Scéna.cz 

Hudební rozhledy 05/2011

Berlínská filharmonie sídlí na Herbert von Karajan Strasse v budově, které Berlíňané říkají familiárně Karajanův cirkus. Budova připomíná ohromné šapitó a ve velkém sále jste jako v cirku, skvěle slyšíte a na středové pódium odevšad vidíte. Karajanovo jméno funguje jako mantra, stále oživuje vklady mága taktovky a hudebního průmyslu. Ke jménu Berliner Philharmoniker se automaticky přidává – nejlepší orchestr na světě a tomuto superlativu nedává zahynout ani dnešní šéfdirigent sir Simon Rattle. Díky přenosům koncertů Berlínské filharmonie na jejích weových stránkách je to nejsledovanější Mistr taktovky na světě. Svých nej – má ale více, stal se např. nejmladším šéfdirigentem – již v pětadvaceti převzal birminghamský orchestr, v devatenácti vyhrál v Bournemouthu dirigentskou soutěž a nastoupil profesionální dirigentskou dráhu; pro ni se rozhodl v jedenácti, při poslechu 2. Mahlerovy symfonie. Byl zázračné dítě – pročítal partitury stejně nadšeně, jako jiní kluci prohlížejí komiksy.

Lidová moudrost praví, že „na dobré bydlo se snadno zvyká“. Plně to platí o festivalu Opera, který v dvouletém intervalu v Praze pořádá Jednota hudebního divadla spolu s divadly, majícími soubor opery, případně dalšími (studiovými/alternativními) operními soubory. Taková koncentrace profesionálních operních divadel na tak malém prostoru jako Česká republika je ve světě zcela unikátní a vděčíme za to divadelní síti, vybudované převážně koncem 19. století ještě za Rakouska-Uherska. Naši předkové věděli, že investovat „do kultury“ se vyplatí. Výsledky se sice nedostaví ze dne na den – ale tehdy se naštěstí uvažovalo jinak a my z tohoto odkazu žijeme dodnes, protože staří investovali do budoucnosti svých dětí. Že se tyto investice vyplatily, prokázal letošní ročník festivalu Opera naprosto jednoznačně. Festival je sice nesoutěžní, ale bezprostřední konfrontace jednotlivých divadel skýtá výbornou možnost posoudit profesionální kvalitu našich operních souborů.

Wagnerův Parsifal, skladatelova poslední opera, premiérovaná pod taktovkou Hermanna Leviho v rámci 2. ročníku Bayreuthských slavností 26. července 1882, patří k tomu nejkrásnějšímu, co tento Bohem nadaný umělec vytvořil. V pražském Národním divadle zazněla po dlouhých 97 letech, a tak není divu, že o všechna čtyři dosud realizovaná představení, nastudovaná dirigentem Johnem Fiorem, který se tu před šesti lety skvěle uvedl Prstenem Nibelungovým, byl mezi operními fanoušky enormní zájem. Zvláště pak, když se režie tohoto mytologického, spíše kontemplativního vyprávění, za jehož základ si Wagner vybral epos středověkého básníka a rytíře Wolframa von Eschenbach o Parzivalovi, ujal ve spolupráci se scénáristou Pavlem Svobodou současný šéf opery ND Jiří Heřman, a do rolí sólistů byli vedle Evy Urbanové a Svatopluka Sema obsazeni vesměs významní wagnerovští pěvci ze zahraničí, Alfons Eberz, Tomasz Konieczny či Matthias Hölle.

Životním krédem Friedricha Guldy bylo: Hrej každý tón tak, jako by ti šlo o život! I když vezmeme tento výrok s nutnou rezervou, musíme připustit, že Guldova hra tak působí. Jako by každý tón ozřejmoval smysl jeho uměleckého bytí. Tolik energie, vášně, rytmické razance, smyslové zvukovosti a v neposlední řadě i zkušeností vídeňského hudebníka druhé poloviny dvacátého století vkládal do každého tónu. Friedrich Gulda se narodil 16. května 1930 ve Vídni učiteli Friedrichu Guldovi a jeho ženě Marii a již v sedmi letech byl přijat na konzervatoř. Hudební nadání se však u něho projevilo tak razantně, že byl okamžitě dán svými nijak zvlášť múzickými rodiči na soukromá studia u Felixe Pazofského. Dále, v letech 1942 až 1947, studoval u Bruna Seidlhofera a Josepha Marxe na Akademii a již ve čtrnácti poprvé veřejně koncertoval a záhy začal být uznáván jako specialista na hudbu vídeňského klasicismu. Významná mezinárodní ocenění na sebe nedala dlouho čekat.