zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Hudební rozhledy 09/11

Hudební rozhledy 09/11

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Plzeňská filharmonie má dnes nezastupitelné místo jak v kulturním životě západočeské metropole, tak i mezi ostatními českými tělesy. Byla založena před pětašedesáti lety pod názvem Plzeňský rozhlasový orchestr, který čítal 32 hráčů a jeho prvním šéfdirigentem byl Gabriel Vágner. Kromě rozhlasových snímků začal velmi brzy také vystupovat na koncertech pro veřejnost a v padesátých letech, kdy byl jeho šéfem jmenován Antonín Devátý, začal také pořádat abonentní cykly. Během let se u něho vystřídala celá řada vynikajících dirigentů jako např. Alois Klíma, Libor Pešek, Jiří Stárek, sir Charles Mackerras, Serge Baudo, Aram Chačaturjan, Martin Turnovský či Bohumír Liška, i světově proslulých sólistů, mezi nimiž nechyběli Igor Oistrach, Mstislav Rostropovič, Marie Podvalová, Beno Blachut nebo Ivan Moravec. Od roku 2009 je ředitelkou Plzeňské filharmonie Lenka Kavalová, šéfdirigentem Koji Kawamoto a hlavním hostujícím dirigentem Tomáš Brauner.

Sedmý ročník Hudebního festivalu Znojmo nabídl opět bohatý program, jehož významná část byla tentokrát věnována jednomu z pozapomenutých velikánů české hudby 18. století, Josefu Myslivečkovi. A patřil mu i vrchol festivalové přehlídky, nastudování jeho opery Motezuma. Toto výpravné a novátorské dílo, zvláště po stránce tematické, bylo u nás vcelku nastudováno a uvedeno vůbec poprvé. Několik jeho provedení se konalo na nádvoří bývalého minoritského kláštera (Jihomoravské muzeum), ostatní kvůli nepřízni počasí v jízdárně kláštera v Louce, kde se konala také derniéra. Hudebního nastudování se s orchestrem The Czech Ensemble Baroque ujal Roman Válek, s nímž spolupracovali režisér Michael Tarant, scénarista Jaroslav Milfajt a kostymérka Klára Vágnerová. V roli aztéckého vladaře vystoupil polský kontratenorista Jakub Burzynski, jemuž role rozervaného Moctezumy, zmítaného palčivými a zničujícími pochybnostmi, padla doslova jako ulitá.

Opera Paula Hindemitha Cardillac, kterou napsal již v roce 1926, a jako svou poslední premiéru na závěr uplynulé sezony ji v hudebním nastudování Roberta Jindry uvedlo Národní divadlo Moravskoslezské, je inspirována povídkou E.T.A. Hoffmanna. Příběh z Paříže Ludvíka XIV. je vpravdě detektivní, a jak je u Hoffmanna zvykem, poněkud přízračný. Věhlasný pařížský zlatník je natolik ovlivněn láskou ke svým výtvorům, že se od nich nedokáže odloučit a každého kupce vzápětí zavraždí. Příběh přepracoval sám Hindemith a opera existuje ve dvou verzích. Na evropských operních scénách ožívá však většinou verze první, která je považována za dramatičtější a kompaktnější. Hudebně se skladatel cíleně odvrací od postromantického stylu a melodičnosti, vrací se k polyfonii a postupuje podle principů Nové věcnosti, kdy využitím atonálních postupů, barevnosti instrumentace a efektními gradacemi a kontrasty dosahuje maximální emoční působivosti.

Mrazivý lednový den roku 1961. Malý sál moskevské konzervatoře je do posledního místa plný – na legendu jménem Vladimir Sofronickij je ostatně nabito vždycky. V sále panuje tlumený šepot, přecitlivělý umělec prý pije a to mu ničí zdraví. Není pravda, namítají druzí, je to jen sovětská propaganda, chtějí ho očernit a zdůvodnit, proč jej neposílají hrát na Západ. Když však klavírista vstoupí na pódium, je opravdu vidět, že v devětapadesáti na tom není fyzicky dobře. Vždyť mu lékaři už před třemi lety zakázali vystupovat veřejně. Na koncert jej z bytu musela opět doprovodit manželka Valentina – nesnese být sám v davu cizích lidí, děsí se veřejné dopravy. Při prvních tónech Chopinova nokturna však zavládne v auditoriu užaslé ticho. Je to tu zase, onen pocit, že ten zkoušený člověk za klavírem bere duši jednoho každého z posluchačů a hovoří k ní přímo, beze slov. Chopina podává Vladimir Vladimirovič jako nikdo jiný. Tolik poezie, překvapení, něhy a přitom pevné jistoty. Kolik svobody uvnitř řádu.

29.8.2011 18:08:10 Redakce | rubrika - Z médií