Scéna.cz 

MNICHOV …

Bavorská státní opera nabízí během každé sezony 350 operních představení (a ovšem také symfonické, písňové, komorní a baletní večery), z toho obvykle kolem osmi nových nastudování – pro sezonu 2001/02 chystá mj. opery Händela (Acis a Galatea), Purcella (Dido a Aeneas), Pucciniho (Manon Lescaut), Wagnera (Rýnské zlato a Valkýra), Janáčka (Příhody lišky Bystroušky – 31. 5. 2002), Stravinského (Život prostopášníka). Počet reprízovaných děl je úctyhodný – tím spíše, že se na jejich realizaci podílejí velké osobnosti světové operní říše.
Zdá se trochu neuvěřitelné, že po tak vyčerpávající sezoně pokračuje Bavorská státní opera ve 126leté tradici letního Mnichovského operního festivalu – ostatně intendant opery sir Peter Jonas potvrdil, že právě tuto otázku dostává velmi často. Kontinuita ale trvá se stejným dramaturgickým zaměřením, totiž otevřením festivalového programu zcela novým, či v Mnichově dosud neuvedeným dílům. V roce 1875, kdy se festival konal poprvé, zazněly čtyři opery Richarda Wagnera jako paralela ke „konkurenčnímu“ Bayreuthu (ale dá se vůbec u dvou tak významných festivalů hovořit o konkurenci?). Později se – na rozdíl od striktně wagnerovského Bayreuthu – přidaly opery Mozartovy a Richarda Strausse a posléze dramaturgické omezení zcela padlo. Ve světové premiéře zde byly uvedeny opera Palestrina Hanse Pfitznera (1917), Friedenstag (Den míru) a Capriccio Richarda Strausse (1938 a 1942), Harmonie světa Paula Hindemitha (1957), Lear a Troades Ariberta Reimanna (1978 a 1986) a Schlachthof 5 Hanse-Jürgena von Bose (1996).

Letos došlo sice ne ke světovým, nicméně k mnichovským premiérám: poprvé zde zazněly Berliozovy Trójané a Mon-teverdiho Návrat Odyssea do vlasti – těmito tituly chtěli organizátoři naplnit motto letošních slavností „Mýtus dneška“.
Kromě nich program nabídl (od 24. 6. do 31. 7.) šestnáct různých oper (mj. Arabella, Růžový kavalír a Elektra, Cosě fan tutte a Figarova svatba, Falstaff a Traviata, Fidelio, Mistři pěvci norimberští a Tannhäuser, Piková dáma, Händelův Xerxes, s interprety zvučných jmen, v první řadě s generálním ředitelem Bavorské státní opery Zubinem Mehtou a pěvci Thomasem Allenem, Amandou Roocroft, Deborah Polaski, Marjanou Lipovsek, Berndem Weiklem, Kurtem Mollem, Brynem Terfelem, Elenou Zarembou, Waltraud Meier). 100. výročí narození Wernera Egka (1901-1983) připomněl festival koncertní verzí opery Irská legenda. Kromě oper zahrnul festival i baletní produkce, písňové recitály (Bryn Terfel, Renée Fleming, Thomas Quasthoff, Felicity Lott, Ann Murray, Ian Bostridge), symfonické a komorní koncerty.
Druhé motto festivalu je „Opera pro všechny“. Na náměstí Max-Joseph-Platz před operní budovou se od roku 1997 konají operní a symfonické večery, samozřejmě zdarma, které navštíví kolem 30. 000 diváků. Letos byl na programu 7. 7. koncert orchestru Bavorské státní opery, který měl za řízení Zubina Mehty nabídnout beethovenovský program (Leonora-Předehra č. 3., houslový koncert se sólistkou Sayaka Shoji a 7. symfonii). Po čtyři večery (30. 6., 5., 8. a 12. 7) bylo pak na náměstí instalováno obří plátno, na které byla přenášena live představení Berliozových Trójanů v operní budově (dirigent Zubin Mehta, režie Graham Vick, scéna Tobias Hoheisel).
Zubin Mehta live, černý trh se vstupenkami a jiné
Vybrat si z přebohaté nabídky takových festivalů, kde jedno slavné jméno stíhá druhé a kde jsou tak lákavé tituly, bude pro „obyčejného smrtelníka“ asi věčným dilematem. „Pojedeme na Puritány s Editou Gruberovou“, rozhodl můj přítel. To ještě netušil, že představení (7. 7.) je už několik měsíců zcela vyprodané. Nicméně to riskl (já jsem díky velmi vstřícnému tiskovému oddělení lístek získala). Představení bylo určeno na 14. hodinu, my jsme už v časných dopoledních hodinách zamířili do pokladny, kde nás čekal nezvratný ortel – žádné vstupenky nebyly vráceny. Před divadlem ovšem postával jakýsi mladík s plnou „náručí“ vstupenek. Pochopitelně jsme mu nedůvěřovali, ale v pokladně jsme dostali neuvěřitelnou zprávu: „Je to blonďák s delšími vlasy? Tak ten je spolehlivý, lístek si klidně můžete koupit“. Stál sice o 60 marek víc, než byla jeho oficiální cena, ale… co neudělat, abychom slyšeli paní Gruberovou? (Mimochodem lístky stojí od 20 do 312 marek.)
Ty hodiny, které zbývaly do začátku představení, jsme měli naplněné hudbou. Ano, hudbou, nikoliv jen památkami. Na náměstí Max-Joseph-Platz právě probíhala zkouška na večerní koncert, a tak jsme zblízka pozorovali stále šarmantního Zubina Mehtu a nechali se unášet „jeho“ skvělou Beethovenovou Sedmou. A samozřejmě jsme se těšili, že po Puritánech ještě uslyšíme tento koncert – i když jsme museli dát za pravdu svým přátelům, kteří open-air večery absolvovali v minulých letech – postávat dvě hodiny na „kočičí dlažbě“ náměstí vyžaduje mít boty se silnými podrážkami. Pak jsem se vypravili alespoň na skok do slavného Dómu – a tam právě zkoušel dómský sbor Brucknerovu skladbu Ecce sacerdos magnus. Ostatně koncertní nabídka Dómu je (alespoň podle programů letních měsíců) přebohatá. Do neméně slavného divadla Cuvilliés, které v roce 1753 postavil Francois Cuvilliés a kde se konaly premiéry Mozartových oper Zahradnice z lásky (1775) a Idomeneus (1781), jsme nepronikli: nekompromisní strážce nám sdělil, že tam právě probíhá zkouška na festivalové představení a ani krátký „Augenblick“ nám nedovolil. A pak už jsme zamířili do mnichovské opery.
Puritáni a Edita Gruberová
Návštěvník – debutant – což byl v mni-chovské opeře můj případ – je ještě před začátkem představení pohlcen mnoha dojmy. Ve foyeru bohatě zásobené pulty s cédéčkami, v suterénu výstava věnovaná Madonně (!) a především krásný interiér s dokonalou akustikou a viditelností. Tu jsme ocenili při představení, kdy obří lustr „vyjel“ nahoru, aby i z ga-lerie mělo obecenstvo nerušený výhled na scénu.
Vizuální zážitky se pochopitelně při představení znásobily. Scéna (Isabella Bywater) dala vyniknout úctyhodným rozměrům jeviště: postranní šedivé panely, jednotné pro celou operu, se směrem do zadních prostor sbíhaly, takže zejména iluze kostela poskytovala perspektivu předlouhé hlavní chrámové lodě. A také dala dostatečný prostor režisérovi (Jonathan Miller) pro účinné rozehrání velkých sborových scén, kdy jsem měla neodbytný pocit, že nejen všichni sólisté, ale i každý sborista přesně ví, jaký charakter má „jeho“ postava. Nicméně jsem byla překvapena (na druhé straně ale při své „konzervativní“ povaze mile překvapena), že anglický režisér, proslavený řadou „odvážných“ představení, jimiž si vysloužil přízvisko „buřič“ a dokonce i „terorista“ (připomeňme jeho Rigoletta v londýnské Anglické národní opeře, situovaného do mafiánského prostředí, který se ovšem udržel na repertoáru plných 11 let), setrval v rámci tradičního, historického pojetí: skvělá lekce, že i tímto způsobem se dá udělat životné, dynamické představení. Možná se k tradicionalismu v nejlepším slova smyslu dnes vrací. Může si to jako režisér par excellence dovolit.
Když se k vizuálním kladům připojí i auditivní, je už divák zcela v moci představení. Paolo Gavanelli okouzloval jako Riccardo Forth tmavým, sametovým barytonem (jeho mj. skvěle zazpívaná stretta „Bel sogno beato“ v 1. dějství byla bouřlivě aplaudována), neméně znamenitý byl Alastair Miles (sir Giorgio), jehož duety s Elvírou či Riccardem v 1. dějství braly dech a jehož jako polnice zvučný bas se skvěle uplatnil v árii „Cinta di fiori“ v 2. dějství, vynikající byla Liliana Mattei se vzácně vyrovnaným temným mezzosopránem (královna Henrietta). Gregory Kunde (Arturo Talbo) zpíval poněkud sevřeným tenorem, a tak trochu mi bylo záhadou, jak dokázal i tímto způsobem vyzpívat dvoučárkovaná d v áriích „A te, o cara, amor talora“ v 1. dějství a „Vieni fra queste braccia“ v 3. dějství a dokonce i Bellinim požadované dvoučárkované f (!) ve scéně „Credeasi, miseri“ v 3. dějství. Naprosto neuvěřitelná byla Edita Gruberová. Zaslechla jsem v publiku výrok jednoho z milovníků opery, který pěvkyni zažil v roli Elvíry na festivalu v Bregenzi v roce 1985: prý dnes musela zpívat její „naklonovaná“ verze. Její koloratury jsou stále zcela magické, „instrumentální“ charakter jejího hlasu jemný, v pravém slova smyslu stříbrný, pianissima fascinující a – řečeno s básníkem – nebeské („Qui la voce sua soave“ a Vien, diletto“ v 2. aktu, nebo – zůstaneme-li jen u jedné věty – naprosto úžasné vydechnutí „Ah, mio Arthuro, ove sei?“ v 5. scéně 3. dějství.). Pamatuji se na Marii Tauberovou, která ještě ve velmi pozdním věku skvěle zpívala na koncertě Desdemoninu Píseň o jívě. Edita Gruberová tohoto „rekordu“ jistě také dosáhne – asi nejen díky fenomenální technice, ale i tím, že si – alespoň podle dosavadního výčtu rolí – střeží svůj koloraturní obor. Byť vím, že to je výsada, kterou si mohou dovolit prosadit na operních intendantech jen ty největší hvězdy. Orchestr pod taktovkou Marcella Viottiho naprosto spolehlivě doprovázel pěvce a blýskl se řadou skvělých instrumentálních sól.
Last but not least bych se měla zmínit o publiku. Velmi disciplinovaně čekalo na „orchestrální“ konec árie a nezačalo tleskat, jak bývá zvykem, hned po posledním tónu pěvce. Na konci opery zahrnulo umělce bouřlivým potleskem, nicméně – standing ovation měla až Edita Gruberova. A pěvci se stále vraceli na scénu, a to i tehdy, když už nás v hledišti zbývala malá hrstka, když už zůstala opona otevřená a technický personál sklízel kulisy. Taková úcta pěvců k publiku je zcela úžasná. Zkrátka, Mnichov je město plné hudby a – pro přespolní –plné překvapení.

P. S. Na ten open-air koncert se Zubinem Mehtou jsme nakonec nezůstali. Během představení se dosud velmi slunečné počasí proměnilo v pořádnou bouřku a koncert musel být zrušen. Vis major je všemocná…

P. S. S. 10. července měl Zubin Mehta v prostoru pokladen „Autogrammstunde“ neboli hodinu autogramiády. Inu, nemůžeme být všude…