Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Stanislav Barek: Dosáhl jsem absolutní umělecké svobody

autor: archiv

Kytarista Stanislav Barek, zakladatel festivalu Kytara napříč žánry, oslovil letos v létě šedesátiny. Před zahájením festivalu zavzpomínal na své začátky, jak to chodilo za totality a jak to v oboru vypadá dnes.

Vzpomenete si, kdy jste prvně vzal do ruky kytaru?
Nevzpomenu si, kdy to bylo. Ale vím, že k tomu došlo tak, že jsem poprvé slyšel sólovou akustickou kytaru v nějakém českém filmu. Už si sice nepamatuju, co to bylo za film, ale byl to pro mě první impuls. Něco takového jsem slyšel poprvé a uchvátilo mě to. Říkal jsem si: „To se mi líbí.“ V tomto období, tedy v 60. letech, u nás ve Šluknovském výběžku nebylo moc hudebních škol, takže jsem neměl ani možnost nějakou navštěvovat. Jediným zdrojem informací pro mě byl o deset let starší soused, chemik, s kterým se dodnes přátelíme. V té době měl progresívní rockovou skupinu, hráli např. The Beatles, The Doors… a další.

Mně tehdy bylo teprve deset, takže jsem vývoj jejich kapely sledoval, ale sám nehrál. Na mou žádost mi ovšem koupili ve 14 letech rodiče kytaru, bylo to překvapení k Vánocům. Jedinou možností pro mě bylo navštívit souseda Honzu a požádat ho, aby mě naučil nějaké akordy. A to taky udělal. Vysvětlil mi toho samozřejmě víc. Postupně jsem si začal sám zkoušet skladby. Vzpomínám na první z nich Ob-La-Di Ob-La-Da, Vrátím se zas tam do Massachussetts, atd.
Pamatuju se, jak jsem tajně přes záchod lezl do místního klubu, kde hrála jejich kapela, a se zaujetím jsem poslouchal zpoza opony, co se tam dělo. To byl takový můj hudební křest. V patnácti letech jsem odešel do Prahy vyučit se zedníkem. Učení se mi evidentně nevedlo. Byl jsem svobodný kluk z venkova, který byl zvyklý bouchnout taškou do rohu a jít někam ven. A v Praze jsem nastoupil na internát, kde byl vojenský řád, protože ředitelem byl bývalý voják z povolání. Byl jsem téměř na vyhození. Ale naštěstí tam byl jeden vychovatel, který se mnou komunikoval, nějaký pan Brožek, který hrál dobře na kytaru a občas mě vyzval, abychom si zahráli společně. Poprosil jsem ho, jestli neví o někom, kdo by mě mohl učit hrát na kytaru. Poslal mě do Hudební školy do ulice Lounských v Nuslích, kam jsem chodil rok. Musel jsem také začít chodit na hudební nauku, a to mě hodně zajímalo. Přišel jsem za paní profesorkou Cihlářovou, která už nežije, a tehdy byla takovou mou druhou mámou. Bylo mi sedmnáct, když jsem k ní na tu hudební teorii přišel, a ona se ptala: „Vy chcete jít na konzervatoř?“ Já na to, že ne, že mě ale hudba zajímá. „Jestli je to tak, tak pojďte dál, budu ráda,“ řekla. Začala mě vodit na koncerty filharmonie, seznamovala mě s partiturou, vysvětlovala mi noty a vodila mě do pěveckého sboru. Po roce studia u paní profesorky Teislerové mě vzala k profesoru Jirmalovi. Když jsem mu po roce školy poprvé zahrál, tak mě poplácal po rameni a říkal: „Hele, někdo je zedník, někdo kytarista a každý bychom se měli držet toho svého.“ (smích) Dal mi najevo, že bych se měl raději držet řemesla. Měl jsem přezdívku Pan Urputný, a zareagoval jsem: „Já bych ale chtěl být kytarista, pane profesore.“ Později přiznal, že to ho zaujalo. Chodil jsem k němu do té doby, než mě vzali na konzervatoř. Vyučil jsem se, ale od prosince, kdy mi bylo osmnáct, jsem nastoupil jako učitel kytary do Rumburka. Přijali mě tam pod podmínkou, že začnu studovat konzervatoř. Tak začala má hudební kariéra.

V té době jste musel poslouchat jedině Radio Luxembourg…
Samozřejmě. To tenkrát dělala i ta již zmíněná sousedova kapela. Když jsem si něco zkoušel, tak se to z Rádia Luxembourg natočilo na kotoučák přes mikrofon a z nahrávky jsme lapali texty, akordy atd. Texty se zpívali tak, jak to kdo slyšel. V 70. letech jsme poslouchali Deep Purple Child in Time, dodnes mi zní v hlavě, jak jsem to zpíval. To byl tehdy jediný inspirační zdroj. Basová kytara se studovala tím způsobem, že nahrávka z magneťáku se pustila na vyšší rychlost, a pak bylo slyšet, co tam ta basa hraje. Samozřejmě, že v úplně jiné tónině. Basák si musel poslechnout, co tam zhruba je, a pak to zkoušet v originální tónině. Bylo to komplikované, nicméně to nějak fungovalo.

Bylo Rádio Luxembourg jediný zdroj? Nebo byly i desky?
V době, kdy jsem začínal, tedy v 60. letech, došlo k uvolnění. Informace byly, pak začala doba temna. V 70. letech to tedy bylo horší, ale postupně v 80. letech se už něco přivezlo a v té době v Praze byl bazar ve Vysočanech a na Spartě. Já to měl pak snazší v tom, že jsem od roku 1981 začal jezdit do ciziny se Smetanovým sborem, kam jsem se dostal v roce 1979. Byl to amatérský soubor, který patřil pod ČKD. Ta možnost jezdit ven byl největším lákadlem. Vždycky s námi jel někdo z MK ČSSR. Bylo dobré, že manželka jednoho sboristy tam dělala, takže s námi jezdila většinou ona a bylo to v klidu. Neměli jsme dogmatický ideologický dozor.

Jaký hlas jste zpíval?
Baryton. Už v té době jsem byl profesionální muzikant, tak mě pan profesor Doležal použil do druhého tenoru, celá léta jsem zpíval fistulí. Ve sboru to prostě nevadí. Při konkurzu, který byl jednoduchý, mi zahrál nonový akord a chtěl, abych ho poznal. Na základě toho usoudil, že nemá cenu mě zkoušet. Říkal, že mám tak dobrý sluch, a dal mě zpívat do druhého tenoru. Bylo to pro mě trošku utrpení. Dnes, když si v duchu zkouším něco zpívat, tak mě napadají spíš středové hlasy. Na sólové zpívání by to nebylo. Smysl to mělo ve sboru, kde je více hlasů dohromady.

Co bylo na repertoáru?
Bach, staré latinské věci, lidové písničky, Smetana a Foerster atd. Dokonce jednou profesor Doležal potřeboval posílit sbory v Händlově Mesiášovi, což pořádal prof. Vachoutka z pražské konzervatoře, jeden z mála lidí, co si to v té době mohli něco takového dovolit. Stal jsem se součástí tohoto projektu. Dělali jsme ho v originále ve staré angličtině. Dalo mi to hodně, hlavně po hudební stránce. Je to úžasné dílo, kolikrát vám běžel i mráz po zádech. Geniální muzika.

Věnoval jste se ale nejvíc kytaře – jako učitel, jako interpret… Co jste nejvíc hrál?
Když jsem začal vážněji s kytarou, založil jsem si bigbeatovou kapelu. Působil jsem v takovém poloamatérském undergroundovém prostředí, typu Jasná Páka atd. Viděl jsem smysl v protestu a vzdoru. Ve druhé polovině 80., kdy už to bylo volnější, tak jsem se rozhodl vycestovat. Vymyslel jsem intenzivní kurz pro začátečníky hry na kytaru, nabízeli jsme ho do Německa, a podařilo se. V roce 1987 jsme s kolegou poprvé přes Pragokoncert (jiná možnost nebyla) vyjeli do Německa. Na tuto cestu jsme si připravili repertoár z vážné hudby. Mám schovanou kazetu, a musím říct, že jsme hráli skutečně dobře. Dělali jsme hlavně klasiku, pak nějaké moje věci a hráli jsme také španělskou hudbu, hlavně flamenko. V 90. letech jsme hráli s Adibem Ghalim tak patnáct koncertů do měsíce v Německu, ale také v Polsku a Rakousku. Tehdy jsem se začal učit ragtimy. Natočili jsme pak CD Ragtime Guitar , a prodalo se jí tak tisíc CD. Nedalo mi to, poslal jsem to Stefanu Grossmanovi, který je považovaný za největšího odborníka v oboru. Vyučuje blues, ragtime, je výborný kytarista a vydal spoustu výukových videí. Napsal mi velmi milý dopis. Konstatoval, že je to úžasné, jak hrajeme. Že je to úplně jiná interpretace, než na kterou je zvyklý. Že Američané mají skvělý fílling, ale techniku tak dobrou nemají. A u nás je to prý naopak. Poslal jsem CD do prestižního amerického časopisu Guitar Player. Dál jsme se o to nestaral. V té době jsem učil v Německu, přišel mi žák a říká: To jsem nevěděl, že mám tak slavného profesora… Nevěděl jsem, o čem mluví, a on mi prozradil, že ve zmíněném časopise vyšla kritika…Tak nám došlo, že to nebude špatné. Samozřejmě, na počátku, jak jsme byli za železnou oponou a neměli jsme kontakt s cizinou, dost nám to sráželo sebevědomí. Ale pak jsme začali víc jezdit do ciziny, víc hrát, natočili jsme další CD – Beatlemania Rag… Vydrželo nám to dvacet let, ale dnes už tolik nehrajeme.

Oslavil jste životní jubileum. Nechci se pouštět do nějakých čísel, ale přece jen… Je to asi 40 let aktivního hraní? Kolik kytar jste za tu dobu pokořil?
To vám opravdu nepovím, určitě jich nebylo zas tolik. První kytaru mi dali rodiče, a už vůbec nevím, co se s ní stalo. Druhou, to byla tzv. „schneidrovka“, jsem si koupil sám a stála hodně peněz. V roce 1974 jsem si koupil první mistrovskou kytaru, kytarový mistr Jan Schneider ji postavil přímo pro mě. Pamatuji, že když jsem s ní přišel prvně na konzervatoř, tak se profesor Jirmal hrozně smál, protože měla široký lub. S tou jsem vlastně vydržel celé studium. Rok jsem studoval v Praze, po roce mě vyhodili, a dostudoval jsem v Teplicích. Celou dobu studia jsem tedy měl „schneidrovku“. Pak jsem si pořídil japonskou kytaru.

Mistrovská kytara znamená co, že je stavěná na Vaše tělo?
Ne, je celomasivní a vyrobená ručně. Není to fabrický instrument, který projíždí mašinama a na konci vypadne v podstatě nedodělek. Kytary jsou, jako když je tak trochu osekáte sekerou. I když dnes už to tolik neplatí.
Mistrovi můžete říct svůj požadavek na rozměr a barvu.

Technicky jsou to dýhy?
Ne. Mistrovská kytara je skutečně masivní dřevo. Mají na to formy, kterými se dřevo ohýbá.

Trvá dlouho, než se taková kytara vyrobí?
Myslím, že tak měsíc. Jan Schneider má dřevo, které koupil už jeho otec, on zase koupil dřevo pro své syny. Třeba třicet až čtyřicet let to dřevo zraje.

Struny jsou od někoho jiného?
Koupí se normálně v obchodě. To už je na vás. Ale obecně - kytara je už trochu věda. Je riziko pořizovat si kytaru na tělo, protože nikdy nevíte, jak bude znít…

…myslel jsem, že nikdy nevíte, kdy se spravíte.
To ne. (Smích.) Je to asi tak, jako byste se oženil a tu manželku předtím vůbec neznal. Takže, nikdy jsem si nenechal postavit kytaru na tělo. Když měl Honza něco hotové, tak jsem si kytaru vyzkoušel podle barvy tónů, ale také jak sedí v ruce. Některá kytara je vám vyloženě nepříjemná…

Je to jako při koupi štěněte, musíte si vzájemně vyhovovat…
Takhle nějak. Musí to tak být. Vezmete ji do ruky, zahrajete si a poznáte, jestli je to ono. Zvuk je důležitý.

Zraje postupně její zvuk?
Určitě. Musíte ji vyhrát. Zní jinak po dvou třech letech. I když v základních rysech se nemění, obecně se dá říci, že kytary jsou lepší po pár letech, ale není to jako u houslí, které jsou lepší až po 200 letech. Takto to nefunguje, i když hrajete na starou kytaru, je třeba ji renovovat.

Zmínil jste jubilejní koncert. Předpokládám, že nebude jediný.
Zrovna jeden jsem měl v Dolní Poustevně, nádherné prostředí. Jmenuje se to Centrum setkávání, je to bývalý evangelický kostel, moc příjemné místo.

Jak se vybírá repertoár k takovému koncertu?
Dramaturgie spočívala v tom, že se mnou přijeli nejmilejší přátelé. Norbi Kovács, s kterým mě spojuje láska k akustické kytaře, máme stejné vzory, pomáhal natočit moje první CD. A členy naší kapely Njorek Olina Nejezchlebu, kterého znám z 80. let, pak Michal Müller, který pochází ze severních Čech. Pozval jsem si nejmilejší kamarády, každý zahrál dvě věci, něco jsme dali dohromady v různých kombinacích. Nakonec jsme zahráli skladbu z prvního CD.
Největší koncert k mým šedesátinám by měl být 13. března 2016 v Rudolfinu společně s Tommy Emmanuelem. Je to trochu opožděné, ale Tommy má narozeniny v květnu, já v červenci – původně jsme měli domluven termín 30. červen letošního roku. Nakonec k tomu nedošlo, protože Tommy by nestihl přesun z předchozího koncertu. Uznali jsme, že to nemá smysl a nakonec se dohodli na jaru 2016. Pro mě to má to kouzlo, že jako student konzervatoře jsem do Rudolfina chodil za pět korun na kytaristy, seděli jsme na zemi. A také jsme tam zpívali se sborem, takže mám k tomu místu vztah. Patří k mému životu. Zahrál jsem si tam už jednou. Když měl sbor Smetana 100 let, tak sezvali všechny žijící členy. Ze sboru jsme vyšli dva profesionální hudebníci – kromě mě Viktor Mazáček, houslista České filharmonie. Od té doby spolu občas hrajeme. Na to první hraní v Rudolfinu mám vzpomínku, že v zákulisí jsem byl v pohodě, ale když jsme vylezli na jeviště a viděli hlediště zaplněné až po střechu, tak jsem z toho byl vyděšený. Měl jsem sice určitou zkušenost s hraním před větším množstvím lidí. Hráli jsme třeba s kapelou na Moravě pro 3 000 lidí. Pak se sborem jsme byli na turné, kde jsme zpívali v Einsenstadtu pro 1 500 lidí. V jednom chrámu v Itálii jsme zpívali pro 5 000 lidí. To jsem byl vždycky součástí nějakého tělesa. Když přijdete do Rudolfina jako kytarista, který je zvyklý hrát na malých pódiích v klubech, tak vás to trošku zarazí. Nebyl jsem si dost jistý, silný v kramflecích. Dopadlo to dobře, mělo to ohlas. To bylo ještě před tím, než jsem začal hrát sólově. S tím jsem začal až v 56 letech, a zjistil jsem, že zas až tak velký problém to není. Když jsme odehráli, zjistil jsem, že je to stejné jako v tom klubu nebo jiném pódiu. Je třeba podat výkon, soustředit se a zahrát, jak nejlépe dokážete. To je základ. Pak je jedno, v jakém prostoru hrajete, zda v malém klubu nebo na velkém pódiu. To mi vyprávěla americká kytaristka Jennifer Batten, která hrála kytaru u Michaela Jacksona. Vyhrála konkurz mezi sto kytaristy. Byla zvyklá jezdit po klubech a říkala, že na prvním koncertě s Jacksonem zažila 65 tisíc lidí. Když uviděla plný stadión lidí, rozklepaly se jí nohy, ale pak si zvykla. Podobně jsem byl na tom já v Rudolfinu. Rozdíl byl jen v tom, že ona to zažívala ve svých pětadvaceti letech, a já v padesáti.

Zmínil jste své kamarády, vrstevníky, s nimiž dlouhodobě spolupracujete. A co nějaký žák - mohl by s vámi hrát na takovémto koncertu?
Přiznám se, že moc žáků si přizvat nemohu, protože už dlouho neučím v žádné hudební škole. Poslední léta se zabývám individuální výukou lidí, kteří chtějí hrát jen písničky, nebo se chtějí naučit základní věci. Měl jsem žáky, kteří studovali na konzervatoři. Bylo jich asi šest. Vím o jednom žákovi, který učí na ZUŠ, ale aktivně nehraje. Nejznámější z mých žáků je David Dorůžka, vnuk Lubomíra Dorůžky a syn Petra Dorůžky. Když byl dítě učil jsem ho klasiku, pak se ale začal orientovat na jazz, tak jsme se rozešli. Měl velký talent. Pokoušel jsem se ho kormidlovat ke klasice s nejlepším vědomím, ale on si nakonec našel vlastní cestu. Doufám, že mu klasika nějak pomohla. O žácích, které jsme v 70. letech učil v Rumburku, nemám zprávy.

Už jste někdy rozsekal kytaru jako Jimi Hendrix?
Jimi si to mohl na rozdíl ode mě dovolit. A já bych to z úcty k tomu nástroji ani neudělal. Pouze jednou Honza Schneider měl doma tělo kytary, které mi rozřízl na cirkuli a já si půlku vzal domů. To jsem jedinkrát zapříčinil destrukci kytary. Dodnes ji mám doma jako suvenýr.

Co jste vlastně dneska – profi kytarista, manažer, zakladatel festivalu Kytara napříč žánry?
Já o tom takto nepřemýšlím. Dělám prostě věci, které mě baví, ať si to každý definuje, jak chce. Docílil jsem toho, co jsem vždycky chtěl. Pracuji samostatně, a po tom jsem vždycky toužil, aby mi do práce nikdo moc nemluvil. Festival vlastně dělám úplně sám, jen si vždycky vyberu nějaké spolupracovníky. Dramaturgii a provozní věci si rozhoduji sám, což je úžasné. A ve svých šestapadesáti letech jsem i sám začal hrát. Mám tak možnost rozhodovat se, co a kde budu hrát. Líbí se mi, že jsem dosáhl absolutní umělecké svobody, nebo tvůrčí svobody, kterou jsem vždycky chtěl mít. Je jen na mých schopnostech co nastuduji a co lidem předvedu. Jestli se to někomu líbí nebo ne, to je věc posluchačů. Takhle mě to baví. Je třeba brát v úvahu, že je třeba dělat více činností najednou. Sólovou kytarou se málokdo uživí, aby to mohl být hlavní job. Nebo musíte někde učit, což bych nerad. Kdybych dnes trávil třeba dvacet hodin týdně na hudebce, to by mě absolutně zničilo. Je to sice jistota stálého příjmu, ale… Učím pár hodin soukromě, jen ty děti, co chtějí hrát. Učím je to, co opravdu chtějí hrát. Je spousta dětí, které přijdou z hudebky otrávené, že musí hrát podle not, jenom ty samé melodie. A rodiče s nimi přijdou s tím, že nechtějí z dítěte mít virtuóza, ale jde jen o to, aby se uvolnilo při hře a doprovodilo na kytaru písničky. Tak je prostě naučím akordy a k tomu doprovod pravou rukou. Mám k tomu speciální svou učebnici. Takže učím takovým způsobem, jako dělám ostatní činnosti – nechávám si v tom svobodu. Nesvazují mě žádné osnovy. Jsem si vědomý toho, že učení ve škole by mě ubíjelo. A tak si raději vydělávám jinak – hraji a organizuji. Občas mi přijde autorský honorář z OSA, něco za prodej knihy. Prostě, na volné noze musí člověk dělat víc věcí, abyste se uživil. Složenky za vás nikdo nezaplatí.

5.10.2015 22:10:07 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!