Scéna.cz 

Choreograf gospelů

Zásluhou Zlaté Prahy navštívil naše hlavní město již potřetí- tentokrát bohužel jen virtuálně - americký choreograf Alvin Ailey (1931 - 1989), od jehož narození uplynulo letos 80 let.
Jeho soubor hostoval v Praze ve Stavovském divadle v roce 1979 a on sám se zúčastnil semináře v Divadelním ústavu v Praze jen krátce před svou smrtí v roce 1989.

Alvin Ailey se narodil v Texasu, v prostředí poznamenaném bídou a rasovou segragací, které ovlivnily jeho pozdější přístup k tanci. Jako jeden z prvních se ve své tvorbě zabýval tématikou černošských a homosexuálních komunit, tanec pro něj nebyl jen zábavou ale prostředkem politické angažovanosti.
Na střední škole Aileyho velmi bavil sport- hrál basketbal, tenis a dělal gymnastiku přes níž se vlastně dostal k tanci. V jedné z ukázek hovoří o svých tanečních začátcích. "Totálně jsem se zbláznil do moderního tance jakožto výrazového prostředku, jako způsobu, jak se sám vyjádřit....Našel jsem atletický styl, nalezl jsem nádherný způsob tvorby, energie i ducha, a ten si mě navždy získal."
Začal sbírat zkušenosti v různých oblastech, v klasickém nebo v domorodém tanci, jazzdance, muzikálu, spolupracovaltaké s Marthou Graham a H. Holdenem a brzy dospěl k myšlence založit svůj vlastní soubor. V roce 1958 tak vzniká Alvin Ailey American Dance Theatre - Americké taneční divadlo Alvina Aileyho, soubor převážně z černošských tanečníků a tanečnic, který na scénu přivedl "černou kulturu, černou choreografii".
Alvin Ailey zdůrazňoval myšlenku, že jsme všichni lidské bytosti, bez rozdílu barvy pleti. Byl přesvědčen, že taneční umění není elitní záležitost "Tanec je od lidí a musí jim být vrácen". V projevu "černých" tanečníků vidí zvláštní krásu, eleganci, schopnost přenést pocity na obecenstvo. "Tanečník musí vyzařovat vášeň" bylo jeho mottem. A opravdu některé jeho choreografie dokážou pochopit a zatančit dokonale právě jen "černí".
Z jeho tvorby jsme viděli ukázku z baletu For Bird with Love věnovaný vynikajícímu jazzovému hudebníkovi Charlie Birdu Porterovi, který v roce 1955 podelhl alkoholu a drogám.
Jako poctu černošským ženám a především své matce vytvořil Ailey vroce 1971 skladbu Cry, původně s Judith Jamison, dnes s Deborah Manning. Boj černých žen v oroctví, strach, obavy, ale i nezdolnost a hrdost, které se skrývají v emocionální paměti protagonistky, vizuální kontrast temné pleti a nadýchaných bílých šatů - stěží si lze představit, že by tuto roli mohla tančit jiná než "černá" tanečnice.
Ženská sólová choreografie Wittness z roku 1987 je jedním z posledních Aileyho děl na hudbu černošských spirituálů a gospelů.
Gospely a spiriuály zní i během nejznámějšího baletu Alvina Aileyho Revelations (1960), který má svůj název z Bible a vychází z osobních vzpomínek na prožívání křesťanských církevních obřadů černošskou komunitou. Hudba, vibrující energie a krása, barvitost, podle autora i velmi osobní charakter a intenzita jsou důvodem, proč dílo stále žije (80. léta) a můžeme dodat - nezestárlo ani dnes.
Po smrti Alvina Aileye se vedení divadla ujala tanečnice a choreografka Judith Jamison. I dnes, kdy se stal uměleckým ředitelem Robert Battle, v něm zůstává duch Alvina Aileyho stále živý.