Scéna.cz 

Popelka bez oříšků

Oříšky, které ukrývají krásné šaty, skutečné zlaté střevíčky, podle kterých se pozná vyvolená dívka - rekvizity, které jsem zvyklí spojovat s tradiční českou pohádkou, v novém nastudování baletu POPELKA v Národním divadle nenajdete. Režisér a choreograf Jean Christoph Maillot, ředitel Les Ballets de Monte-Carlo, vychází z francouzské verze, kde Popelčinou dobrodějkou je víla kouzelnice. Přesto nejen pro české ale i francouzské děti může orientace v dění představovat určitý problém.

Kolem pohádkové osnovy je nastavěna psychologická zápletka téměř psychoanalytického rázu. Mírně neurotický otec, který hledá svou zemřelou ženu v podobách jiných žen, ale ožení se s pravím opakem, balancující mezi náklonností k dceři a svody manipulativní macechy–spolu s dcerami symboly sexuální touhy v nezastřeně erotických kostýmech – korzetech a punčochách s podvazky. Znuděný princ s trochu deviantními sklony, pro kterého jsou na ženách nejpřitažlivější střevíce a Popelka, která jediná skutečné střevíčky nemá – je to jen vykouzlené pozlátko přímo na kůži – silná a výrazná osobnost, která ví, co chce, ukrytá pod pokorou, mírností a něžností. A agens spiritus příběhu - víla - spíše indické božstvo tvořící skutečnost mávnutím ruky (místo kouzelného proutku?). Vládnou zde drsné city, žádný sentiment, lehká erotika v gestech. Lyrické okamžiky ženou slzy do očí, avšak vše je okořeněno řádnou porcí humoru. A tak patrně to jediné nevybočující ze známého pohádkového schématu je happy end.

V konzervativním obecenstvu snadno vzbudí Maillovo pojetí zklamání, naopak pro ty, kdo očekávají v divadle silný zážitek, se tato v západoevropském pohledu již „stará“ inscenace (premiéra 1999 Monte Carlo) stane příjemným překvapením. V otázce zpracování námětu se zde možná vyskytnou výtky nebo souhlas podobně jako u Wilsonovy Věci Makropulos, jejíž vizuální poetiku Popelka připomíná.

Maillot užívá svérázné výrazové prostředky, které archetypální příběh působící v nevědomé rovině, aktualizují a konkretizují pro současnost a které tady nejsou zcela obvyklé. Buduje sled obrazů určité nálady a napětí, v nichž vše je namícháno v dokonalém poměru - hudba ( v podání orchestru Národního divadla pod taktovkou Davida Švece) s tanečním a hereckým projevem, světelný design (Dominique Drillot, scéna – Ernest Pignon-Ernest) - barevné světlo naznačující důležité změny, projekce modelující prostor na světlých obdélníkových útvarech, které se jen přesunují a „nutí“ tančící k rozprostření mimo centrum, barvy někdy „futuristických“ kostýmů (Jérome Kaplan). Děj má spád a dramatickou gradaci, do nejvypjatějších okamžiků skočí vždy nějaká legrácka, neposkytuje oddechu ani ve sborových scénách.

V pohybové rovině využívá Maillot svůj vlastní repertoár odvozený z různých zdrojů od neoklasiky po modernu i prvky, které by se daly zahrnout do současného tance, fyzické divadlo, pantomimu. Příznačná je lehkost, elegance a nanejvýš estetická forma. Nejen gestikulace ale veškerý pohyb přesně zrcadlí emocionální stav hrdinů a i na vzdálenějších místech v hledišti je patrné, co se v nich právě odehrává.

Maillot vymýšlí nejrůznější možnosti zvedaných figur a skupinového přenášení- přeskakování, jehož prostřednictvím postavy také komunikují.

Duety otce (Michal Štípa v alternaci Jiří Kodym) a přeludu první ženy (Aya Watanabe, Zuzana Šimáková) mají citovou hloubku a takové milostné duety, jaké předvádí princ a Popelka, jsme v Praze viděli naposledy právě v Maillotově Romeovi a Julii roce 2007.

Popelce i princi uvěříme jejich teenagerovský věk („efektní“ nástup prince na ples – sklouzne se po schodech jako na skluzavce), bavíme se jejich rozpaky – zdráhající se Popelku musí k princi „dostrkat“ víla na svých zádech, vzájemným sbližováním, honičkami, dojímají nás láskyplné „doteky“, které vykreslují obrysy těla, aniž by se jej skutečně dotkly, (nesmírně něžné gesto, kterým si princ prohlíží Popelčin „střevíček“ a klade její nožku na zem, přesně opakuje Romeův pohyb), prožíváme s nimi omámení a bláznivou radost- zamilovaný princ se válí po zemi. Nezapomenutelná je jedna z finálních scén- princ „unáší“ - odnáší Popelku z domu jejího otce.

Přestože princi Alexandra Katsapova nelze nic vytknout, byl Viktor Konvalinka v této roli nejen díky svému dynamismu jedinečný.

Z Popelky v podání Adély Pollertové i Jade Clayton se přes počáteční citové zmatky a strachy vyklube odhodlaná a razantní žena, která ruší tradiční představu o éterické, křehké dívence. Jako by v podtextu naznačovala, že jen skutečným osobnostem je osud nakloněn. Její role je ozvláštněna z technického hlediska, protože to, co odtančí ostatní ženské postavy v baletních špičkách, musí protančit Popelka na „špičkách“ svých vlastních nohou.

Všudypřítomným prvkem směrujícím příběh do správných kolejí je postava víly s exotickým účesem a pozlacenou kůží obdivuhodně ztvárněná Ayou Watanabe (v alternaci Zuzana Šimáková).

„Rušivým“ elementem jsou správci zábavy, sluhové –pečují o ni skvěle na jevišti i v hledišti (Mathias Deneux, Jonáš Dolník v alternaci Oleksandr Kysil, Karel Audy).

Nejzdařilejší zábavou je však komické „divadlo na divadle“, kdy Popelka přihlíží zinscenování svého budoucího života.

Macecha (Michaela Wenzelová v alternaci s Terezou Podařilovou) a dcery (Pavla Hrubešová, Edita Raušerová v alternaci Klára Jelínková a Ivanna Illyenko) v příznačných kostýmech se zahalenými hlavami se ukazují z těch nejhorších stránek, dokáží být přesvědčivě zlé, směšné a trapné. Známkou „jedovatosti“ se zdá být i „žihadlo štíra“ na tanečních šaty macechy.

Na své pouti za neznámou kráskou z plesu, která zanechala jen otisk nožky – „zlatého střevíčku“, dopluje princ se svými kumpány také do kraje žluté a červené Exotiky. Za závěsem se odehrává zvláštní rituál záhadných postav, jak se posléze ukáže žlutých a červených „domorodců“, jejichž nohy však testem neprojdou.

Tvůrčí energií Jeana Maillota jakoby se vlila do sólistů i celého baletního souboru- jako by se jich víla dotkla kouzelným proutkem, aby všichni vydávali ze sebe to nejlepší.

Po všech peripetiích dospěje neobvyklá pohádka ke svému šťastnému konci. V posledním obraze nacházíme Popelku ve zlatých šatech a střevíčkách ze zlatých penízků v objetí s princem. Odcházejí po schodech, na nichž se poprvé potkali a snáší se na ně zlatý déšť - zlaté penízky, zlatá „čočka“ – „prší jim štěstí“. S pocitem štěstí ze vzácného prožitku krásy mohou odcházet rovněž diváci.