Scéna.cz 

Pražský komorní balet uvede choreografii Nevyřčené ticho

Praha 20. února 2012 - V současné době studují tanečníci Pražského komorního baletu choreografii Tomáše Rychetského NEVYŘČENÉ TICHO (Unspoken Silence) na hudbu Leoše Janáčka jako svou druhou premiéru v sezoně 2011/2012. Společně s premiérou bude uvedena repríza úspěšné choreografie Hany Turečkové „Mono No Aware“ (On the Edge of Beauty) dne 13. března 2012 ve 20 hodin v Divadle Ponec.

Začátkem února začali tanečníci Pražského komorního baletu studovat choreografii „Nevyřčené ticho“ v částečné úpravě pro Pražský komorní balet. Tomáš Rychetský choreografii vytvořil v roce 2007 v rámci premiéry baletu Národního divadla “Česká baletní symfonie”. Autorem scény choreografie je Milan Cais, kostýmy navrhl Roman Šolc a hudební spolupráce se ujal Ondřej Urban. Inspirace klavírní sonátou „Z ulice“ na motivy studentské tragédie z roku 1905, vedla k vytvoření intimní niterné miniatury pro jednoho muže a tři ženy. Prvotní inspirací a mottem choreografie se staly texty písní z alba “Playing the Angel” anglické hudební skupiny Depeche Mode (autor textů Martin L.Gore): “Andělé se stříbrnými křídly by neměli poznat bolest, kdybych jen mohl trpět za Tebe. Jestli Bůh určil, že pouze On může porozumět, doufám, že to jsou Tvé oči, kterými hledí.”

Druhou část večera otevře choreografie MONO NO AWARE (Na hranici krásy) čerpající z japonské zenové filozofie a tanečního stylu butó, jejíž premiéru uvedl Pražský komorní balet 11. prosince 2011 na Nové scéně Národního divadla. Hana Turečková k hudební spolupráci přizvala Štěpána Polanského, k vytvoření scénografie a light designu oslovila renomovaného německého umělce Marcuse Selga a návrh kostýmů byl realizován ve spolupráci s Ateliérem LaFormela.

Název choreografie je odvozen od termínu „mono no aware“, který se objevuje v japonské literatuře a lze ho volně přeložit jako autentický povzdech bytosti. Jedná se o schopnost velké citlivosti, o uvědomění si krásy a pomíjivosti estetického předmětu nebo bytosti, jejíž ztělesněním je v Japonské tradici například krátké trvání sakurového květu. Je to jakýsi „výkřik duše“, vyřčením úžasu nad pomíjivou křehkostí nádherných lidských snů, ale i nad prchavostí, bolestí, stárnutím a často zvrhlou, neodbytnou žádostivostí, i nad všudypřítomným zánikem a rozkladem. Hana Turečková k choreografii uvádí: „Troufám si říct, že pocity marnosti, neuchopitelnosti, zároveň krásy a jedinečnosti provází lidstvo od jeho počátků, od chvíle, kdy si člověk dokázal krásu uvědomit a procítit a kdy poprvé zakusil bolest z její ztráty a prchavosti…. Svůj projekt vnímám především jako smělý pokus o zachycení těchto pocitů pohybem, tancem, gestem, výrazem, prožitkem... Velkou inspirací a podnětem k jeho vytvoření pro mě bylo osobní setkání s Markusem Selgem, stejně jako účast na tanečním workshopu stylu butó s geniální japonskou butó tanečnicí Sumako Koseki. Její výklad, pojetí a ztvárnění krásy byl pro mě nevšedním zážitek a podnětem k rozvíjení jejích i mých vlastních myšlenek a pocitů.…“.