Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Mároš Kramár lážo plážo a v pohodě

autor: archiv divadla

Slovenský herec Mároš Kramár se od mládí pohybuje na trase Slovensko- Morava-Čechy a zpět. Patří k hercům, kteří se pravidelně objevují v českých seriálech (Maharal, Letiště). Poslední měsíc byl pro něj dosti hektický – narodil se mu syn, vypravil do světa své CD Lážo plážo a do finále jdou i přípravy na divadelní debut ve Studiu Dva. Společně s Filipem Blažkem a Michalem Slaným se představí 7.července na Letní scéně Vyšehrad ve hře Vše o mužích.

Vy si rozhodně nemůžete stěžovat na nedostatek práce. Proč jste přijal nabídku na hraní v této inscenaci?
Je pravda, že toho mám opravdu dost. Ale divadlo, to je pro herce základ, takový fetiš, srdeční záležitost. Takže jsem přijal nabídku s velkou radostí, už jen proto, že jsem dva roky v divadle nezkoušel.

Hrajete ve Slovenském národním divadle – už tam nejste členem?
Hraju v několika inscenacích - v Ideálním manželovi, Broukovi v hlavě a ještě alternuju v Manon Lescaut, a v soukromém divadle West v Mandarinkovém pokoji. Z angažmá jsem ale odešel – kvůli natáčení seriálu letiště. Bylo to 318 dílů, takže bych angažmá nezvládal. Ale samozřejmě se mi po divadle stýskalo. Mám sice nabídky i v Bratislavě, ale viděl jsem Vše o ženách,, takže mě to nalákalo. Ovšem po konzultaci se ženou, která čekala miminko, jsem to nakonec přijal. Zkoušení bylo hodně náročné. Doufám, že se mi podaří na červenec, kdy hrajeme, přestěhovat rodinu do Prahy, abych si jich taky trochu užil.

Hrajete teď hlavně v televizních seriálech. Jaké je to, když to srovnáte s přípravou divadelní inscenace?
Je to úplně jiná práce než v televizi. Seriály jsou hrozně rychlé, nezkouší se. Jen se chytne typově postava. Divadelní práce, to je hlubší ponor, zabýváme se každou větou, každým slovíčkem, je to takové hledání tvaru, snažíme se dost improvizovat. Uvidíme, co na výsledek řeknou diváci.

V té hře jsou nadhozena různá specificky mužská témata. Třeba to, že muži zůstávají stále kluky. Jak to berete vy?
V tom máte pravdu. Já vždycky říkám, že vzhledem k tomu, že jsem už v šesti začal hrát v divadle, jsem tak trochu přišel o dětství. Ale na druhé straně je to tak, že si mohu hrát pořád.. V tom je herectví taková zvláštní profese.

Dalším tématem je vztah otce a synů. Jak to bylo u vás v rodině, měl jste s otcem konflikty, potřebu vyhraňovat se vůči němu?
Já jsem ve hře jako nejstarší právě tím otcem, který se snažil být ke svým dětem přísný, ale spravedlivý. Alespoň já ho tak vidím. Problémy vznikly z vzájemného nepochopení. U nás to bylo trochu jinak. Můj otec byl herec, takže u mě měl takovou přirozenou autoritu. Nikdy jsme nic neřešili bitkami, násilím. Já jsem vyrůstal v divadle, všechny pohádky jsem znal nazpaměť. Můj otec byl zároveň tím králem či princem na jevišti a já jsem tím byl samozřejmě ovlivněn. Stejně to bylo s dědou, což byl herec a režisér Jan Klimo. Takže mám pocit, že mě oba ovlivňovali tak mimochodem. Čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že se otci začínám podobat v pohybech, gestech, intonaci: není to vědomé, ale je tu určité dědictví.

Vzhledem k tomu, že vaši předci se pohybovali v divadelním světě, bylo pro vás povolání herce přirozenou volbou. Vím ale, že rodiče umělci často své děti ovlivňují, vymlouvají jim tuto profesi. Co když za vámi přijdou vaše děti s přáním stát se herci?
Mě otec nikdy k ničemu netlačil, nenutil, ale taky mi to nevymlouval. Já taky nechám dělat děti, co si budou přát, rozhodně jim nebudu bránit, když uvidím, že mají talent. Ale pokud by talent neměly, asi bych se jim pokusil to vymluvit. Protože tohle povolání je hodně nevděčné.

Jste tedy pro takovou tolerantnější výchovu?
Myslím, že dětem je zapotřebí ukazovat, jaké jsou možnosti, ale samy se musí rozhodnout, k čemu je to táhne. Viděl jsem na svých vrstevnících, jak může škodit, když je rodiče k něčemu nutí a v podstatě jim může ublížit na celý život. Protože v herectví je člověk strašně zranitelný, je jako by stále nahý. A když si uvědomím, že na Slovensku vyjde každoročně ze škol na 40 herců, kolik z nich se stane úspěšnými a populárními? Je pravda, že někdo se může spokojit s tím, že nebude ta hvězda, ale bude hrát druhé housle a může je hrát velmi dobře. Ale je-li někdo ambiciózní a chce dobýt svět, pak může opravdu zažít spoustu zklamání.

Vraťme se ještě ke hře – zdá se mi, že ženy jsou tu kdesi na druhé koleji. Nemáte ten pocit?
Je pravda, že mně tam tohle téma trošku chybí. Vztah mezi muži daleko silnější, a ženy tam nevycházejí v moc dobrém světle. Možná, že by stálo za to pohovořit si o tom s autorem...

Když jsme u toho, co pro vás v životě znamenají ženy?
Hodně si jich vážím, mám jich hodně rád... (smích) proto jsme se ženil až ve čtyřiceti, užíval jsem si svobody, nechtěl jsem se moc vázat. Rád jsem se seznamoval, sbližoval,. přátelil, rozcházel (většinou v dobrém). Mým životem se hodně prolínají ženy, mám k nim velice kladný vztah a vážím si jich - počínaje mojí mámou, přes mé kamarádky až k mé ženě a dceři.

Je tu ještě jedno „atraktivní téma“. Jedna scéna se odehrává v striptýzovém baru, kde naši pánové mají svlékat – ale jak to vypadá, nedojde tomu. Na jedné straně je tu jakési puritánství pokud jde o nahotu, na druhé straně dnes panuje taková přehnaná adorace sexu...
Já rozhodně nejsem puritán. Ale přiznávám, že jsem ze staré školy, nemám rád porno, „zavolej mi do klubu“ a časopisy plné odporných obrázků. Myslím, že sex je krásná věc a přirozeně souvisí s hezkým vztahem dvou lidí. Ale pokud jde o tu nahotu, já mám mnohem raději,když je to obestřeno jakýmsi tajemstvím. Když je žena zahalená, dává to mnohem větší prostor fantazii, a působí to erotičtěji. Takové tajemství je pro mě daleko víc vzrušující než když se ukazuje všechno přímočaře.

Prozraďte ještě něco o svém novém projektu - CD Lážo plážo, které jste právě pokřtil. Jak vlastně vzniklo?
Oslovil mě hudebník Robo Opatovský, jestli nechci udělat CD. Vzal to velmi vážně, začal mě honit, a tak jsem neodolal, i když mám opravdu hodně práce. Herci většinou dělají evergreeny nebo muzikálové písníčky, ale on slíbil, že mi napíše původní melodie. Tak jsme společně oslovili ještě režiséra Doda Laurince, který mě dobře zdá, aby mi napsal texty. Nejsme kantilénový zpěvák, takže jsem si představoval opravdu takové herecké zpívání. CD se jmenuje podle jedné písně Lážo plážo, vychází to ze mě. Jsem takový pohodový člověk, mám nadhled, pluju tím životem celkem lehce, protože jsem se narodil v neděli,svítilo sluníčko, jsem zkrátka dítě štěstěny...

Jsou to tedy šansony?
Je to taková směs různých žánrů a témat. Je tam tango negro, ukolébavka pro děti, písnička Koláč od mámy, která je poděkováním mé mamince, a jsou tam samozřejmě také šansony, ale i latina (kterou mám jako tanec moc rád) a také jeden rokenrol. Udělal jsem si zkrátka radůstku, uvidíme, jak to lidé vezmou. Budu rád, když to někoho potěší. Na tom cédéčku jsou všechny ingredience života, je tam žárlivost, je tam láska, je tam smutek, je tam splín. V každé písni je něco jiného, takové špetky koření, které jsou součástí života, ze všeho kousek. Když v životě něco z toho chybí, tak není úplný.

Na co se můžeme těšit kromě vašich divadelních představení?
Natáčím v Bratislavě Ordinaci v růžové zahradě (je to postava, kterou v Čechách hraje Jiří Langmajer), v Praze natáčím v novém seriálu Expozitura a také bych se měl znovu objevit v seriálu Ulice. Kromě toho čas od času moderuju různé pořady.

23.6.2008 16:06:55 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!