Scéna.cz 

Co přinesl rok 2007 na pražských scénách

Čas od času se mě někdo ptá – Co bys mi doporučila v divadle? A já, při vědomí cen lístků, váhám s odpovědí. Jsou samozřejmě tituly, které stojí za shlédnutí, ale co já vím – nezaujaly jen mě (?) Občas žasnu, že i mezi kritiky se najdou naprosto propastné rozdíly v pohledu na jedno dílo. Mnohdy záleží na celkovém naladění diváka, vstřícnosti vůči novému, ale i třeba momentální náladě. Zkusím tedy „doporučit,“ nebo jen lehce zmínit, co nejvíc zaujalo výhradně mě, ať už z nejrůznějších důvodů. Mám sama pro sebe výhodu, že se nevyhraňuji v žánrech, a mnohdy prošmejdím i scény, které zůstávají mimo kritický okruh.
Podle zkušenosti ale vím, že věc, nějakým způsobem zajímavá, si nakonec jako vším pronikající pramének vody cestu ke svým divákům najde.

Začněme Zlatou kapličkou
Na scénách Národního divadla se mi letos zalíbilo hned několik titulů, i když přijetí mnoha z nich bylo tu více tu méně kontroverzní.
Nejvýše stojí (a domnívám se, že to tak bude v mnoha divadelních anketách) – Dobře placená procházka Jiřího Suchého. Svým způsobem senzace – dílo, které si snad nikdy nedělalo ambice na to, zaplnit hlediště našeho největšího a nejprestižnějšího (?) divadla, přitáhlo do Národního divadla jednak věrné obdivovatele Suchého poetiky, obdivovatele režiséra Miloše Formana, ale i tzv. normální diváky, kteří chtějí vidět pěkné divadlo.
Přitom se Forman odvážil nevídaného, obsadil mladé neznámé lidi, kteří vzešli z konkurzu, a oni se přesvědčili! Vzniklo dílko lehkonohé, příjemné, ale přitom vysoce profesionální po všech stránkách. Procházka se zahnízdila v klasickém divadelním kukátkovém prostoru, aniž by se přitom ztratila poezie malých divadelních žánrů. Na tom, že je to představení svěže mladé mají dozajista velkou zásluhu ať už scénografickou, tak režijní bratři Formanové, kteří slavnému tatínkovi rozhodně jen nesekundovali.
Kontroverznější reakce se dočkala netrpělivě očekávaná hra Toma Stopparda Rock´n´roll. Jako velký fanoušek rafinovaného mistra slova a situací Stopparda jsem ji vzala se vším všudy – pro mě je to fascinující pohled na českou povahu, české škorpení i idoly disentu zvenčí. Stejně ovšem Stoppard napaluje i anglické „salónní“ komunisty a levičáky. Výborný David Prachař (jako obvykle), a Miluše Šplechtová v dvojroli (snad nejlepší, jak jsem ji kdy na jevišti viděla). Šťastně zvoleným titulem do intimního prostředí Kolowratu jsou Pochyby Patrika Shanleye, kde trojice herců – Jan Novotný, Magda Borová a Jaromíra Mílová ve vzájemném souboji názorů před námi rozprostírají problém relativity pravdy a nemožnosti se jí definitivně dobrat. A to takovými výrazovými prostředky, že se tají dech.
Na závěr roku Babička v režii J.A.Pitínského přinesla pozoruhodný neromantizující pohled na kultovní dílko české klasiky, a velmi zajímavý, byť pro někoho možná diskutabilní výkon Vlasty Chramostové v titulní roli.

Původní české hry
Na pražských jevištích se letos urodilo pár zajímavých původních českých titulů. Nejvýše se asi u kritiky vyšplhá návrat Milana Uhdeho Zázrak v černém domě, který uvedlo v premiéře Divadlo na zábradlí. Hra, mapující vztahy jedné obyčejné rodiny, mnohému divákovi připomene možná leccos z rozporů, které zbytečně znesnadňují komunikaci a porozumění mezi nejbližšími. Milada Jiřího Pokorného uvedená ve stejném divadle je ze zcela jiného ranku. Pohrává si v situacích i slovech s kýčem, je na jednu stranu legračnější a lehkovážnější, na druhou stranu ve své podstatě ve vykreslení vztahů stejně krutá jako Zázrak. I když k inscenování obou titulů je možno mít výhrady, rozhodně se uvedení obou her řadí mezi počiny minulého roku. Do výjimečných původních titulů je třeba zařadit také „debut“ Jiřího Stránského Claudius a Gertruda, který vznikl v rámci projektu divadla Kašpar Elsinorská trilogie. Jen je otázka, zda dílo, zajímavým způsobem doplňující Shakespearova Hamleta a Stoppardova Guidelnstern a Rosenkaranz jsou mrtvi, je schopno i samostatného života divadelní hry. To ale může prověřit až samostatné uvedení mimo kontext Divadla v Celetné.
Nově si diváci začínají hledat cestu do divadla La Fabrika čili Továrna. Proměnlivý prostor rekonstruované továrny v Holešovicích mi svůj genius loci, nezaměnitelné charisma. Své diváky si ale teprve hledá. V loňském roce jsem měla možnost ve dvou různých prostorech La Fabriky vidět dva tituly – Steigerwaldovo Horáková x Gottwald, obnovenou premiéru projektu nahlížející největší politický proces 50.let let z nejrůznějších stran. Z úplně jiného kraje je adaptace úspěšného románu Petry Hůlové Umělohmotný třípokoj pod názvem Česká pornografie. V úpravě a režii Viktorky Čermákové vznikla skutečně pozoruhodná studie, vtipným způsobem prostřednictvím šesti hereček různého věku glosující erotické hrátky a trapně komickou mašinérii sexu, tak jak ji zbožšťuje dnešní svět.

One man, one woman
Monodramata, či hry pro jednoho herce, jsou snad vůbec nejobtížnějším žánrem. Je to ale lákavá disciplina, atak se do ní čas od času někdo pustí. Luba Skořepová, ani ve svých letech neumdlévá, a této výzvě čelí znovu a znovu. Drama umírající cikánky, která rozmlouvá o životě a snech se svým koněm César a Drana (hraje se na malé scéně divadla ABC – tzv. Ábíčko) dokázalo výjimečnou kondici herečky i její schopnost proměn. Do divadla Ta Fantastika většina lidí chodí za pěveckými hvězdami, a zařadit do dramaturgie činoherní a navíc značně kontroverzní titul, který je netradiční, nicméně velice drsnou kritikou světa šoubyznysu – Ravenhillův Produkt, vyžadoval výběr opravdu jedinečného hereckého představitele. A navíc také hvězdy, která je ochotna po celou hru být „objektem“, který neřekne ani jediné slovo. Já jsem měla možnost vidět v hodinovém monologu Davida Prachaře a v roli hvězdy Lucii Bílou (alternuje Tomáš Petřík a Bára Basiková). Vedle toho, co se odehrávalo na jevišti, bylo zajímavé sledovat reakce diváků - ty extrémní byly takové, že někteří nevydrželi s nervy a práskajíce dveřmi odcházeli středem. Netušili, jak svou nahněvanou reakcí vlastně doplňují obraz ve hře kritizovaného fenoménu. (jen na okraj - v linii činoherních představení se podařil v Ta Fantastice další zajímavý projekt – Osm žen, ve kterém se pod taktovkou Viktorky Čermákové dala dohromady velmi zajímavá skupina žen, od nejmladší Lindy Rybové až po Marii Málkovou, Emmu Černou či Ninu Divíškovou).

Klasika nikdy klasicky!
Divadlo v Dlouhé loni pojalo klasiku v hodně coolness stylu.Výtvarně, pohybově i herecky fascinující byly obrazy Senekovy Faidry v režii Hany Burešové, přitvrdilo se v Shakespearově Titu Andronikovi s výborným Bořivojem Navrátilem v hlavní roli. S českou klasikou Gazdina roba si dobře poradili v Divadle Na Palmovce. Jímavá, ale ne barvotisková, starodávná a přitom současná byla Eva Krajčírka a její nešťastné lásky v režii Petra Kracika.
A připomeňme ještě Ivanova v Činoherním klubu, autentickou a přitom symbolicky dotýkanou výpověď o zmatcích života dnešních třicetiletých, ale i o frustracích nás starších.

Muzikál?!
Zatímco Ta Fantastika pro mě tentokrát zabodovala činoherním titulem, v podstatě ryze činoherní divadlo ABC si vydobylo ostruhy u kritiků a nehasnoucí zájem diváků muzikálem Šakalí léta, jehož novou podobu uvedl Miroslav Hanuš. Režisérovi se podařilo ukázat, jaké muzikální talenty dřímají v těchto hercích, a mimo to se podařilo objevit v kontroverzním muzikantovi Romanu Říčařovi ideálního představitele Bejbyho. V muzikálovém tématu musím upozornit na představení studentů Vyšší odborné školy herecké Kabaret, který v režii Michala Pavlíka hrají na scéně Pidivadla, ale též Divadla u Valšů apod. Za vidění stojí přinejmenším výkony Barbory Mošnové v roli Sally a Tomáše Kobra jako Kabaretiéra.

The last but not the least
Nakonec se dostávám ke kategorii alternativní divadlo, a právě v této oblasti jsem viděla představení z mého hlediska nejpozoruhodnější. Patří sem představení Jiřího Havelky Černá díra v Dejvickém divadle, báječné improvizace zdejších herců a hereček¨na jedno – v podstatě banální téma. Věc, která se nedá vylíčit, ale musí se prostě vidět. Je to chytré vtipné a dokonalé i po stránce technické. V divadel Rokoko přišli s projektem Monty Python létající cirkus, který je odvážným pokusem zdejšího ansámblu pod taktovkou režiséra Petra Svojtky o přiblížení tohoto fenoménu divadelním divákům.
Divadlo, které propojuje výborné svěží nápady se zajímavým tématem, a využívá syntetických schopností herců, tanečníků a hudebníků, to je práce dvojice režisérů známých pod názvem SKUTR.Nezklamali mě ani letos. Jejich středoevropská variace na asijské umění a filozofii propojená s coolness příběhem pod názvem Mistr a žák, předvedená poprvé na festivalu Letní Letná, stejně jako variace na staré téma pláče nad mrtvým Plačky uvedené v Arše, jsou skutečně originální záležitostí s velmi dobrými výkony umělců (za všechny jmenujme Rostislava Nováka a Jakuba Prachaře). Taková představení jsou právě těmi uměleckými díly, která hýbou strnulými strukturami konvenčního divadla vpřed, ale i na různé jiné strany. Ale tito mladí umělci naštěstí nejsou ve svém snažení jediní. Projekty, které vznikají v rámci nejrůznějších nejen divadelních festivalů nebo jako solitéry, rozšiřují pozoruhodným způsobem divadelní nabídku v Praze (ale i jinde). Sem patří např. i aktivity Teatra Pantomissima Radima Vizváryho a Miřenky Čechové – On the Dark Road (temná vize pohybující se někde na pomezí reality a nočních můr, na cestě mezi životem a smrtí), ale i představení předvedená v rámci Vyšehrátek jako komiksový John Sinclair, performance Voda po lžičkách, ale především dokonalý Vetřelec – projekt Jiřího Adámka a loutkoherečky Kristiny Maděričové, kde máte pocit, že loutka v životní velikosti skutečně oživla! Trvalé místo na pomyslné pražské divadelní mapě (i když stanoviště se střídají) si vydobyla skupina Letí, která pravidelně vyhledává a uvádí (byť ve scénickém čtení) nejnovější hry ze světové dramatiky, a to ze všech světových stran. Něco podobného pak dělá Lukáš Hejlík se svými kamarády-herci, když v projektu Listování (k vidění ve smíchovském Obratníku) prezentuje v překvapivě zajímavém výběru, dramaturgii textu i scénickém provedení velice pestrý výběr děl české (často za účasti autorů) i světové literatury.

Studenti na závěr
Stejně jako předcházející oddíl alternativního divadla naději pro budoucnost přinášejí i představení studentů uměleckých škol. Výjimečně „úrodný“ je letošní absolventský ročník DAMU, jehož představení činoherní i alternativní stojí téměř bez výjimky a vidění. Jmenujme alespoň některá z nich – Bratři Karamazovi, Láska vole, Titus Andronikus_let mouchy. Vyšší odborná škola herecká vedle činoherních představení uvádí také představení loutková, která mohou zaujmout nejen děti, ale i dospělé. Těm rozhodně doporučuji titul Zpátky na stromy, uvádějící na scénu Pidivadla populární typ loutky muppets (u nás dosud v divadle nevídané).

Shrnuto a podtrženo: i když musím konstatovat, že divadlo je (jako ostatně vždy) v krizi, rozhodně nemusíme věšet hlavy. Když si dá člověk práci, má možnost vidět – a to během celého roku – spoustu pozoruhodných představení nejrůznějšího typu. Jen si je najít.