Scéna.cz 

Eva Elsnerová: Nejsem pro pohodu za každou cenu, občas umím pěkně zaprudit...

Zajímavou plavovlásku Evu Elsnerovou už léta vídáme v Divadle V Celetné. A můžete ji vidět i o prázdninách jako paní Důrovou v Rozmarném létě. Povídali jsme si s ní nejen o rozmarném létě, ženské a mužské nevěře a samozřejmě o divadle.

Vzpomínám na inscenaci Černí býci – to už je pro vás prehistorie, že?
Nemám pocit, že by to bylo tak dávno, ale už to pomalu bude deset let. Bylo to skutečně nádherný. Skvělý text, jednak silné zkoušení a myslím, že tato inscenace patří mezi nejsrdcovější záležitosti v mém hereckém životě. Také nejtěžší. Všichni čtyři jsme seděli po představení a skoro vůbec jsme nemluvili, nebyli jsme schopni vyjít mezi lidi. Bylo to skutečně to nejsilnější, co jsem zažila.

Myslím si, že Černí býci mají jistou paralelu s Rozmarným létem – obě inscenace jsou o obrovské lidskosti. V Černých býcích jde o dilema o odpuštění, Rozmarné léto je o obyčejné prosté lidskosti.
To rozhodně. Býci jsou o lidskosti rozhodně. Rozmarné léto je laskavé, kdežto Garner je strašně syrový, každá figura má své vlastní dilema. Není tam postava, která by měla pravdu a ostatní se mýlili. Ať se na to podíváte z jakéhokoli úhlu, tak každá figurka něco má, právě proto je to tak složité a těžké. Navíc je to stavěné jako detektivka, příběh je sepnutější. Příběh v Rozmarném létě se také zamotá - příjezdem komediantů. Ale v lidskosti tam určitě paralela bude.

Jakou roli pro Vás hraje atmosféra zkoušení pro výsledek představení?
Myslím si, že je to pro většinu herců nejdůležitější část celého vývoje. Bez zkoušení určitě není představení. Nejsem pro pohodu za každou cenu, občas umím pěkně zaprudit. Pokud je to „tvůrčí nepohoda“, tak je to dobře. Určitě se lidi občas nepohodnou, dojde k jiskření. Někdy, když je příliš klidu, nevznikne tam oscilace, napětí, tak to sice může bezvadně plynout, ale potom to představení někdy vypadá-nevypadá. Jakmile při zkoušení nejsou třecí plochy, tak se to odráží ve výsledku. Zkoušení je pro mě vždycky nejkrásnější část.
Když zkazíte něco při natáčení, můžete to později napravit, ale krása divadla spočívá v tom, že o postavě, ději přemýšlíte i v průběhu repríz a můžete na tom dále pracovat. Výsledek na celuloidu je takový, jak se to povedlo na place, už to prostě nevezmete zpátky. Nikdy. Pak se na to díváte a říkáte si s odstupem času, tohle bych dělala jinak... Představení, když se hraje čtyři roky, tak je to lepší. Po těch letech mě napadají věci, které jsem před tím nevnímala, neviděla. Evidentně jde o vývoj, zrání člověka, jak se proměňuje. I hraní je krásný, ale zkoušení je prostě to nejdůležitější.

Může někdy při zkoušení dojít k zablokování? Prostě se nedojde ke kompromisu?
Ježišmarjá. K určitému zablokování může dojít, pak je to ve špatné komunikaci nebo nepochopení. Člověk se zasekne a dál to nejde, pak je dobré se jít projít nebo zkoušku ukončit. Druhý blok může být z toho, že herec je přehlcený, když se zavaří. Zažila jsem to dvakrát, kdy má herec tolik pokynů, textu a úkolů, že se vám v hlavě udělá černo a nejde to dál. Najednou stojíte a čumíte jako blbec. Když hlava nebere, je potřeba pauza, aby si ten člověk rozložil kostky, složil je a pak se jede dál. Nestává se to často, ale někdy ano – že máte vysoké pracovní nasazení a neodhadnete své síly. Dalšími příčinami zablokování může být i to, že je někdo nepřipravený nebo má vyhraněný názor, ze kterého nechce ustoupit.
Mně osobně se to moc nestalo, jen jednou u zkoušky Býků, kdy se mi vynořily určité vzpomínky, takže jsem nemohla dál zkoušet.

Rozmarné léto se hraje už druhým rokem. Zkoušení bylo neobvyklé – v blocích a mimo divadlo.
To bylo hlavně kvůli scéně. Napustit a vypustit bazén nešlo každý den. Bylo to hodně specifické. Když v Celetné někdo hostuje, tak my zkoušíme v Kochánkách. Tam se začínají zkoušet vlastně všechny inscenace. V podstatě se tam udělá hodně práce. I když jsou pauzy, zahrada, petanque apod, protože se o hře přece jen stále mluví a je to takové kondenzované. Rozmarné léto se zkoušelo v Kochánkách pořád, od čtených až po aranžovací zkoušky. Aranžovali jsme něco, a vlastně jsme nevěděli, jak to bude vypadat ve skutečnosti. Říkali jsme si: teď jsi v bazénu, pozor okno apod. Bylo to hodně náročné, ale krásné. Protože v květnu a červnu bylo nádherné počasí, všechny zkoušky se odehrávaly na zahradě pod třešní. Text sám o sobě je lyrický, lidský, lidi jsou takoví, že mají svou pravdu, svůj život. Důrovci, kanovník Roch, major Hugo si žijí ve svém uzavřeném světě, nečekají žádné vzrušení. Najednou přijedou komedianti a Kateřina Důrová se zblázní, najednou se během chviličky všechno otočí...

Jak se Vám pracovalo s jazykem hry?
Vančura má krásný, ale složitý jazyk. Umět říkat, co říkat, hrát Vančuru, aby to vypadalo, že je to přirozená mluva, je hodně těžké. Nejdřív se učíte text, pak zjistíte, hrozná frajeřinka, že už to máte v hlavě, ale když chcete být přesný, tak objevíte spojky, přechodníky, a kde je a kde není, každý přechodník má svůj význam. A dostat to do pusy tak, aby to vypadalo, že to má lehkost, a úplnou přirozenost, vůbec není legrace. Když zjistíte, že jedna věta je třeba na třech řádcích a má logický tah, ale dvakrát ji přerušíte, a musíte navazovat. Vančura nedovolí sekání, zbytečné pauzy. Nepustí vás dál.

V době svého vzniku byla Kateřina Důrová posuzována jako záporná postava – nevěra ze strany ženy, to bylo asi něco pohoršujícího.
V dnešní době je to určitě jinak, ale já osobně jsem hodně prudérní. A tady je navíc vztah starší ženy a mladšího muže, tedy Důrové a Arnoštka. Ale své postavě rozumím. Samozřejmě, že je to od Důrovky reakce na chování jejího muže. Kdyby se jí víc věnoval a bylo tam nějaké pouto po těch 20 letech, kdy jsou spolu a určitě je něco drží, tak by ji to asi nenapadlo. Ale v situaci, že ve chvíli, kdy se na plovárně objeví nějaká cizí sukně a on vždycky po ní vyjede a klidně to dělá i před ní, tak je to něco jiného. Je to od něj skutečně nestydatý, když si nebere servítky ani před svou ženou. Takže na jednu stranu se jí asi Arnoštek líbí, ale pak je to trochu trucírka – když ty můžeš ty, tak já taky. Zdá se, že už Důru omrzela, a tak si potřebuje dokázat, že ještě může být pro někoho přitažlivá. Myslím si, že to smíření na konci není náhodné. Asi si Důra uvědomí, že vlastně neví, co by si počal, kdyby si sbalila věci a odjela by s Arnoštkem. Prostě je to takové bouchání slámy, pohádají se, provokují, ale jeden bez druhého žít nemohou. Takhle jsme se snažila postavu pojímat a doufám, že je to vidět.

Nevěra se ženským hrdinkám hůře odpouští.
U mužů se bere jako přirozené, že si občas zalítnou. Žena má opečovávat domácí krb, nedej bůh, aby si odskočila i ona! Ve vztahu se taky předpokládá, že když zahne chlap, tak mu žena odpustí. Vůbec nejsem feministka a beru moudrost našich babiček, že muž je ta hlava a žena je krk. To prostě platí. Vůbec to není ve zlým. Osobně jsem ráda, když je vedle mě chlap, který když něco řekne, tak to platí. Každý může udělat blbinu. Ale mám ráda, kdy chlap dokáže říct, pardon, to jsem asi zvoral.

Pan Vančura to vystihl už v názvu - to „rozmarné léto“ znamená nejen počasí, ale i vztahy. Co se vám nejvíc na inscenaci líbí?
Celá inscenace je krásná. Představení je pořád plné, lidi chodí a baví se. Je hodně imaginativní, nemá ambice se podobat filmu. Na našem divadelním ztvárnění se mi vlastně líbí, že si na film nehraje. Navíc je to stavěné jako letní speciál, letní oddychovka na léto. Je to pro diváky, aby si udělali radost.

Jaký máte vztah ke Spolku Kašpar. Spolupracujete s ním už od absolutoria na DAMU.
Smluvně jsme vázaní vždy na jeden rok, ale pro mě je to vlastně angažmá. Kašpar je u mě na prvním místě v pořadí. Nezměnila jsem angažmá, protože jsem ani neměla potřebu. V Kašparu jsem šťastná od školy. Hrála jsem ve všem a pořád, takže jsem z toho byla jednu dobu tak utahaná, že jsem na půl roku odjela. Zvládli to beze mě a počkali na mě. Tehdy jsem si potřebovala odpočinout od divadla. Dneska ani nemám v úmyslu to měnit, protože když si chci odpočinout, tak mohu. Když se v Kašparu nasazuje nová věc, dostanu text, přečtu si ho a mohu případně odmítnout. To je velká výhoda, nemáme vyvěšené obsazení. Když nechci, tak nemusím a nikdo se na mě pro to zlobit. Mohu se třeba na rok vyvázat, mohu hostovat jinde.

Kde třeba?
Hrála jsem v Divadle Na Jezerce, hostovala v Národním divadle, natočila dva filmy s Jurajem Jakubiskem, a do toho jsem začala natáčet v seriálu Ulice. Takže si občas tak trochu odskakuji. V průběhu let do Celetné přicházejí noví hosté, tak se přirozeně navzájem učíme. A ponorku vlastně nemáme. Všechno nás překvapuje, navzájem se na sebe těšíme. Když to potom skřípe s penězi, se souborem to samozřejmě něco udělá. Myslím, že jsme hodně stateční, že jsme to ustáli.

Připomněla jste svou roli v seriálu Ulice, kde hrajete právničku...
Moje role nebyla vypíchnutá, takže si užívám. Pozvolně naskakuji do rozjetého vlaku. Naštěstí zatím nikdo ode mě nechce právnické rady. Je to pro mě úplně nová disciplína, předtím jsem v televizi nedělala. Učím se před kamerou jednat normálně. Je tam hodně fajn parta. Původně měla být moje role jen epizodní, byla jsem taková záchranářka zoufalého alkoholika (a reakce byly skutečně různé). Kam se bude dále ubírat moje dějová linka dál, skutečně nevím.

Nepřipadá Vám to jako křivda – na divadle si můžete zlomit obě nohy, vyseknout tucty rolí a pomalu nic, žádný vděk. Jedna role v seriálu a už se o vás ví?
V tomto směru je to skutečně hodně nemilosrdné. Osobně jsem vděčná za divadlo. Nejlepší ocenění pro herce je podle mě to, když vás diváci v civilu nepoznají. V Ulici zas tak výraznou roli nemám, takže mám klid, lidi mě neatakují. Zvláštní je to, do jaké míry vás lidi vnímají jako seriálovou figuru. Jak její vlastnosti a charakter velmi rychle spojí se samotným hercem. Seriál samozřejmě vidí mnohem více lidí než v divadle. A pokud může seriál pomoci tomu, aby do divadla přišlo více lidí, tak jen houšť!

O prázdninách ale jen nehrajete. Chystáte se někam na dovolenou?
Možná pojedu na borůvky nebo k moři.

Eva Elsnerová (1973)
Narodila se v Teplicích a jako malá žila v Lázních Bohdaneč a poté v Pardubicích. Na gymnasiu 1988-1991 se věnovala sólovému i sborovému zpěvu (pěvecký sbor Iuventus cantans, folklórní skupina Trdlo, hostování ve folkové skupině Kamelot), hrála na klavír, a flétnu. Jako patnáctiletá se seznámila s divadlem - externě hraje a posléze hostuje ve Východočeském divadle v Pardubicích (V+W: Sever proti jihu, Kat a blázen, V. Vančura: Markéta Lazarová atd,). V době studií na DAMU hostovala v Národním divadle (Shakespeare: Zimní pohádka, Euripidés: Médea, Ibsen: Peer Gynt, Syne: Hrdina západu atd.)
Po absolutoriu DAMU 2003 se stává členkou divadelního spolku Kašpar, kde působí až dodnes. Odehrála zde v hlavních i menších rolích desítky představení (Za vším vězí ďábel, Sestup Orfeův, Třináctery hodiny, Štědrý den, Richard III., Růže pro Algernon, Krysař, Černí býci, Řekni větší lež, Krvavá svatba, Na Havla!, Účtování v domě božím atd., atd.). Hostovala v divadle Na Prádle (Pohleď, a budeš udiven), účinkovala na Letních Shakespearovských slavnostech (Marná lásky snaha, Král Lear), příležitostně se věnuje dabingu a zpívá. Role Sabriny ve filmu Juraje Jakubiska Postcoitum byla její první velkou filmovou příležitostí. Zahrála si v dalším Jakubiskově filmu – Bathory. Hraje v seriálu Tv Nova Ulice advokátku Elen Mrázovou.