Scéna.cz 

Arthur Honegger: Jana z Arku na hranici

Scénické oratorium v režii Stanislava Moši bude uvedeno 14. října 2010 v 19.30 hod. v hale Rondo v rámci festivalu Moravský podzim.
Za největší dílo Arthura Honeggera (1692–1955) se považuje oratorium o svaté Janě; mezi velkými skladbami s humanistickým posláním, jimiž vrcholí Honeggerův tvůrčí odkaz, dosáhla právě JANA Z ARKU NA HRANICI zaslouženě největšího ohlasu – svým průbojným tvarem, monumentálními rozměry a přesvědčivou angažovaností: na sklonku třicátých let, kdy mezinárodní krize začala dospívat ke katastrofě, přišel skladatel s prvním ze svých děl, jež se stala svědomím doby a především Francie.

Ne náhodou se stala jeho hlavní postavou Jana z Arku, jež vystupuje jako symbol mravní čistoty a velikosti z doby, která patřila k nejhorším v dějinách její vlasti: nekonečně vleklá stoletá válka s Angličany zvrhla se už dávno v pustošivé přepady, drancující bez výběru francouzské území, a navíc vyvstal z burgundského vévodství samostatný stát, jenž ve spojenectví s Angličany rozvracel zbytky francouzského království pod nerozhodným dauphinem Karlem z Valois. V této situaci se objevuje u jeho dvora devatenáctiletá pasačka Jana, navštívená poselstvím svých Hlasů, a začíná uskutečňovat svůj program spočívající v přesvědčení, že Francie přestane trpět, sjednotí-li se pod vládou silného a uznávaného krále. Prvním z jejích zázraků bylo, že se k dauphinovi vůbec dostala a že se jí ho podařilo přesvědčit. Vojsko, které jí svěřil, šlo pak skutečně od vítězství k vítězství, podporováno lidem, jemuž Janin zjev vnukl konečně jakousi naději. Dobylo tak řadu měst, také Remeše, kde mohl být Karel konečně korunován na krále. Janina věc však byla jeho věcí, jen pokud mu pomáhala k moci; když byla (zradou) zajata Burgunďany, ztratil o ni zájem. Jana byla prodána Angličanům a v okázalém církevním procesu odsouzena k upálení jako kacířka a čarodějnice.
Ke složitému textu Paula Claudela přistupoval Honegger s jistými rozpaky; rychle se však nadchl, když si uvědomil, že prolínáním několika časových rovin postihuje Janin příběh s maximální účinností dávaje mu spád, atmosféru, gradaci a monumentalitu. Základní situací je krátká chvíle před smrtí, kdy Jana ve vizionářském vzrušení znovu prožívá jeho klíčové okamžiky, bráníc jeho smysl proti pochybnostem, jimž ji vystavilo její utrpení uprostřed spílajícího davu a nelítostných soudců z řad církve, jíž se cítila poddána. Ztělesněním jejího alter ego je postava Bratra Dominika s knihou o jejím procesu; jejich rozhovor argumentují reminiscence na jednotlivé situace příběhu.
V nich vystupují historické postavy v podobenstvích, jež jim přidělila jejich úloha v Janině příběhu. Prase, jež předsedá obludnému soudu zvířat, je vlastně Petr Cauchon (jeho jméno zní jako cochon, francouzsky prase), mistr pařížské univerzity a biskup beauvaiský, jenž měl osobní zájem a také hlavní zásluhu na Janině odsouzení. V podobenství karetní hry, jež rozhodla o jejím osudu, vystupují kromě královských vůdců tří zúčastněných stran (anglické, francouzské a burgundské) také Vilém z Flavy, kapitán posádky v Compiègne, jenž dal uzavřít bránu před ustupujícím Janiným houfcem při osamělém výpadu, Jan Lucemburský, velitel burgundského oddílu, jenž Janu zajal a prodal Angličanům, dále vévoda z Bedfordu, anglický regent, který zajatou koupil a vydal soudu, a konečně Regnault z Chartres, kancléř francouzského krále, jenž neučinil nic pro její záchranu. V obrazu královy korunovační cesty vystupují lidové postavy Kmotra Pytle a Matky Bečky jako alegorie úrodné severní a vinorodé jižní části Francie, o jejichž spojení se Jana zasloužila. Svaté Markétu a Kateřinu považovala za své patronky, jejich byly ony Hlasy, jež ji celou dobu vedly.
Smysl a tvar Claudelova textu postihl Honegger nekonvenčním spojením řady slohových prvků, jež činí z jeho skladby něco mezi oratoriem, operou a také středověkou duchovní hrou. Obě hlavní a některé další postavy mluví, ostatní zpívají, vazba témat a reminiscencí spojuje dvanáct scén předlohy v plynulý proud; přechody z jedné časové roviny do druhé, návraty zpět a opět propadání do časového prostoru jsou provedeny s nenapodobitelným mistrovstvím. Přitom od začátku až po strhující závěr roste nejvlastnější poselství skladby: každé další procitnutí u kůlu je pro Janu méně bolestné, ze spílajícího davu se v jejím vidoucím zraku stává blahořečící francouzský lid, pro nějž není marno umřít, a její Hlasy, které ji dovedly k ke kruté a potupné smrti a pak ji opustily, se k ní v tomto poznání vracejí a přijímají mezi sebe jako zářící oběť velkého a čistého lidství.