Scéna.cz 

Hudební rozhledy 09/10

„Umění Simony Houdy Šaturové je úchvatné, její lyrický, čistě zářivý koloraturní soprán vede k šťastnému, okouzlenému naslouchání. Takové chvíle se zapisují do duše a zápisky duše se těžko převádějí do slov“ píše autorka textu Anna Šerých. „V posledním rozhovoru jsem zpěv Simony Šaturové přirovnala ke zpěvu slavíka – přirozeně krásnému, přirozeně vzácnému. Dnes po dalších rolích a dalších koncertech bych řekla, že zpěv Simony Šaturové je zpěvem anděla. Tak velmi lahodí, tak velmi inspiruje. Sešly jsme se v květnu a pak i v červenci a probraly nabité jarní měsíce – abonentní koncerty v Hamburku, kde za doprovodu Norddeutscher Rundfunkorchester, řízeného Lotharem Zagrosekem zpívala Mozartovy koncertní árie. Následovala Lucia di Lammermoor ve Frankfurtu či koncerty s Christopherem Hogwoodem a Mnichovskou filharmonií“

Některé hvězdy se na uměleckém nebi objeví v raném věku a od samého východu září oslnivým leskem, s rizikem, že brzy vyhoří. Jsou ale jiné hvězdy, které shromažďují zápalný materiál jen zvolna a tu božskou jiskru, která je každému tvoru dána, rozdmýchávají poznenáhlu, až se změní ve skutečný ohýnek. Jak postupně hořlavých látek přibývá, nabírá i jas jejich ohně na intenzitě tak dlouho, až se stane stálicí hudebního nebe. Hvězdná dráha čerstvého osmdesátníka prof. Františka Vajnara (15. 9. 1930) začala pokračováním rodinné tradice v místě, o němž většina z nás ani neví, kde je hledat na mapě. Strašice se nacházejí v blízkosti Rokycan a v nich malý František začínal na housle zprvu pod vedením svého otce – všeuměla. Stavebník, muzikant, hospodář, atd. předal záhy syna jeho sestřenici, která jej vedla až do jeho 13 let, kdy přišel na krátko k tehdejšímu koncertnímu mistru pražské Šakovy filharmonie, Františku Danielovi.

Mezzosopranistka Elina Garanča, čtyřiatřicetiletá, vysoká, velmi elegantní lotyšská blondýna, vždy usměvavá, pro fotografy velmi atraktivní, především však majitelka vzácně krásného hlasu, zaplňuje posledních sedm let první stránky novin po celém světě a děje se to nejzářivějšími výkony, které patří mezi pěveckou špičku. Letos debutovala v newyorské Metropolitní opeře v nové inscenaci Bizetovy Carmen, která se dostala k českým fanouškům ve vybraných kinosálech. Výsledný dojem z velkolepých scénických obrazů, z jejího propracovaného herectví a emocionální síly pěveckého umění byl více než emotivní. Proto byla pozornost publika vyprodané Smetanovy síně Obecního domu v Praze 2. srpna tak soustředěna na dveře, kudy měla umělkyně vejít. Oblečena do zelených třpytivých šatů nabídla pestrou ochutnávku lahůdek ve španělském stylu.

Výlety páně Broučkovy zaujímají v Janáčkově tvorbě dvě „nej“. Jsou skladatelovým nejrozsáhlejším hudebně dramatickým dílem a také nejdéle pracoval na jejich kompozici. To platí především pro první díl opery, který Janáček psal celých devět let; naproti tomu druhý díl zkomponoval již „lehkou rukou” za pouhých devět měsíců. Je to také dílo, s jehož dramaturgickou koncepcí si lámal hlavu jako snad u žádné ze svých oper. Ačkoliv měl Janáček od počátku jakousi základní ideu prvního dílu, během deseti let práce se mnohokrát proměnila. A co víc, ještě po pražské premiéře v roce 1920 do opery na radu svých přátel natolik zasáhl, že když v roce 1926 zazněl v Brně samostatný Výlet pana Broučka do Měsíce, bylo to jakési torzo obou původních dílů, které však nemělo mnoho společného s verzí opery z roku 1917.