Scéna.cz 

Julius Zeyer, Josef Suk: Radúz a Mahulena

K zásadním edičním počinům v oblasti mluveného slova příliš často nedochází. Tím výrazněji je třeba upozornit na okamžiky, kdy se tak stane. V letošní produkci Supraphonu lze za takovou událost označit vydání kompletní nahrávky Zeyerova a Sukova Radúze a Mahuleny v archivním záznamu z roku 1957.
Radúz a Mahulena je ojedinělý scénický útvar zrozený pod šťastnou hvězdou. Slovenská pohádka Julia Zeyera se hned od prvního uvedení v roce 1898 v pražském Národním divadle spojila s rozsáhlou scénickou hudbou Josefa Suka. Ta podtrhuje vroucnost i vzrušenost jednotlivých situací, využívá nejen entraktových meziher, ale pracuje také s formou melodramu, s písněmi i s velkou tanečně¬ zpěvní plochou. Sukův doprovod povýšil pohádkové drama na jevištní báseň a splynul se Zeyerovým textem tak organicky, že při občasných pokusech inscenátorů hrát Radúze a Mahulenu bez Suka, případně s hudbou někoho nového, bytostně cítíme, jak nám chybí. (V opačném případě to neplatí, skladatel to má jednodušší, Suk dva roky po premiéře vytěžil ze své partitury známou suitu Pohádka, která bývá uváděna daleko častěji než celá hra.)

Význam supraphonské nahrávky netkví pouze v tom, že dílo zachycuje po textové i hudební stránce v úplnosti a beze změn. Komplet je mimořádný také z hlediska provedení. V jeho čele stojí jako dirigent Václav Smetáček a jako režisér Jiří Fiedler. I když pražské ND mělo v té době Radúze na repertoáru, pro nahrávku nebylo tehdejší obsazení přijato. Bylo zvoleno nové, jdoucí napříč generacemi a shromažďující opravdu velké herecké mistry. Ačkoli je jejich hlasový projev poznamenán časem, je vznosnější a deklamativnější než dnešní styl přednesu, se Zeyerovým artistním slovem a Sukovou impresivní hudbou se pojí dokonale. Navíc oceníme, jak Fiedler, svou profesí operní režisér, operně cítil sladění jednotlivých hlasů, jak pracoval s jejich barevnou škálou i způsobem podání.
Z herců je na prvním místě třeba jmenovat Leopoldu Dostalovou. To jméno bylo už v době natáčení žijící legendou. Od druhého nastudování Radúze v ND v roce 1914 hrála Mahulenu, později královnu Runu. V roce 1957 jí bylo už 78 let, přesto není v jejím výkonu po věku ani stopa. V Runě tu vytvořila hrdou, vášnivou ženu v plné síle. Ano, v jejím projevu cítíme patos, ale patos vnitřně naprosto zvládnutý, a tudíž dodnes působivý. V herectví Marie Glázrové (Mahulena) se vždy odrážel její výjimečný hudební cit. Slovní podání mnoha jejích rolí, zvláště veršovaných nebo rytmizovaných, téměř volalo po notaci. Věnovala se rovněž přednesu melodramů, koncertně i na jevišti (byla skvělou Hippodamií). Hudebnost je proto základní vlastností také její Mahuleny. V některých pasážích melodičnosti slova i hudby možná podléhá nejvíc ze všech. Jejím partnerem je Václav Voska (Radúz), v obsazení jedna z osobností nepatřících mezi členy ND, přesto osobnost zářná. Rozhodně by se v té době v činohře ND jen stěží našel lepší představitel. Voska v Radúzovi uplatnil bohaté zkušenosti v práci s mikrofonem, krásný hlas a zejména cituplnou vroucnost. Jméno Julie Charvátové (královna Nyola) je dnes již pozapomenuto. Ve své době to však byla významná rozhlasová herečka a recitátorka, která původně začínala jako operní pěvkyně. Pěvecké školení bylo pak znát i na jejím vybroušeném mluvním projevu, odráželo se v sametově zabarveném hlase a legátových intonacích. Také v dalších rolích se v nahrávce objevují slavná jména, která dnes už patří do historie českého divadla, Zdeněk Štěpánek (král Stojmír), Jaroslav Průcha (Radovid), Bohuš Záhorský (Vratko), Dana Medřická (Prija) a další, v pěveckých sólech Hry na labutě a pávy Libuše Domanínská, Antonín Zlesák a Přemysl Kočí.
Hudební nastudování Václava Smetáčka v čele Pražských symfoniků je vzorové. Jak v krátkých vstupech podtrhujících scénickou situaci, tak především ve větších orchestrálních plochách dokazuje, že opus teprve třiadvacetiletého Suka je dílo nesmírně zralé, předznamenávající skladatelovu pozdější vrcholnou tvorbu. Ukazuje, že Sukovi nechyběl vzácný cit pro hudební drama, takže se při poslechu nahrávky jeví jako zvláštní, že s výjimkou Zeyerovy mystické legendy Pod jabloní se už nikdy dál k divadlu nevrátil.

SUPRAPHON SU 4066¬ 2
Julius Zeyer, Josef Suk: Radúz a Mahulena
Zdeněk Štěpánek, Leopolda Dostalová, Dana Medřická, Jarmila Krulišová, Marie Glázrová, Václav Voska, Julie Charvátová, Jaroslav Průcha, Otakar Brousek, Bohuš Záhorský, Jiřina Petrovická, Libuše Domanínská, Antonín Zlesák, Přemysl Kočí, Pěvecký sbor Čs. rozhlasu, sbormistr Ladislav Černý, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dirigent Václav Smetáček, režie Jiří Fiedler.
Nahráno 1. – 6. 7. 1957 ve studiu Domovina v Praze, hudební režie Ladislav Šíp, režijní spolupráce Jiří Šrámek, zvuková režie František Burda. Digitální remastering z originálních pásů: Jan Lžičař, 2011. Celkový čas: 142:43. Zdroj Hudební rozhledy 11/11 - Jaroslav Someš