Scéna.cz 

Slávka Pěchočová interpretuje Leoše Janáčka

Nový komplet zralé tvorby Leoše Janáčka na jednom CD nahrála jako výsledek svého doktorského studia na Hudební fakultě AMU v Praze Slávka (původně Jaroslava) Pěchočová. Není to umělecká osobnost odborné ani širší hudební veřejnosti neznámá. V letech studia na konzervatoři v Pardubicích se v roce 1995 stala laureátkou klavírní soutěže v polské Vratislavi a v roce 1996 zvítězila v Mezinárodní klavírní soutěži Bedřicha Smetany v Hradci Králové a později i v několika zahraničních, mj. 1998 v Missouri, 2001 ve Walesu, 2004 vynikla v matiné na festivalu Pražské jaro, v létě 2009 hostovala na PROMS v Royal Albert Halls v Londýně a vystupovala na četných koncertních pódiích domácích i zahraničních. Zúčastnila se několika soutěžích mistrovských a postgraduálních kursů na různých světově proslulých hudebních vysokých školách, ale osobitý umělecký profil získala na školách doma v České republice. Do roku 1998 studovala na konzervatoři v Pardubicích, kde ji učil zdejší pedagog Martin Hršel, a poté na Hudební fakultě AMU v Praze, kde se jí ujal světově proslulý umělec prof. Ivan Moravec. Ten ji dovedl k absolutoriu magisterského studia roku 2003 a u něj absolvovala 2007 doktorský studijní program. Při tom se intenzivně věnovala zralé klavírní tvorbě Leoše Janáčka. O dva roky později pro francouzskou firmu, vydávající ediční řadu Praga Digitals, definitivně zhodnotila výsledky tohoto svého hlavního studijního programu poté, co si vyzkoušela možnosti specifik digitálního zvukového záznamu v několika předchozích studijních snímcích Janáčkových děl. Troufám si tvrdit, že tento výsledek obstojí ve srovnání se vším, co má dosavadní repertoár janáčkovské diskografie. V takovéto recenzi nemám dost místa, abych její výsledek detailně komparoval s tím, k čemu v minulém víc jak půlstoletí dospěli její předchůdci – hlavně čeští. Patří k nim ti, kdo pořídili komplet na dvojdeskovém albu LP jako Josef Páleníček a Radoslav Kvapil, nebo na jednom plném CD jako Rudolf Firkušný a po digitalizaci nahrávek pro LP také Radoslav Kvapil a možná i jiní (nemám po ruce snímek Jana Jiraského, takže nevím, je-li to také komplet) nebo porůznu na jednotlivých separátně vydaných LP a CD, jako Ilja Hurník, Ivan Moravec, Ivan Klánský, Ivo Kahánek a kdovíkdo další z českých pianistů. Na inlayi její desky je čtyř- až pětiřádková trojjazyčná charakteristika jejího pianismu, tvrdící, že uplatňuje přesné hraní, jež převzala od svého prvního učitele Martina Hršela, a impresionistickou výrazovou sílu, již má od Ivana Moravce. Umění ovšem není tak jednoduché, jak si to asi představuje nepodepsaný autor těch řádků. Je jisté, že Pěchočová má respekt k tomu, co předepsal skladatel a snaží se interpretovat i Janáčka v řádu jeho údajů, skladatelské povahy a osobitého stylu. A že klade důraz na fantazijní domyšlení hudební poesie hraných skladeb, jak je to příznačné pro interpretaci Moravcovu. Poměr těchto zdrojů jejího hudebního vyjadřování je zdravě vyrovnán. Oběma se jim musela učit, než si je důkladně osvojila. Ale zatímco zdravý temperament, vyjádřený jejím smyslem pro rytmus a frázování, dnes působí jako vrozená, samozřejmá součást jejího talentu, je poetičnost jejího hudebního výrazu a smysl pro Janáčkovu osobitost něco, co tvoří a jedinečně dobývá. Učitelský vklad Ivana Moravce se tu projevuje jako základní předpoklad trvalé povahy, jako něco, co její hraní povyšuje k svobodě interpretace zvolené hudby na nejvyšší úrovni, spojující znalost jejího řádu a životního pozadí s fantazií vhodně stimulovanou a usměrněnou. A tak jsou krásné a nápadité nejen její fáze, jako je přednes jednotlivých hudebních myšlenek, vyrovnanost stavby a umístění point, ale i individuální pojetí jednotlivých skladeb a jejich celkové výrazové působení: utajená tragika, bolest a soucit v Sonátě, bohatství bezprostředních zážitků a situací v Zarostlém chodníčku, tajemná tápavost a neurčitost cyklu V mlhách. A všude překypující láska k lidem a životu. V tomto smyslu je komplet zralého klavírního Janáčka v podání Slávky Pěchočové událostí.

Asi je pro ni důležité, že nahrávka vznikla pro zahraničního vydavatele a vyšla u francouzské firmy. U nás se však jistě prodá tak značná část nákladu, že by bylo na místě pro českého čtenáře také český výklad v bukletu. To, co u nahrávky vyšlo, je podivný makarónský nedodělek pouze s tituly skladeb a vět čtyřjazyčnými názvy (českými, pak polotučnými anglickými, kurzívou vysázenými německými a pak porůznu, nedůsledně tištěnými francouzskými). Krátká informace o interpretce je jen před textem o skladateli a jednotlivých hraných skladbách česká a za ním německá – anglicky a francouzsky čtoucímu posluchači zůstala utajena. Výklad Pierre E. Barbiera o Janáčkovi a jednotlivých dílech je zase jen anglický, francouzský a německý, nemůže si ho přečíst český posluchač. Ale milovník Janáčka, znalý jeho životopisu a reálií o jeho vrcholných skladbách, který si přečte ten výklad v některém ze světových jazyků, se zděsí. Podle pana Barbiera byli Leošův děd Janáček a otec kantoři v Brně (ve skutečnosti děd na Frýdecku a Příborsku, otec na Příborsku a v Hukvaldech). Janáčkův učitel Pavel Křížkovský prý komponoval na texty, které přepracovali Rittersberg, Čelakovský a Erben (ve skutečnosti na původní lidové moravské texty ze Sušilovy sbírky) a vedl mladého Janáčka k rusofilství (ve skutečnosti k cyrilometodějské tradici); Janáčkova Sonáta má prý improvizační charakter a předjímá styl pozdního Skrjabina (ve skutečnosti je stavebně a tematicky v obou větách velmi důsledná a slohově velmi osobitá, se Skrjabinem má společný jen dobově charakteristický obecný rys rozšířené tonality, nic dalšího; je to osobitý Janáček), atd. atd., vrší se tu chyby, nepřesnosti a nesmysly. Za to ovšem nemůže interpretka, nevyčítám jí je. Je to však neprofesionální postoj vydavatelské firmy. To je tedy vada na kráse kompaktního disku, na kterém je nádherná nahrávka, znamenitě vybavená i zvukově.

PRAGA DIGITALS PRD/DSD 250 266 – HM 90
Leoš Janáček: Sonáta es moll 1. X. 1905 „Z ulice“, Po zarostlém chodníčku, řady I a II, Vzpomínka, V mlhách
Slávka Pěchočová – klavír
Nahráno v Sále Martinů Hudební fakulty AMU v Praze 29. 9., 25. 10., 17., 21. a 29. 11. 2009, hudební režie Jiří Gemrot, zvuková režie Karel Soukeník
Celkový čas 77:33; Zdroj Hudební rozhledy 04/2011 -Jaroslav Smolka.