Scéna.cz 

Šakalí léta: retro není kýč

V sobotu 3. května 2025 se v Městském divadle Brno na Hudební scéně uskutečnila premiéra muzikálu ŠAKALÍ LÉTA. Legendární retrofilm z roku 1993, který vznikl podle povídky Petra Šabacha, se tentokrát přenesl na jeviště v adaptaci Miroslava Hanuše. Děj se odehrává na konci 50. let v pražských Dejvicích, kde do poklidného panelákového světa vtrhne mladík Bejby se svou vášní pro rokenrol a výstředním stylem. Jeho příchod přinese neklid i naději, zvláště mladé generaci, pro niž se stane symbolem svobody a nezávislosti.
V hlavních rolích se představí například Libor Matouš nebo Kristian Pekar jako Bejby, Elena Juráčková nebo Sandra Tupá jako Alena a Šimon Fikar nebo Josef Gazdík jako Eda.

Kultovní titul: Bejby jako český Hamlet

Na českých jevištích se tento muzikál objevuje poměrně pravidelně a divácky má značný úspěch. Titulní postava Bejby dala příležitost mnoha hercům, kteří ji uchopili různorodě a často velmi charismaticky. Zajímavé je, že ačkoli předloha zůstává stejná, režiséři a dramaturgové se opakovaně rozhodli pro různé adaptace textu. Nejčastěji se však inscenace uvádějí v úpravě Miroslava Hanuše.
Poprvé se Šakalí léta objevila na jevišti v roce 2001 v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde adaptaci připravil Roman Meluzín a roli Bejbyho ztvárnil Martin Stránský. V roce 2003 se muzikál objevil ve Slováckém divadle Uherské Hradiště (adaptace Radek Balaš, Bejby: Jiří Hejcman), o rok později v Městském divadle Most (adaptace Radek Balaš, Bejby: Jakub Dostál). Roku 2005 jej uvedlo Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě (adaptace Miroslav Hanuš) s Jiřím Sedláčkem v hlavní roli. V roce 2007 se Bejby objevil v Městských divadlech pražských v podání Romana Říčaře (adaptace Miroslav Hanuš). Roku 2015 se muzikál inscenoval v Moravském divadle Olomouc (adaptace Roman Golat, Bejby: Vojtěch Lipina nebo Adam B. Sychrow), v roce 2019 v Horáckém divadle Jihlava (adaptace Miroslav Hanuš; Bejby: Ján Burda) a též v Divadle Na Fidlovačce v Praze (adaptace Adam Skala, Bejby: Daniel Krejčík nebo Lukáš Adam. V roce 2020 Šakalí léta uvedla Česká scéna Těšínského divadla (adaptace Miroslav Hanuš; Bejby: Władysław Przybyla) a v roce 2021 Městské divadlo Zlín (adaptace Miroslav Hanuš; Bejby: Radovan Král).
Tento přehled ukazuje nejen popularitu samotného titulu, ale také pestrost jeho jevištních interpretací. Slouží jako podklad pro reflexi premiérového uvedení v Brně.

Režijní přístup a dramaturgická výstavba

Jak vypadá pohled na maloměšťácký život koncem padesátých let v pražských Dejvicích – pod rudou hvězdou hotelu International? Sny o svobodě a nezávislosti doprovázejí každou generaci. Režisér Stanislav Slovák zvolil dobře adaptaci Miroslava Hanuše – herce, režiséra a tvůrce, s bohatou zkušeností z pohybového divadla. Tyto ingredience jsou v inscenaci jasně přítomné.
Silným dramaturgickým prvkem je zvýraznění střídání společenských etap a generací. V prologu promlouvá k divákům Kšanda (Kryštof Helbich), celý děj pak komentuje Tetička (Erika Kubálková), svými roztržitými glosami a odkazy na dobu první republiky. Její partnerem je vrchní Kaláb (Miloslav Čížek).
Nastupující generaci ztělesňují Alena (Elena Juráčková) a Eda Drábek (Šimon Fikar). Výrazněji však promlouvá generace střední: Jindřich Prokop, otec Aleny a Kšandy (Aleš Slanina). Dále barová zpěvačka Milada (Lucie Bergerová) a představitel druhé, oficiální strany Potentát, její manžel (Jakub Przebinda).
V příběhu figuruje i pestrá parta kluků – František Neumann (Jakub Mauer), Dušan Hamáček (Adam Gazdík), Icik Peterka (Ondřej Halámek). A nakonec Bejby – blesk z čistého nebe (Kristián Pekar) – a Marína, Kšandův kamarád (Prokop Helbich).
Stano Slovák klade důraz především na mezilidské vztahy. Společenské události v inscenaci postavy spíše rámují než vedou. To, že se vyhnul laciné parodii, absurdnosti či schematickému zesměšňování moci, byla šťastná volba. Místo toho se věnoval vývoji klíčových postav – zejména Jindřicha Prokopa, Edy Drábka a Kšandy. Tři muži, tři generace, tři světy.
Vedle nich stojí Alena Prokopová (Elena Juráčková) – postava, která spojuje otce, bratra i partnera. Její přítomnost vytváří křehkou a silnou dějovou linku. Právě skrze ni se odehrává podstatné.

Scénický prostor jako mapa emocí a vzpomínek

Scénograf Jaroslav Milfajt si doslova pohrál s estetikou dané doby - pracuje s pastelovými barvami, kde zdůrazňuje zejména rudou. Do toho ovšem vkládá svou poetiku a rukopis. Divákům nabízí montáž domnělých plakátů nebo vývěsek. V podstatě symboly tehdejší propagandy. Z celkového výčtu uveďme obrázek Psa = mýtus o fence Lajce coby technologickém pokroku, který se nekonal; Muž se sklenkou = rozčarování společnosti, pilo se na všech úrovních, zejména oficiálních; pole s obilím = symbol násilné kolektivizace; ruce a květina = ikonografie “družby národů” socialistického internacionalismu. V komplexu to vše působí vtipně a podmiňuje to fantazii diváka. Děj se odehrává v několika prostorech: popelnice za hotelem Internacional - místo reálné špíny a iluze vznešenosti, kde se protagonisté snaží vyhodit nejen zbytky jídel, ale zejména svůj přetlak z rozčarování. Byt Prokopových - místo zdánlivého soukromí, rodinných tradic a hodnot, kam také proniká úzkost, ale zároveň si zde můžeme pustit nedovolenou stanici, i když nevíme, kdo je za dveřmi bytu, kdo přikládá hrneček na sousední stěnu. V zásadě pocit vnitřní svobody neustále doprovází ostražitost. Restaurace hotelu - místo veřejného štěstí, kde barová zpěvačka představuje infuzi zdánlivé iluze. Hosté mají k dispozici jídlo a pití, mohou si zatančit, ale vše je pod dohledem a jasně předepsaným scénářem. A nakonec se můžeme jít podívat do rokle - příroda, zbytky bazénu, hvězdy… Tady bývala svoboda, zde se ještě můžeme schovat, vzpomínat na letmé první erotické doteky, tanec, mládí a první krůčky do dospělosti.

Choreografie jako vyprávění tělem

Nic z toho není statické. Choreografka Hana Kubinová čerpá z nastupujících tanců jako rock’n’roll a dalších dobových novinek, které lidem dávaly energii a pocit svobody. Její choreografie je výstižná a dynamická – skvěle pracuje s charakterem každé scény. Umí zachytit smutek, radost, první lásky i nostalgii. Všichni účinkující působí energií, nasazením a přirozeným švihem – diváky doslova strhávají.
O hudební nastudování se postaral Tony Marko, který zároveň při premiéře stál za dirigentským pultem. Hudba je špičková a výborně gradovaná. Inscenaci otevírá trubka, následuje kytara – a postupně se vše začne vařit a kypět. Místy jsem měl pocit, že rytmu chybí větší drive – přece jen bigbít potřebuje syrový nádech, který má diváka nakopnout. Možná to byl ale záměr: inscenace je jemnější, citlivější, snad i dospělejší. A přesto: některé pasáže rytmicky drtí. V dobrém slova smyslu.

Postavy, které dýchají – a mluví za dobu i za nás

Kryštof Helbich coby Kšanda má nelehký úkol – otevírá celou inscenaci. Jeho postava je pod neustálým tlakem – otec mu dává najevo, že není ideálem jako jeho sestra, a místo podpory dostává pravidelné pohlavky. Helbich se ale prosazuje s čím dál větším hereckým grifem. Jeho jistota projevu a výslovnost jsou zralé. Velmi přesvědčivá je „pivní scéna“, kde se svým kamarádem Marínou (Prokop Helbich) způsobí pořádnou lotrovinu. I když v muzikálu jsou to kamarádi, jako skuteční bratři se výborně doplňují. Jejich opilství má barvu i autenticitu – ne karikatura, ale pravda.
Jindřich Prokop v podání Aleše Slaniny má silný vývojový oblouk. Precizně vystihuje vnitřní napětí otce, který miluje své děti, ale zároveň se bojí režimu, jehož je sám součástí – příslušník SNB. Slanina je na scéně vždy v uniformě, ale zároveň je vnitřně otcem, který dává svým dětem maximum. Často se odvolává na svou zesnulou manželku Libuši – v těchto scénách vyvěrá jeho vztah k rodině v celé hloubce.
Erika Kubálková dává Tetičce protestní náboj. Její věty s odkazy na Hitlera, důsledné oslovování „Pane“ a „Paní“ až bolestně narážejí do komunistické nomenklatury. Kubálková je noblesní, nonšalantní, kultivovaná. Její „hra s duchy“ má silný podtext – funkcionáři jsou v podstatě duchové s mocí. Režijně dostala Tetička i hororový rozměr – objevuje se s nožem, paličkou, sekáčkem. Její strach je oprávněný. Zdánlivá demence je vlastně obranná strategie. Odkaz na První republiku je silný, věrohodný.
Podobně vystupuje vrchní Kaláb v podání Miloslava Čížka. Kaláb musí na rozdíl od Tetičky obstát v praxi. Jeho monolog o bílých rukavičkách patří k vrcholům inscenace – dvojsmysl se dá číst jako etiketa, služba i výzva k souboji.
Šimon Fikar coby Eda Drábek hraje na vysoké úrovni. Jeho zkušenost z titulní role v Billy Elliotovi se zúročuje. Představuje profesionálního, klidného číšníka, který zároveň prožívá první lásku s Alenou. Do vztahu zasahuje žárlivost – jak říká Tetička: „Někdy se ti chlapci chovají jako…“ Přijďte a uslyšíte. Důležité je, že se Eda a Alena smíří a příběh první lásky se naplní.
Alena Prokopová (Elena Juráčková) to po smrti maminky nemá lehké. Nese odpovědnost za domácnost, někdy připálí jídlo – v jídelníčku často figuruje kaše. Juráčková v roli roste. Její vzdor vůči Edovu obvinění je skutečný a věrohodný. Obstála výborně.
Bejby, blesk z čistého nebe – Kristián Pekar představuje novou generaci. Dokáže ovlivnit partu svou kytarou, stylem, sebevědomím. Jeho songy jsou rytmické, procítěné, přesné. Pekar není jen rebel – je i loajální, vřelý k Tetičce i kamarádům. Má výborný leadership. Je to skutečný lídr. A to v dobrém i zlém.
Postavy negativní – Potentát v podání Jakuba Przebindy – přesný typ funkcionáře. Jalový, bez rozhledu, ale s mocí, kterou dává najevo. Peterka (Tomáš Sagher) a Peterková (Hana Štěpánová) – přirozeně hloupý manželský pár. Kam vítr, tam plášť.

Pneumatiky místo prstýnků, pohyb místo klidu

Legendární český muzikál Šakalí léta nabízí večer plný rytmu, energie, ale i nostalgie a především vnitřních, osobních příběhů. Diváci se stávají svědky show, která ctí originál, ale zároveň si nachází vlastní tón – současný, citlivý, přesný.
Silným zakončením je symbolická svatba Aleny a Edy. Místo prstýnků – pneumatiky. Místo pompézního finále – gesto. Symbol budovatelské doby, ale zároveň i pohybu vpřed.
Nic se nedá zastavit. Obzvlášť když vnitřní motivy tepou na plné obrátky. Vzkaz pro všechny: retro není kýč, když se umí správně uchopit. A v Brně to umí.

☆☆☆☆☆

Šakalí léta
Autoři adaptace Miroslav Hanuš; hudba a texty písní Ivan Hlas; libreto Petr Šabach, Petr Jarchovský a Jan Hřebejk.
Režie Stanislav Slovák; dramaturgie Jan Šotkovský; scéna Jaroslav Milfajt; kostýmy Andrea a Adéla Kučerovy; hudební nastudování František Šterbák a Tony Marko a choreografie Hana Kubinová.
Osoby a obsazení: Bejby, blesk z čistého nebe (Libor Matouš, Kristian Pekar); Alena Prokopová (Elena Juráčková, Sandra Tupá); Eda Drábek, číšnický učeň (Šimon Fikar, Josef Gazdík); Kšanda, Alenin bratr (Kryštof Helbich, Matyáš Mičulka); Jindřich Prokop, otec Aleny a Kšandy, strážník SNB (Aleš Slanina, Oldřich Smysl); Marína, Kšandův kamarád (Prokop Helbich, Maxmilián Riedl); Milada, barová zpěvačka (Lucie Bergerová,Tereza Navrátilová, Michaela Hasalová - understudy); Potentát, Miladin manžel (Jakub Przebinda, Jakub Uličník); Teta Juřičková (Erika Kubálková, Jana Musilová); Vrchní Kaláb (Miloslav Čížek, Ladislav Kolář); František Neumann (Václav Fiala, Jakub Mauer); Dušan Hamáček (Adam Gazdík, Jan Juráček); Icik Peterka (Patrik Földeši, Ondřej Halámek); Peterka (Robert Jícha, Tomáš Sagher); Peterková (Mária Lalková, Hana Štěpánová) a Soudruh (Jiří Daniel, Marek Kolář).
Psáno z premiéry 3. května 2025.

📘 www.mdb.cz