Scéna.cz 

Hudební rozhledy červenec 2011

Ramón Vargas, který se začal učit zpívat ve svých devíti letech jako člen chlapeckého sboru při bazilice Panny Marie Guadalupské ve svém rodném městě Mexiku, kde byly jeho hlavním repertoárem gregoriánské chorály a polyfonní skladby v čele s Palestrinou, patří k předním tenoristům současnosti a ke světově nejvyhledávanějším pěvcům působícím na prestižních operních scénách v Evropě i v zámoří. Do České republiky se vrací po šesti letech, kdy zazářil na recitálu ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. „Je to bohatá hudební tradice Čechů a uznání skvělého, pozitivní energií nabitého publika, jež navštěvuje koncerty, které mě motivovaly k přijetí nabídky MHF Český Krumlov“, říká Vargas na otázku, proč se do České republiky vrací. Na 20. ročníku MHF Český Krumlov se tento kritikou oslavovaný „pěvec pěvců“ ujme 15. července slavnostního zahájení a v Pivovarské zahradě zazpívá árie z oper italských a francouzských skladatelů.

Konečně se i Praha dočkala. Cecilia Bartoli v recitálu Vivaldi ritrovato předvedla, že její pěvecká virtuozita založená na doslova fenomenální technice a perfektním ovládnutí dechu není dílem zvukařských mágů kouzlících se současnými technologiemi (jak to známe z přímých operních přenosů do kin), ale nefalšovaným svrchovaným mistrovstvím. Obdarovala zcela zaplněné Rudolfinum programem mimořádným i svým rozsahem: obsahoval dvanáct (!) často velice rozsáhlých Vivaldiho árií. Bouřlivé ovace Bartoli odměnila ještě dvěma händelovskými přídavky. Při obvyklém počtu tří až čtyř árií jedné role v opeře by takový program v divadle vydal na tři opery. Kongeniálním partnerem v rozdávání radosti z hudby jí byl dirigent, ale i houslista Jean-Christoph Spinosi a jeho orchestr Ensemble Matheus, který se specializuje na historicky poučenou interpretaci a podílel se na mnoha prestižních nahrávkách Vivaldiho oper zejména pro firmu Naïve.

Letošní 66. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro byl pozoruhodný zejména dvěma fenomény – uváděním děl „jubilanta“ Gustava Mahlera a neuvěřitelnou smůlou při odřeknutí tří hvězdných pěvců. To bude asi první, co každého napadne při hodnocení tohoto ročníku, probíhajícího mezi 12. květnem a 4. červnem. Pokusíme-li se však o jeho stručné shrnutí, tak kromě úvodních dvou soutěží, na nichž nebyla udělena první cena (klavír, trombon) a naši uspěli jen v trombonech, přinesl kolem čtyřiceti koncertů, sedm operních představení a některé experimentální či netradiční večery. Největším festivalovým projektem bylo bezesporu uvedení Mahlerovy Symfonie tisíců v O2 areně za účasti kolem 500 českých a německých hudebníků a mezinárodní sestavy osmi sólistů, jimž naslouchalo kolem čtyř tisíc posluchačů. K lesku celého letošního ročníku však přispělo zejména hostování tří významných orchestrů ze zahraničí, a sice ze San Franciska, z New Yorku a Berlína.

Rovněž u našich polských sousedů ve Vratislavi se letos před Velikonocemi dočkali provedení Wagnerova Parsifala, a také tam museli obdivovatelé operních děl německého Mistra čekat na tuto událost – obdobně jako v Praze návštěvníci divadla Národního – celých 97 let, jež uplynuly od jeho prvního – a do této události zároveň posledního uvedení. Nicméně je třeba připomenout, že tehdejší vratislavská premiéra byla vůbec prvním uvedením této opery na území dnešního Polska po uvolnění práv, které tehdy, v roce 1914, spustilo takřka nezvladatelné šílenství na většině evropských operních scén. Díky všem těmto skutečnostem bylo tedy avizované dubnové představení významnou událostí, které vedení Vratislavské opery v čele se šéfdirigentkou Ewou Michnik i všichni účinkující věnovali (stejně jako první poválečné realizaci Prstenu Nibelungova v roce 2003, jehož Zlatu Rýna se dostalo uznání i od Wolfganga Wagnera) maximální pozornost.