Scéna.cz 

Bohuslav Martinů: Nipponari

Tři reprezentativní díla Bohuslava Martinů z let 1912–1918, tedy 22 až 28letého, kdy ještě nenašel sám sebe ve smyslu osobitého slohu a vůbec hudební poetiky, jej nepochybně reprezentují jako skladatele talentovaného a dobře orientovaného v aktuálním tvůrčím dění doby. Je známo, že v prvních desetiletích 20. století nadchly Evropu překlady orientální poezie, zejména starších japonských a čínských básníků, i odrazy tamních životních zvyklostí, mentality a etiky. Už záhy po přelomu století nadchl Evropu i Ameriku sladkobolný příběh střetu opravdovosti a citové čistoty japonské dívky s věrolomností oslnivého Američana v Pucciniho opeře Bohéma a jako vrcholné dílo doby byla přijata Píseň o zemi Gustava Mahlera na překlady poezie čínského básníka Li Tai Po z roku 1908. Poezie téhož typu, jakou zvolil Mahler pro šest vět tohoto díla, kde se prolínají obrazy přírody a lidských citů na jejím pozadí, si vybral i Martinů. Cyklus Nipponari z roku 1912 má k Mahlerovi a vůbec pozdnímu romantismu blízko i hudebně, o šest let pozdější Kouzelné noci už odrážejí skladatelovo zaujetí impresionismem. 10 písní těchto dvou cyklů prozrazuje smysl mladého Bohuslava Martinů pro kompoziční stavbu i pro vokální specifika. Pro obě pěvkyně, Dagmar Peckovou v cyklu Nipponari i slovenskou sopranistku Ľubicu Rybárskou v Kouzelných nocích to byly vděčné úkoly, které odvedly skvěle.

A výtečně doprovázel i Jiří Bělohlávek se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. V souladu s tím, jak koncipoval tato zhudebnění především intimně laděné orientální poezie sám Martinů, pojaly obě pěvkyně i Jiří Bělohlávek oba cykly především jako nepatetické niterné vidiny v převažujících tišších dynamických odstínech, limitovaných jen zřetelnou barvitostí orchestrálního zvuku. O to mohutnějším efektem pak působila místa plně znělá, především znamenitě vygradovaná finální píseň Kouzelných nocí Tajemná flétna. Zcela jinou povahu má kantáta Česká rapsódie, vlastenecké dílo z května a června 1918, inspirované očekávaným osvobozením a vznikem samostatného státu, které pak přišly 28. října. Už 12. ledna 1919 ji premiéroval Ludvík Vítězslav Čelanský s barytonistou Egonem Fuchsem, pražským Hlaholem, varhaníkem A. B. Widermannem a Českou filharmonií ve Smetanově síni Obecního domu. Obrovský zájem publika, fascinovaného vlasteneckým patosem díla, opírajícího se o citáty a tematickou práci se Svatováclavským chorálem, si vyžádal v následujících týdnech ještě dvě reprízy v přeplněné Smetanově síni; byl to první velký veřejný úspěch Bohuslava Martinů. Dílo pečlivě komentovala tehdejší kritika, i když všechny tři podrobné referáty byly mnohem rezervovanější než obecenstvo. Ota Zítek, Ladislav Vycpálek i Zdeněk Nejedlý tu spolehlivě rozeznali přece jen horkou jehlou šitou málo originální skladbu, stavebně i slohově vnitřně nesourodou. Mimochodem pro upřesnění malá námitka k výkladovému textu Sandry Bergmannové v bukletu: Kritika Zdeňka Nejedlého ve Smetanovi IX, 60 nebyla „zcela zdrcující“, jak autorka píše. Vedle upozornění na nevýhody ne zcela ještě zralé skladby z ní vytušil „nadání a vývojové možnosti“, které pak další tvorba Bohuslava Martinů plně potvrdila. Dlouhá orchestrální předehra České rapsódie, v níž vévodí motivy Svatováclavského chorálu, a do značné míry i rozlehlý barytonový sólový zpěv na báseň Jaroslava Vrchlického Čechy se opírají o slohovou dikci vlasteneckých děl Smetanových a Dvořákových; mladý skladatel ji však nedokázal prezentovat čistě a porušil ji zejména na vrcholech několika křiklavě cizorodými slohovými neologismy. Obyčejně zní i trochu improvizovaně působící slavnostní závěr s citátem zmíněného chorálu. Nejjímavější je první sborová plocha se zhudebněním 23. žalmu; tady však Martinů jen přepsal a trochu rozvinul dílo Clauda Goudimela, skladatele kalvínského protestantského hnutí, jež našel ve zpěvníku svých evangelických přátel v Borové u Poličky. Dobový úspěch díla však lze pochopit: přes všechny sporné a naivní momenty má ta hudba zvláštní charizma vlasteneckého nadšení, přímo z ní sálá ponor do zvoleného námětu a maximální zaujetí. Interpretační koncepce Jiřího Bělohlávka je skvělá tím, že se nesnaží do skladby vnést něco jiného, než čím původně byla, a přednáší ji jako při vší pochopitelné naivitě dojaté a jásavé vyzpívání radosti nad nabytou svobodou.

SUPRAPHON SU 3956-2
Bohuslav Martinů: Nipponari, 7 písní na japonskou lyrickou poesii pro ženský hlas a malý orchestr H. 68 (1–7), Kouzelné noci, 3 písně na čínské texty pro soprán a orchestr H. 119 (8 až 10), Česká rapsódie, kantáta pro baryton, smíšený sbor, orchestr a varhany H. 118 (11)
Zpívají Dagmar Pecková (1–8), Ľubica Rybárska (8–10), Ivan Kusnjer (11) a Kühnův smíšený sbor, sbormistr Pavel Kühn (11), Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dirigent Jiří Bělohlávek (1–11)
Nahráno ve Dvořákově síni Rudolfina v Praze 3. – 4. 9. 1988 (1 až 10) a 30.–31. 8. 1985 (11), hudební režie Jaroslav Rybář, zvuková režie Martin Kusák
Celkový čas 74:03, Zdroj Hudební rozhledy 11/09 - Jaroslav Smolka.