Scéna.cz 

Spící krasavice - Šípková Růženka

Mexický choreograf Javier Torres nastudoval s baletem Národního divadla v Praze novou verzi Čajkovského baletu Šípková Růženka (Spící krasavice), kterou v roce 2008 poprvé uvedl ve Finském národním baletu.
Při své "modernizaci" zkrátil původní čtyřhodinové dílo v choreografii Mariuse Petipy na polovinu, aby bylo přijatelné pro současné publikum, do dramaturgie zasáhl přeznačením některých rolí a vytvořením nových a v některých případech obměnil také choreografické aranžmá.

Jako znalec hlubinné psychologie se pokusil posunout obecný protiklad dobra a zla na konflikt lásky a strachu odehrávající se v lidské duši. Růženku, která sama v sobě tento souboj podstupuje, pak chápe jako obraz lidského dospívání a zrání. Aby nebylo pochyb jak příběh vnímat, objevuje se v úvodu jeho motto psáno "neviditelnou rukou" v medailonu na oponě. Po jejím zdvižení se naskýtá velkolepá pohádková scéna zámku v barokně(secesním) stylu, s detaily výzdoby, které mají svůj význam ale kterých si ani nezbývá čas povšimnout (scéna Minna Wallenius). Přicházejí dvořané v bohatých barvami hýřících kostýmech (kostýmy Erika Turunen) společně s králem a královnou, aby slavili křtiny princezny Růženky. Dostavily se také tři dobré víly, tentokrát s přesným určením, které vedle ohlášení skvělých osobních vyhlídek přinesly Růžence i dary materiální. Víla odvahy, rtuťovitá Volante ( Aya Watanabe) přivádí rozverného bílého Jednorožce a korpulentní víla radosti Grazia (Sophie Fletcher) je doprovázena roztančenými motýlky - dětmi z baletní přípravky ND - k velké radosti dětí v hledišti.
Než má čas pronést svou věštbu nejvýznačnější víla, důstojná Syrene, víla lásky (Ivanna Illenko), vtrhne do hodovní síně rozzuřená Carabosse, víla strachu, kterou zapomněli pozvat. Zjevuje se střídavě v ženské a mužské podobě (Michaela Wenzelová, Alexej Afanassiev). Jako muž razantní pán situace, jako žena spíše sama nesmělá než strach nahánějící, zato z jejího doprovodu - netopýrů s černými průsvitnými plášti- křídly - jde hrůza. Padnou slova kletby odsuzující Růženku k smrti, vzápětí zmírněná vílou lásky na stoletý spánek. Trochu rozvleklý prolog odezněl, čas se posunul a nyní se setkáváme s Růženkou (Rebecca King) ne tak zřetelně viditelnou v bledě růžových šatech a méně radostnou a energickou než jak by se dalo za těchto okolností očekávat. Je jí šestnáct let, je dívkou na vdávání obletována nápadníky- jako multikulturní prvek jsou zde zastoupeni představitelé různých civilizací - Princové ze Severu, Jihu, Západu a Východu. Při flirtování podstrčí maskovaná Carabosse Růžence růži, jejíž trn ji poraní a kletba ve své umírněné podobě se tak naplňuje. Celý dvůr upadá ve spánek a zámek zarůstá v kouzelném okamžiku šípkovými růžemi (scénografie čaruje s postupnou projekcí).
Druhou část otevírá neméně impozantní výjev jako na počátku. Místo romantického lesa šedé zvláštní skalisko, které při pozornějším pohledu nabývá ženských obrysů, celá skála jsou vlastně záda sedící nahé ženy. Naznačují snad touhu, smyslnost, vášeň, animálnost, tak jako lov a zvířata.
V této pustině se plavnými "jeleními" skoky vznáší tajemná pohádková bytost - zlatý jelen, posel víly lásky, který rozpohybuje tempo druhého dějství. Naproti tomu má vpád dalšího zvířectva, stáda šedých jelenů v poměrně naturalistickém vyvedení spíše ráz revuálního výstupu. Prostor posléze ovládne princ Désiré (Michal Štípa), pronásledující zlatého jelena, než mu víla lásky předestře vidinu Růženky. I zde, v jednom z vrcholů celého baletu, působí Růženka vedle suverénního projevu prince poněkud matně a bezvýrazně. Hnán láskou, vzbuzenou přeludem, spěchá princ k zakletému zámku, kde potkává Strach. Ve snad až příliš krátkém a snadném souboji jej přemůže, polibkem probudí Růženku a zruší kletbu, jak je předepsáno.
Sto let spánku vyjadřuje scénografie metaforickou změnou stylu- baroko se změnilo v rokoko (i když ve skutečnosti oba styly takový odstup nedělí). Hlavní slovo na svatbě má přirozeně Růženka a princ -větší díl lesku připadá opět výkonu prince. Nechybí proslulé výstupy pohádkových postav - vlk dovádí s červenou Karkulkou, Modrý ptáček se dvoří princezně a Bílá kočička si vybírá mezi kocouřími nápadníky. Svatba má už i své následky - k zábavě se připojují koťátka a modrá ptáčátka. Z počátečního zpomalení a určité strnulosti se představení propracovalo ve druhé části k většímu spádu a rozjásanému závěru.
Naznačený nový pohled nakonec koncepci příběhu příliš nepoznamenal. Až na změnu jmen a rozdělení Carabosse na ženu a muže se žádná zásadní změna nekonala a vše se událo, tak jak to známe. Psychologizování se tak omezilo více na proklamaci než na hmatatelné akce protagonistů vyjádřené inscenačními prostředky a psychologická symbolika se uplatnila šířeji ve výtvarné stránce. Vznikla standardní inscenace, v níž se dospělí mohou potěšit známými hudebními a tanečními pasážemi, zatímco nově vložené vstupy zvířat a humor ocení hlavně děti, jak ukázala již jejich reakce při premiéře. Dětem je také určen velmi pěkně uspořádaný Baletní notes, obrázkový i textový motivační materiál, se kterým mohou pracovat i doma, (nejen) děti si mohou otestovat svou pozornost, dozvědět se mnoho zajímavého o baletu, zahrát si hru, vymalovat kostým nebo vyzkoušet baletní gesta.