Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Nejsem „vrozeně skromný“…

Jméno Michala REZKA znají možná víc muzikanti nežli běžné koncertní obecenstvo. Rezek (1965), který studoval hru na klavír na plzeňské konzervatoři (1979-1985) u prof. Antonína Brejchy a na hudební fakultě Akademie múzických umění u prof. Petera Toperczera (1986-1992), byl v letech 1990-92 žákem prof. Klause Schildeho na Hochschule für Musik v Mnichově; po čtyři plzeňská léta mu byli rádci také prof. Valentina Kameníková a František Rauch. Michal Rezek vystupuje na pódiích poměrně sporadicky; od školního roku 1994-95 je profesorem Konzervatoře v Praze.

Když jste v červnu 1999 hrál v programu Nostického salonu Beethovena a Janáčka, bylo mi docela líto, že je Vás slyšet tak zřídka… Proč to?
To je jednoduché: nejsem z těch, kteří pořád neúnavně vstupují do jedněch dveří a nechávají se druhými vyhodit, než konečně dosáhnou „úspěchu“. Když zatoužím někde si zahrát, ozvu se a nabídnu; když se dva nebo tři roky nic neděje, zopakuju to, ale nikam se nenutím… Tato otázka by tedy měla být adresována spíše dramaturgům, šéfům a organizátorům koncertů.

Kolikrát do roka koncertně vystupujete?
Když nepočítám poslední rok, kdy jsem založil rodinu, hraji průměrně osmdesát koncertů ročně.

A nemrzí Vás někdy malý zájem českých pořadatelů a agentur?
Mrzí, ale i když nejsem „vrozeně skromný“, nevnucuju se. Žádná agentura se o mě nijak intenzivněji nezajímá, natož pak exkluzivně. Téměř všechny zdejší agentury totiž zastupují všechny, a to samozřejmě nikam nevede. A jiná cesta? Letos jsem už po páté nabídl program klavírních kvintetů Českému spolku pro komorní hudbu; nikdy se nikdo neozval a ani neřekl „nezlobte se, tento rok to nejde!“ Než bych vytrvale bombardoval dramaturga, budu radši doma na zahradě nebo budu někoho učit. Víte, když si s Českou filharmonií deset let nezahraje Ivan Klánský nebo Ivan Moravec, není něco v pořádku; tímto tempem by se i mezinárodně renomované hvězdy objevily na tomto pódiu za celou svou kariéru zhruba pětkrát – a to je dost málo, nemyslíte? Tak proč bych si měl zahrát já? A pak: světovým repertoárem Ohlssonům a Kissinům opravdu konkurovat nemůžeme, a když nabídnete něco jiného, narazíte vždycky na někoho neprůstřelného, přes koho Vaše nabídka neprojde.

A v zahraničí?
Nemám za sebou žádné „velké“ koncerty v renomovaných sálech a nechce se mi „nafukovat“ celkem běžné koncertní příležitosti. Svět je pro nás tak velký a mnohé země jsou tak vzdáleny, že je velmi těžké udržovat na velkou dálku kontakty, natož pak zařizovat koncerty. Vystupoval jsem dosud v deseti evropských zemích a v Japonsku. Rád a hodně se věnuji i komorní hudbě.

Co Vás teď na pódiu čeká?
Do konce roku je to asi patnáct koncertů: v září jsem odvedl hezký a náročný program s Vítězslavem Černochem v rámci Dvořákova festivalu v Karlových Varech (Dvořákova, Franckova a Brahmsova Sonáta a Martinů Česká rapsodie), pak mě čeká několik koncertů s Pavlem Šporclem a čes-kou hudbou, týden ve Španělsku s Martinem Škam-pou, a potom ještě Janáčkův Zápisník zmizelého v Ně-mecku s Leo Marianem Vodičkou. To je hodně náročný, ale krásný úkol. Pak chci realizovat dva projekty sólové: natočit všechny České tance Bedřicha Smetany na CD. Hrál jsem je už před lety kompletně asi šestkrát; u publika se dílo vždycky setkalo s velkým úspěchem, ale já jsem nikdy nebyl spokojen: řekl bych, že čtyřikrát to bylo moje velké vnitřní zklamání, a jen dvakrát jsem měl pocit, že aspoň část té těžké práce se zdařila. Pokaždé mě udivilo, že to, co doma bylo jasné a jednoduché, stalo se na pódiu tak obtížným – tím spíš, že třeba ve druhé půli večera jsem hrál skladby zdánlivě mnohem náročnější. Skláním se před Janem Novotným, který České tance hraje běžně.

Pro kterou firmu budete tance natáčet?
Firma se najde velmi snadno. Vždycky ale jde jen o peníze; když je přinesete, můžete točit cokoli, kdekoli a pro kohokoli. Mám také svou vlastní firmu… K jejímu založení mě donutily poměry na začátku devadesátých let: setkal jsem se tehdy s nepochopitelným diletantismem a s nezájmem vydat něco z toho, co jsem nabídl – že bych byl tak špatný interpret? Tak třeba jistá paní ze Supraphonu si poslechla nabídnutý demo snímek na kazetě a prohlásila, že je hezký, ale technicky nekvalitní; když jsem jí oznámil, že při poslechu musí být zapnuto DOLBY C, zeptala se, co to je… Nabídl-li jsem standardní skladbu, dočkal jsem se námitky, že je to mnohokrát natočeno a že to nikdo nebude kupovat; když jsem přišel s něčím velmi nestandardním, zněla námitka opačně: „To nikdo nezná…“ Proto jsem založil firmu KOART, která do dneška vydala řádově desítku cédéček.

Jak distribuujete cédéčka Vaší firmy?
Používám je především jako propagační materiál, a jsou k dispozici při mých koncertech. V „kamenném“ obchodě si málokdo mezi mnoha možnostmi vybere zrovna můj snímek, a navíc pro velkou distribuční síť jsou nahrávky malé firmy (při velikosti zdejšího trhu) málo ekonomicky zajímavé.

A prodej přes Internet?
Ani ten nijak zvlášť dobře nefunguje. Navíc je trh dnes tak přehlcený, že už ani velké firmy mnoho nového nevydávají. Vydává se „archiv“, ale tam se zase projevuje děsivá neúcta k hodnotám minulosti – firmy se bojí, že by třeba nedostaly své penízky zpět, kdyby vydaly cenné, ale náročné snímky…

A druhý projekt?
Chci připravit program z české klavírní tvorby dvacátého století. I když si nemyslím, že to – třeba prostřednictvím Kruhů přátel hudby – bude „trhák“, pár míst by se najít mohlo. Ale běhat jako divý jistě nebudu… Kdo o něco podobného stojí, zjistí si potřebné a ozve se třeba právě díky informacím z Internetu. Rád bych sem zařadil Variace op. 1 Oskara Nedbala, které vznikly jako studentská práce pro skladatelskou soutěž. Dvořák tehdy napsal krásné téma, a Nedbal soutěž vyhrál a skladba vyšla tiskem. Asi sedmnáctiminutová kompozice prozrazuje obrovský talent Nedbalův; dvě z variací poukazují už i na to, kam bude Nedbal později spontánně směřovat v další své tvorbě. Už jsem Variace natočil pro rozhlas, a velký úspěch měly při několika veřejných provedeních u nás i v zahraničí. Pak sem chci zařadit Sonáty L. Janáčka a B. Martinů; určitě tam dám Etudy a eseje Klementa Slavického z ro-ku 1965, protože je to skladba úžasně pianisticky napsaná: málo skladeb v naší literatuře je pro klavír stylizováno tak skvěle. Počítám i s žijícími autory – pravděpodobně s Petrem Ebenem nebo Viktorem Kalabisem, a možná i s někým z mladých, o kterých se toho ještě mnoho neví.

Říká se, že kantořina nabízí pedagogovi kromě uspokojení z dobrých výsledků ještě něco navíc: mezi mladými lidmi se učitel sám cítí mladší. Vy máte do důchodu ještě velmi daleko ; působí ale i na Vás denní přítomnost mezi posluchači Konzervatoře jako jakýsi „elixír mládí“?
Jsem ve věku, kdy mám ještě poměrně dost energie, a navíc si ještě dobře pamatuji vlastní studentská léta, takže mám ke svým studentům velmi blízko. Jsem spíše jejich trochu zkušenějším partnerem – v žádném případě ne tím, ke komu by měli věkově i názorově hodně daleko a koho by museli uctivě zdravit a poslouchat… Jsem přece jen o pár generací mladší než všichni moji kolegové na pražské konzervatoři. Omlazovat se zatím nemusím, ale práce ve škole na mě působí pozitivně – jinak bych ji nedělal, protože o finanční „výhodnosti“ tu přece nemůže být řeč. Je to pro mě jednak zdroj pracovního a zejména lidského uspokojení; moje třída je mou druhou rodinou. Nevzal bych si do třídy žáka, se kterým bych si nemohl porozumět…

Jak to při přijímačkách poznáte?
Odhadem, poslouchám nejdřív člověka a teprve potom pianistu. Někdy stačí krátký rozhovor a vím víc, nežli z půlhodiny „vypráškovaného“ hraní. Dá se celkem snést, učíte-li někoho měsíc nebo dva a neporozumíte si s ním. Ale za šest let by se z takové práce musela nutně stát jenom děsivá rutina. Učení mě inspiruje i po umělecké stránce: stane se, že po žákovi něco chci, divím se, že mu něco tak jasného nejde, a teprve doma zjistím, že i mně totéž činí problémy; někdy překvapeně zjistím, že student realizoval mnohé daleko lépe než já. I z toho mám radost.

Vaší klavírní třídou na Rejdišti prošly už desítky žáků. Vzpomínáte na některé z nich s pocitem uspokojení?
Nemám moc českých studentů; pozornost si ale zaslouží například Karolína Syrovátková (21), která je teď na stáži v Americe. Těší mě, když student vylétne z hnízda, je schopen se o sebe postarat a nezdegeneruje, když ví, co umí a jak to dál rozvíjet. I mezi cizinci jsou zajímavé individuality: japonská pianistka Yu-kie Ichimura má už za sebou Musashiho akademii v Tokiu a umí toho po třech letech v Praze tolik, že mě za chvíli potřebovat nebude – a já se potom budu těšit, že naše společná práce měla smysl.

Zbývá Vám čas na koníčky – máte nějaké?
Sbírám a opravuju až s fanatickou posedlostí kapesní a náramkové hodinky; zřejmě to souvisí i s vyznáváním hodnot, vytvořených v minulosti. Poslední dva roky jsem také milovníkem vína. Ale největším koníčkem je můj osmnáctiměsíční syn – to nelze ničím nahradit.

Začíná školní rok, studenti se vrátí do tříd. Těšíte se?
Nemůžu se dočkat. Někteří studenti byli ale se mnou v kontaktu i o prázdninách; jedna z mých japonských žákyň mi řekla, že ani na vánoce domů nepojede, protože slíbila rodičům, že využije každé chvilky k tomu, aby se co nejvíc naučila. Některým z nich dokonce občas musím zakázat pár týdnů hrát – organismus pianisty dokáže na takovou pauzu obdivuhodně kladně reagovat..

16.10.2001 Petar Zapletal | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

CD boxy (1), Festivaly (3), Koncerty (3), Z éteru (2), Zveme ... (2)

reklama