Scéna.cz 

Dvakrát Verdi

IX. ročník Verdiho festivalu ve Státní opeře Praha avízoval dva vrcholy, oba spojené se jménem italského tenoristy Bruna Sebastiana, který zpíval především verdiovské postavy doslova po celém světě, včetně nejprestižnějších scén. Také v Praze není neznámým hostem, ve Státní opeře Praha zpíval Otella a Radama a nyní přidal v zahajovacím představení festivalu Manrika v Trubadúrovi (18. 8.) a v obnovené premiéře Maškarního plesu (23. 8.) krále Gustava III. Bohužel svůj průrazný objemný hlas v obou rolích, především však v Manrikovi, zbytečně přeforzíroval, v silovém pojetí partů takřka nezbylo místo pro cit a pěvec se nevyhnul ani mnohým intonačním nepřesnostem až lapsům. Lépe roli festivalové hvězdy splnila italská sopranistka Simona Zambruno v roli Leonory, a to spíše až v druhé části zahajovacího představení. Ani argentinskému dirigentovi Mario Perussonimu se nepodařilo stmelit toto představení ve zvuku i tempech, polehčující okolností mu byl ostudný výkon sboru a nepříliš pozorný orchestr, časté tempové kolize mezi ním a pěvci byly zřejmě důsledkem chvatného studia.

Inscenaci Maškarního plesu obnovil Martin Otava v intencích původní režie Claese Fellboma. V roce 1993 inscenace patřila k novátorským projektům zejména výtvarně, ostatně scéna Wolfa-Eckharda Langeho (obnovená scénografie Karel Kut) zůstala dodnes působivá vzdušným prostorem před vzdáleným horizontem a strohým zavržením drobností s cílem dosáhnout mohutného symbolického gesta. Poněkud se však míjí se zdobnějšími kostýmy Josefa Jelínka a také, alespoň na premiéře, její dlouhé přestavby o přestávkách i mezi obrazy prodloužily představení na únavných třiapůl hodiny! Otava také, alespoň v premiérovém mezinárodním obsazení, rezignoval na propracovanější herectví, pěvce především úhledně aranžoval do přehledných významových celků. Nejpůsobivější postavu králova důvěrníka René Anckarströma vytvořil britský barytonista Jacek Strauch (ve Státní opeře již zpíval Rigoletta a Scarpiu), bezpečnou hlasovou technikou odstínil psychologický oblouk role od věrného králova přítele přes oklamaného manžela až po nešťastného vraha. Jordanka Derilova bezpečně podala postavu Amélie a Si-mona Houda-Šaturová se blýskla v roli Oskara. Do nižších pater však premiéru stáhlo hudební provedení Ru-dolfa Krečmera, zřejmě opět příliš chvatné a tudíž nedbalé, přestože sbor se alespoň odrazil od dna dosaženého v Tru-badúrovi.
Oběma večerům nejen že chyběl slibovaný punc výjimečnosti, ještě se propadly do úrovně hodně nepodařených repríz. Bohužel interpretační úroveň Státní opery už klesá delší dobu a značně devalvuje především dramaturgicky pozoruhodný repertoár.