hair a Rusalka, pro divadlo J. K. Tyla v Plzni aranžoval a nastudoval rockovou operu Juno a Avos. Od roku 2000 je dirigentem komorního sboru Vox Nymburgensis. Během studia se začal věnovat také zpěvu, nejprve u Marcyna B. Sczycińského, následně u Terezie Blumové. Pravidelně se účastnil mistrovských kurzů u Maria van Alteny. Věnuje se provozování tzv. staré hudby (např. se soubory Capella Regia, Musica Florea, Ritornello, Societas Incognitorum), spolupracuje s Jiřím Stivínem a souborem Ensemble Damian (opery Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara). Na repertoáru má díla J. S. Bacha (Matoušovy pašije, mše), G. F. Händela (Mesiáš, Janovy pašije), oratoria a kantáty G. Carissimiho, G. B. Pergolesiho, A. Vivaldiho, A. Draghiho, J. H. Wiederera. V mužském kvartetu Affetto svůj záběr rozšiřuje také na hudbu soudobou a experimentální (Miloš Štědroň, Michal Košut, Jan Meisl, Arvo Pärt). Pravidelně spolupracuje s Národním divadle na různých experimentálních projektech – operách: NAGANO (role Dominika Haška, 2004), SLZY ALEXANDRA VELIKÉHO (role Hephaestiona, 2007), Zítra se bude... (2008). LES ENFANTS TERRIBLES (dvojrole Dargelos - Agathe 2011). Je spoluzakladatelem Mezinárodního festivalu cimbálu ve Valašském Meziříčí. Jako aktivní hráč na tento nástroj uvedl premiéry řady skladeb pro cimbál (Trifolium Antonína Tučapského, Mazel Tow Vladimíra Wimmera, Žalmy Svatopluka Havelky, Koncert pro cimbál a orchestr Jana Meisla).