Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Junge Deutsche Philharmonie s Rudolfem Baršajem

Provedení Mahlerovy symfonie, kterou ve vlastní úpravě nabídl posluchačům Mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim violista a skladatel Rudolf Baršaj (14. září ve Dvořákově síni), by si jistě zasloužilo obsáhlejší studii; v re-cen-zi mohu jen připomenout, že Baršajova instrumentace změnila údajně (podle Jaroslava Holečka, který celý programový katalog Pražského podzimu na odborně i popularizátorsky vysoké úrovni vybavil výkladovými texty) zejména zvukovou stránku první verze, kterou v roce 1975 dokončil anglický muzikolog Deryck Cook, dále že podle mého názoru je Baršajova partitura ve zvuku poněkud předimenzována, že provozovací aparát je v ní příliš často exponován v „hřmotné“ akci jako celek, a že i jemné předivo lyričtějších partií znělo v podání orchestru Junge Deutsche Philharmonie pod Baršajovou taktovkou poměrně drsně. To ovšem už nutně souvisí i s vý-ko-nem tělesa: mladí hráči bezesporu prokázali velmi vysokou technickou kvalitu, ale co do kultivovanosti zvuku snad ani nemohli dosáhnout jemnosti těles, vyzrálých v dlou-holetém profesionálním soužití. Přesvědčivým dokladem bylo už vstupní Adagio: tónová měkkost a vý-ra-zo-vá intenzita, jakou Adagiu propůjčovaly kreace Neumannovy nebo Bělohlávkovy, byly jistě podstatně vyšší než to, čeho dosáhl Baršaj. I tak však byl výkon mladých filharmoniků obdivuhodný; dlouhé ovace, jimiž obecenstvo výkon odměnilo, byly zasloužené.

Ve španělském rytmu
24. září vystoupil v rámci festivalu Orchestr města Malaga s pěvkyní (a recitátorkou) Esperanzou Fernándes; ta výtečně prosadila svůj nahořkle temný hrdelní hlasový fond v Čarodějné lásce Manuela de Fally. Koncert řídil šéf orchestru, u nás jako znamenitý pianista už po několik desetiletí známý Philippe Ëntremont, který sám zahrál sólový part Fallových „symfonických dojmů“ Noci ve španělských zahradách. I když chovám velkou úctu k umění propojit obě profese ve výkonu jediné umělecké osobnosti, přece jen musím spravedlivě říci, že rozptyl pozornosti mezi hru a řízení velkého tělesa byl z Entremontova výkonu dost patr-ný. Jako dirigent ovšem Entremont přesvěd-čil nejen v Ča-ro-dějné lásce, ale i v po-dá-ní dalších kompozic: v pestře in-strumentovaných Deseti baskických melodiích u nás neznámého Jesúse Guridiho (byl by ale asi uspokojil i stručnější výběr z cyklu) i ve třech drobnějších, řeme-slně spolehlivě propracovaných skladbách autora populárního Concierta de Aranjuez Joaquína Rodriga (Adagio pro dechy, Tři staré taneční melodie a Preludium k básni o La Alhambře).

Bruchův Odysseus
Událostí zcela odlišného typu a významu se 27. září stalo provedení celovečerního oratoria Maxe Brucha Odysseus. Bruch, z jehož rozsáhlého díla zná běžný posluchač asi jen Koncert g moll pro housle, vystačil na počátku sedmdesátých let 19. století v prvém z pěti dílů své oratorní pentalogie s výrazovými prostředky romantické tradice, a napsal cca 120 minut hudby, která sice nedokáže – jak Bruch zamýšlel – konkurovat tvorbě Richarda Wagnera, ale je s to oslovit posluchače velmi srozumitelnou dikcí a ob-sa-huje dostatek působivých kontrastů, jež ani v dlouhém časovém úseku nenudí. Sólisté i Pražský filharmonický sbor splnili nároky svých partů bez větších problémů; dirigent Marc Soustrot ovšem v poměrně četných úsecích díla účinkující patrně spíš pletl nežli vedl, neboť z jeho místy zcela neurčitého gesta nebylo leckdy možné vyčíst první dobu taktového schematu. Z výkonu orchestru bonnské Beethovenhalle to bylo patrné zejména v prvé půli večera ve Smetanově síni; drobné nepřesnosti jdou nejspíš na vrub dirigenta, který však bezpečně zvládl architekturu díla a přivedl provedení k pů-sobivému a po zásluze aplaudovanému vrcholu. Patrně tzv. efekt prodlouženého víkendu způsobil, že nebylo vyprodáno. Soustrotovi a bonnskému tělesu patří dík za seznámení české a slovenské hudební veřejnosti (Bruchovo oratorium bylo pak ještě provedeno v Bratislavě) s dílem které bylo od Brahmsem řízené premiéry pokládáno až donedávna za ztracené.

Ulsterský orchestr a Therry Fischer
Hosté ze zahraničí naplnili program koncertu 30. září: díla Deirdre Gribbina, Benjamina Brittena a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho provedli ve Dvořákově síni Ulsterský orchestr, pěvci Wiener Singakademie, tři sólisté a dirigent Therry Fischer. Ten zařadil do úvodu Gribbinovu skladbu Visions of Utopia: Unity of Being, o jejímž autorovi se bohužel z programové knížky nedalo nic vyčíst. V kompozici samé, jež počíná ohlušující orchestrální vřavou, vystřídal se pak zprvu až nesrozumitelný „hluk“ s partiemi impresionisticky křehké a zvu-komalebně kultivované „řeči“ perkusí a smyčců, a z celku se pak překvapivě vyloupl pevný stavebný řád, plný účinných kontrastů. Mendelssohnova druhá symfonie B dur „Lobgesang“, která zaznívá tak zřídka, se asi měla stát programovým vrcholem večera; Thierry výborně zvládl její stavebná úskalí, znamenitě zpívali sopranistky Johanna Rusanen a Simone Kermes i tenorista Keneth Tarver, skvěle zněl sbor z Víd-ně, nad patosem Mendelssohnova díla však už před přestávkou převládl silný dojem z provedení nádherného písňového cyklu Benjamina Brittena na Rim-baudovy texty Iluminations, op. 18, dílo přímo vrchovatě nabité originálními melodickými nápady, mohutným dramatickým napětím i vřelou, poeticky snivou lyrickou krásou. Znamenitě a v takřka ideálním souladu s dirigentovou představou přednesla sólový part už zmíněná Simone Kermes.

4.11.2001 Petar Zapletal | rubrika - Festivaly

TIP!