Scéna.cz 

Hudební rozhledy 06/2010

„Když v roce 2007 přišel Jiří Heřman, šéf opery Národního divadla v Praze, s nápadem uvést Rinalda“, říká Václav Luks, „nikdo netušil, jaký příběh začíná. Na inscenaci jsme spolupracovali s francouzským inscenačním týmem vedeným režisérkou Louise Moaty, což nám otevřelo dveře i do francouzských divadel v Caen a Rennes a do Grand Théâtre v Lucemburku. Po třinácti neuvěřitelně úspěšných reprízách jsme tedy vyjeli do Francie a s napětím jsme očekávali, jak Rinaldo u zdejšího ,zhýčkaného‘ publika uspěje. Premiéra v divadle v Caen, kde jsme letos vystřídali Les Arts Florissants Williama Christieho, ale nakonec dopadla výborně. A navíc, obsáhlé fundované články v celonárodních médiích včetně titulní stránky Le Monde vycházely již v průběhu přípravného týdne a francouzská televize, která bude také vysílat záznam představení, natočila nejen dokument o vzniku inscenace, ale rovněž o samotném Collegiu 1704.

Úspěšnému projektu přímých přenosů z Metropolitní opery Met in HD do kin vznikla konkurence. Mezinárodní distribuční síť Emerging Pictures rozšířila nový fenomén přenosů operních představení – živě nebo ze záznamu – do kin o evropské scény především Itálie včetně milánské La Scaly, benátského La Fenice, divadel ve Florencii, Boloni, Parmě, ale i Španělska zastoupeného operou v Barceloně nebo Palácem umění královny Sofie ve Valencii. Zařazeny jsou i přenosy ze salcburského festivalu, Paříže, belgického Liège nebo petrohradského Mariinského divadla. K tomuto mezinárodnímu projektu Opera in Cinema se u nás připojila síť multikin Palace Cinemas a začala od letošní sezony – možná až příliš nenápadně – nabízet přenosy oper, baletů a koncertů vážné hudby v rámci Palace Classic. Zájemci v Praze a v Brně tak už mohli být např. přímými svědky zahajovacího představení letošní sezony La Scaly – Bizetovy Carmen.

Přesto, že se letos počasí na Velikonoce příliš nevyvedlo, vyjela jsem se podívat na inscenaci Wagnerova Parsifala do Drážďan, která tu měla premiéru 21. května 1988. Podle původního režijního zpracování Theo Adama se jí chopila Heide Stock, scénu a kostýmy navrhl Rolf Langenfass a hudebního nastudování se ujal Asher Fisch. Za posledních několik let to byla již čtvrtá režijní koncepce tohoto Wagnerova veledíla, které jsem měla možnost vidět, a nelze než připustit, že každá měla něco do sebe, i když všechny byly naprosto rozdílné. V Bayreuthu, kam jsem zavítala na dvě různá představení, se s Parsifalem pokusili vyrovnat renomovaní režiséři Christoph Schlingensief a Stefan Herheim, a v Lipsku Roland Aeschlimann. Režie Heide Stock v Drážďanech se výrazněji nepřiklání ani k jednomu z nich, ale mezi výpravnými i nápady oplývajícími inscenacemi bayreuthskými, a střízlivostí inscenace lipské tvoří spíše určitý, divácky vstřícný kompromis.

Na počátku jara čekal na San Francisco Symphony a jeho hudebního ředitele, dirigenta Michaela Tilsona Thomase, opravdu náročný program. Nejprve osm abonentních koncertů na domácí půdě Davies Symphony Hall a pak prestižní americké turné, které vyvrcholilo dvěma koncerty v Carnegie Hall v NewYorku. To vše v době, kdy se pozvolna uzavírá ambiciózní projekt MTT – nahrávky všech symfonií Gustava Mahlera na vlastním labelu SFS Media. O tom, že si tento projekt vede doslova triumfálně, svědčí i tři ceny Grammy za nahrávku Mahlerovy 8. symfonie. A krátce po tomto úspěchu se MTT mohl radovat z pocty ještě vyšší – nejcennějšího amerického vyznamenání National Medal of Arts, které přijal v Bílém domě přímo z rukou prezidenta Baracka Obamy. A díla jakých autorů na dvou abonentních koncertech, o nichž se na stranách tohoto čísla dočtete, zazněla? Kissina, Čajkovského, Ravela, Liszta a pochopitelně Mahlera.