„Člověk by neměl zůstat jen v nějakém vymezeném prostoru,“
Rozhovor s Martinem Fingerem publikujeme s laskavým svolením Jaroslava Achaba Haidlera, ředitele Činoherního Studia.
Nevím. Já jsem do Ústí šel, protože tam byli právě lidé, kteří tohle dělali. Nejsem od podstaty takový, mě k tomu vždycky musí někdo dokopat, ale pak jsem v tom hrozně rád. A Hlavně není to tak, že by se řeklo: nikdo neriskuje, budeme riskovat. To rozhodně ne, není to risk pro risk.
Kvůli tomu jsem do toho šel. Všechny jeho věci jsem viděl jen jako divák a Míru jsem znal z běžných rozhovorů. A tak jsem to zkoušení s ním chtěl zažít a jsem strašně rád, protože to je čistej vichr, kterej si jde za tím, co chce.
Věci, které sám od sebe nikdy neudělám. Nejsem ten typ, který si vezme kosti do rukou a začne běhat po jevišti a mlátit s nimi, nebo se svlékne donaha. Já samotný bych ten text sdělil jinak. Ale Míra ho prostě cítí takhle: fyzicky až animálně. Jsem takový stydlivý, že sám od sebe bych to nenabíd, alespoň tenkrát.
Ale jen proto, že jsem tomu věřil. Kdybych tomu nevěřil, nebo si říkal, že je to jen pro efekt, nejspíš bych tam zbytečně nemrznul, asi bych to odmítl. Ale nějak jsem cítil, že to tak má být a pro mě ta postava o tom byla. A taky jsem se svlíknul až na generálku.
Šel jsem tam, protože to byla skvělá nabídka pro potkání se s některými lidmi, kterých si člověk může vážit skrz jejich práci. Určitě to byl v jisté fázi Jan Kačer, kterého jsem si vážil jako pedagoga i režiséra. Z herců hlavně pan Somr a ještě než zemřel pan Kemr. Prostě jsem chtěl vidět a sledovat ty lidi, kteří opravdu něco uměj.
Ve stálém angažmá jeden rok. Jinak od prváku na DAMU jsme tam hostovali.
Protože lidí, kteří by mi něco dávali, tolik nebylo. Pak už jsem tam nemohl vydržet. Jednotlivě jsem si sice vytáhl, co mě zajímalo, ale v tom celku převládaly věci, které by mě nikam dál neposouvaly. Vadilo mi toho hodně: jak se tam neriskuje, jak tam všechno jede provozně, nějakou setrvačností. A to mně jako mladýmu klukovi po škole nemohlo stačit. Byly tam i konkrétní důvody. Měli jsme nabídky na hezké role, ale Kačer se v té době rozhodl, že odejde, a tím pádem ty role padly. To všechno dohromady.
Mám to pořád v hlavě. Ale v ČS se teď objevují stále nové možnosti, třeba jako ten Bambuch. Takže se mi stává, že přijde nějaká další a řeknu si: aha, tak tohle jsem si taky ještě nevyzkoušel. Teprve se to nějakým způsobem formuje, jak to dopadne to vůbec nevím.
Je to pohled z druhé strany. I když zkouším určitou roli, pořád myslím na celek té inscenace, snažím se to sledovat. Ale potom, v určité fázi se musím začít starat sám o sebe. Protože to je moje práce, to ostatní je záležitostí režiséra a ostatních složek. Bavilo by mě skládat to dohromady, nebýt jen ta jedna část.
Možná že by ten problém byl stejný, možná ještě větší kdybychom byli na severní Moravě, ve východních Čechách, nebo na jižní Moravě. Musím naopak říct, že v Ústí je to skvělý díky mladému publiku, které je do ČS zvyklé chodit. Chodí sem rádi a vědí na co chodí. Důležité asi je, že to není klasické oblastní divadlo.
To určitě. Člověk by neměl zůstat jen v nějakém vymezeném prostoru. Jsem zastánce toho, ať sem chodí co nejvíc nejrůznějších lidí. Ale nikdo je k tomu nemůže nutit. Nanejvýš je můžeme na něco nalákat.
Nedávno jsem četl Turgeněva. Jmenovalo se to Milostný kruh, několik novel o vztahu mezi mužem a ženou. Když jsem to dočetl, tak jsem si říkal, že bych si to docela rád zahrál. Co mě na tom překvapilo, to co bylo hezký, je, že tam bylo spoustu věcí nedořečených, že je jen cítíš, nejsou napsaný, ale cítíš je pod těmi slovy, je to nabitý vztahama a citama. V některých těch nových hrách mi vadí, že se musí říct všechno naplno. Myslím si, že hodně z nich není dobrých a zapadnou, teď letí jen proto, že se nesou na módní vlně.
Zahřálo to dušičku a srdíčko. Ale na druhou stranu, mám z toho pocit, do jisté míry, nenaplněnosti. Protože fakt, že nás ocenili lidé, kteří se v tom divadle nebyli ani podívat, mně trošičku ten hezkej pocit zničil. To znamená, že cenu nepřeceňuju. Říkám si, že je to dobře, že se o nás víc lidí dozví. A je určitě dobře, že si někdo všiml toho, co děláme. Ale zamýšlím se nad tím, proč člověk, který jen někde slyšel, že děláme něco jinak, tak nám dá hlas. Mně to nestačí, mně osobně to nestačí.
Měl jsem to v té chvíli, když to řekli. V tom okamžiku a pár dní potom, mě zachvátila panika. Ale pak si samozřejmě uvědomíš, že tak to prostě je, něco končí, něco začíná…..
Já jsem chtěl odejít ve chvíli, když jsem měl pocit, že na sebe siločáry jednotlivých lidí uvnitř souboru tak narážejí, že se napojení mezi námi vytrácí.To bylo někdy v zimě. Teď mám sám za sebe pocit, že jsme víc objevili, proč spolu chceme být. Ale je strašně dobře, že takové třenice vznikají, jen na základně toho se dá objevit nějaká další cesta.
Máme. A je to složitá komunikace z obou stran. Slova už někdy nestačí a člověk si to musí někdy prožít, zažít.To znamená, že některé věci se mi Monice těžko sdělují. Rozdíl v přístupu k divadlu tady u nás a tam na Kladně je tak veliký. Tam se běžně stává, že za měsíc se nazkouší jedna věc a za týden už se zkouší něco nového a za další měsíc zase…. Ten divadelní provoz prostě odsejpá a málokdy se tam objeví něco blyštivého, nějaké zrníčko, které by se zalesklo. Ale to jí nemusím vysvětlovat, to ona chápe, v čem je to naše blyštivý. Problémy jsou jinde. Někdy přijedu domů, jsem úplně magor, rozjetej, a to se mi těžko adaptuje na normální soužití ve vztahu. Naposledy to bylo Crave, to mě totálně pohltilo a dva měsíce jsem nebyl schopen myslet na nic jiného. Já sice také některé věci v reálu nezažívám, například nemusím brát drogy, ale to co děláme mě k podobným tématům přibližuje. Když je člověk vzdálenější jako ona, tak se jí to hůř vnímá. Lidi, když některé věci neznají, tak z nich mají strach a mají touhu je smést ze stolu.
A na co si myslíš?
Když tu otázku kladeš, tak máš asi pocit, že ti tu něco hrozí?
I kdybych ti dal nějakou radu, tak je to k ničemu. Mně taky nikdo žádnou radu nedával. Říkali mi akorát: pozor! Tam všichni chlastaj, je tam drsnej život. Já jsem tu pátou sezónu, alkoholik se ze mě nestal, nestal se ze mě žádnej vyvrhel. Taky jsem se spousty věcí bál, říkal jsem si úúú, do toho radši nejdu. Když pak do toho člověk vstoupí a pozná to, tak může být svobodnější. Když si to nevyzkouší, tak bude mít strach. Takže si dávej pozor na všechno a na nic. Je to úplně jedno. Až přijdeš, velmi rychle se zorientuješ.
Časopis 19 - rubriky
Festivaly (1), Recenze (2), Rozhovory (1), Z éteru (3), Ze zlaté kapličky (1), Zprávy (1), Zveme ... (5)
Články v rubrice - Rozhovory
Patrik Lančarič: Zlín už ke mně přirostl
Setkání s Patrikem Lančaričem, uměleckým šéfem činohry Městského divadla Zlín, nebylo náhodné. Portál Scena.cz ...celý článek
Časopis 19 - sekce
HUDBA
Anna K. představila svoje Údolí včel
Dlouholetá populární stálice na české hudební scéně, zpěvačka Anna K., po šesti letech opět vystoupila a to 25 celý článek
OPERA/ TANEC
Coco Chanel jako přehlídka módy i života
Balet NdB přichází s novou premiérou věnovanou módní ikoně Coco Chanel. Choreograf Mário Radačovský připravil celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Výtvarné tipy 20. týden
Ztracené poklady Egypta: Záhady egyptské Sfingy
Je stejně tajemná jako slavná. Prozkoumejte minulost jedné celý článek