Scéna.cz 

Dalibor ze Supraphonu

Nenápadným, ale pádným příspěvkem do dnešní diskuse o ne-dávném nastudování Smetanova Dalibora je vydání kompletu 2 CD s remasteringem první kompletní nahrávky díla. Ta zachytila slavné nastudování Jaroslava Krombholce, premiérované 2. března 1949 na Národním divadle a po půldruhém roce úspěšného reprízování v září 1950 nahrané pro vydání na deskách. A to nejen na tehdy obvyklých standardních, ale i na LP, úspěšně právě prosazených v západních produkcích a teď chystaných i čs. monopolním výrobcem a vy-da-va-te-lem Gramofonovými závody. Byla to inscenace skutečně ambiciózní. Jako představitelé hlavních rolí se v ní sešli přední pěvci, jež do Národního divadla přivedl v předchozích letech Václav Talich. Ač tu sám už nesměl dirigovat, nastudování je neseno v du-chu jeho dědictví. Dílo řídil jeho mimořádně talentovaný a tvořivý žák Jaroslav Krombholc. V dů-sledku všech těchto okolností vznik-la nahrávka skutečně mimořádná, individualizovaná ve všech předních sólových výkonech, dokonale usazená, zralá.

Zcela jedinečný je Dalibor Beno Blachuta: přesně na váhách mezi projevem měkce, tvárlivě heroickým a pev-ně, mužně lyrickým, jaký charakterizuje všechny jeho vrcholné výkony. Po celé velké plochy sólových zpěvů všech tří jednání nezakolísá, citlivě modeluje jednotlivé situace a duševní stavy, velkolepě staví roli jako hlubinné ztělesnění hrdiny, jeho charak-teru a mužného odhodlání. Také Milada Marie Podvalové je výko-nem nad pomyšlení dramatickým, ale zároveň s širokým témbrově velmi proměnlivým pros-torem mezi výrazem odvahy, milostného vzplanutí k Daliborovi, chování v pře-strojení za chlapce i předsmrtného loučení v závěru opery. Vznešený a vpravdě královsky ušlechtilý je Vladislav Václava Bednáře a do značné míry i Budivoj Teodora Šrubaře. Jen role mladých příznivců Daliborových, Jitka Štefy Petrové a Vítek Antonína Votavy, i když pečlivě hudebně nastudovány a podány bezchybně, nemají tak individuální náboj a strhující emotivní sílu. Znamenitě připravený, barvitý i v jed-notlivých situacích výrazově přiléhavě odstíněný je sbor, pozoruhodný výkon podal Krombholcův orchestr. Je v něm ještě slyšet výsledek kultivace Václava Talicha z předchozích let, zejména vynikající ladění i tónová kultura dechů. Ty připomínají zvuk Talilichem vychované České filharmonie. To už nelze říci o smyč-cích, jež nejsou vždy sytě kompaktní a ve kterých zkušené ucho rozezná několik drobných prohřešků. Jistota temp, gradačního tahu i dramatická účinnost vzníceného appassionata hudebního proudu po téměř celých 147 minut trvání nahrávky jsou dokladem jedinečného koncepčně svrchovaného dirigentského umění Jaroslava Krombholce. S úctou je nutno ocenit i jedinečné zvukařské umění Františka Burdy a hu-debně režijní vedení Ladislava Šípa. – Čím přispívá vydání této nahrávky do diskuse o dneš-ním Daliboru? Tím, jak manifestuje etickou sílu Smetanova díla. Jak podává jednoznačnou výpověď o smyslu skladatelova tvůrčího činu, jímž povznesl chatrný text libreta k ideální oslavě mužné cti. Krombholcovo zpřítomnění příběhu a Blachutova umělecká inkarnace titulní postavy má vnitřní sílu, v jejímž světle vadne lesk plytkých režisérských hrátek a ko-ketování s homosexuálním výkladem Daliborova vztahu k Zdeň-kovi (který mimochodem sám vývoj děje s prudkým vzplanutím obapolné lásky Dalibora s Mi-la-dou vyvrací a který není ničím novým: po celá desetiletí koloval sboráckými i or-chestráckými šatnami a hos-po-dami jako nejapný a ošuntělý vtip). Sám způsob, jak Blachut intonuje a začleňuje do dalšího kontextu zpěv na zlomyslně inkriminovaná slova Vždy odolal jsem čarozraku žen, po příteli můj duch toliko toužil atd., z něj vytváří pouze přípravu kontrastu k ná-sledujícímu výtrysku lásky k že-ně. O nic jiného také nemohlo jít školnímu radovi Josefu Wenzigovi, autorovi libreta, ani Bedřichu Smetanovi, který láskou k ženám bytostně žil. Nic takového ostatně nebylo ve světě opery a hudby v hloubi stále ještě prudérního 19. století vůbec možné. Ani skladatelé, kteří svou homosexualitu zoufale traumaticky prožívali, např. Čajkovskij, se neodvážili vložit její byť jen náznak do jediného svého díla. A ani se mu dnes následně nepodsouvá: nečetl ani neslyšel jsem aspoň o pojetí např. Oněgina, který by odmítl Taťánino vyznání s tím, že je homosexuální. Ostatně i tam si hrdina po letech zoufá nad marností lásky k zralé Taťáně, což takovou motivaci vyvrací stejně jako opětovaná láska ve Smetanově Daliboru. V takovém etickém smyslu je Krombholcův a Bla-chu-tův Dalibor skvělým protikladem dnešní inscenace. – Ivan Ruml jako autor výkladu v bookletu k re-mas-te-rované nahrávce věnuje mnoho místa otázce, proč Beno Blachut nezpíval onu historickou premiéru 2. 3. 1949. Ta byla svěřena mladému ambicióznímu, hlasově a vůbec umělecky o celé třídy slabšímu, ale politicky v Ná-rod-ním divadle angažovanému tenoristovi. Už tehdejší neoficiální šeptanda i pak na ni navazu-jící ústní tradice, z níž zřejmě čerpal i Ruml, praví, že to bylo rozhod-nutí ministra Zdeňka Nejedlého. Stálo by zato hledat v divadelním archivu, existuje-li doklad o ta-kovém příkazu či doporučení. Napadá mne klasická otázka vyšetřovatelů cui bono. Směl-li Blachut zpívat v Ná-rodním divadle ostatní důležité hrdinské tenorové role, politická moc neměla důvod zakazovat mu zrovna Dalibora. Nebyl snad původ té škodlivé záměny spíš v di-vadle samém, kde se intrikovalo odjakživa a kde lze určit onu jedinou osobu, jíž nespravedlivé odstranění Beno Blachuta jednoznačně prospělo? Ať už se to přihodilo jakkoliv, bylo hrdinstvím rozhodujících činitelů v Gra-mo-fonových závodech i Jaroslava Krombholce, že do trvalého záznamu nakonec obsadili Beno Blachuta a jeho vynikající tvůrčí čin mohl být i dnes oživen na CD.
Bedřich Smetana: Dalibor, opera na libreto Josefa Wenziga v českém překladu Ervína Špindlera, Václav Bednář – Vladislav, král český, Beno Blachut – Dalibor, rytíř, Teodor Šrubař – Budivoj, velitel hradní stráže, Karel Kalaš – Beneš, žalářník, Antonín Votava – Vítek, posel Daliborův, Marie Podvalová – Milada, sestra purkrabího ploskovického, Štefa Petrová – Jitka, selské děvče, sbor a orchestr Národního divadla v Praze, sbormistr Jarmil Burghauser, dirigent Jaroslav Krombholc
Supraphon SU 3541-2 602 ADD MONO